You are here: Home Články / Articles 1997 Současná krize je testem demokracie

Současná krize je testem demokracie

V souvislosti s pádem vlády, do kterého vyústila vleklá politická krize, se mluví převážně o politické nestabilitě, o otřesech na kapitálových trzích, o možném propadu koruny, či o dalším poklesu důvěry občanů v demokratické instituce. Všechna tato varování jsou namístě. Situace je vážná. Současná krize má ale též pozitivní aspekty.

Především se ukázalo, že demokratické instituce a mechanismy v naší zemi fungují poměrně spolehlivě a dobře. Vláda padla, ale v zemi není bezvládí--funguje vláda prozatimní. Dále též fungují bez větších problémů i všechny ostatní instituce. A kromě nejagilnějších přívrženců odstoupivšího předsedy vlády, kteří si popletli parlamentní demokracii s revolucí, nikdo nezpochybňuje či neobchází základní pravidla demokratické hry.

Demokracie je systémem, který počítá s lidskou nedokonalostí. Právě proto v demokratickém systému fungují různé pojistky základních procesů či dokonce pojistky pojistek. Demokracie mají schopnost se neustále regenerovat, protože jsou ve své podstatě pružné. Dokáží se přizpůsobit novým okolnostem, učit se s chyb, a vytvořit si obranné reakce, když jsou základní principy demokratické hry zpochybňovány.

I skandál je takovou obrannou reakcí. Vzniká tak, že--obvykle nejprve prostřednictvím svobodných médií--se demokratické instituce začnou vypořádávat s případy porušení základních pravidel demokratické hry či právního státu. Viděn v tomto kontextu, je skandál okolo financování Občanské demokratické strany, který vedl až k pádu vlády a rozkolu uvnitř ODS, právě takovou obrannou reakcí. Ta prozrazuje, že nás demokratický systém je robustnější, nežli jsme si možná uvědomovali.

Často zatracovaní čeští novináři v posledních týdnech ukázali, že naše žurnalistika konečně začíná plnit tu roli, kterou hraje ve vyspělých demokraciích. Po prohlášení Josefa Zieleniece, že jedním z důvodů jeho odchodu ze stranických a vládních funkcí bylo neprůhledné financování ODS, se už nenechali svést se stopy. V minulosti bylo pravidlem, že novináři roztočili kolo nějakého finančního či jiného skandálu, ale za několik dní se celá aféra z médii neodvratně vypařila. Tentokrát odvedli tu práci, která se od "hlídacího psa demokracie" očekává.

Je jasné, že v každé tak vypjaté situaci jako je ta, které jsme byli svědky v několika minulých dnech, nezbytně dochází k přehmatům, k vyslovování neověřitelných nebo nepravdivých obvinění. Nepodloženým tvrzením se evidentně v některých případech neubránila ani media. Přesto je možné tvrdit, že současná krize byla poměrně úspěšnou zkouškou rostoucí nezávislosti našich novinářů na politické sféře. To, že media přistupují k dramatickým událostem jak na úrovni seriozní žurnalistiky tak žurnalistiky bulvární je přirozené.

Pád vlády má v sobě i další důležitý klad. Není totiž začátkem krize ale spíše začátkem konce krize. Český politický systém v posledním více než roku postupně ztrácel vnitřní dynamiku. Bylo jasné, že soukolí koaliční spolupráce se povážlivě zadřelo, a že jej bude složité, ne-li nemožné, rozhýbat bez nějaké katarze. Politická situace u nás stále více připomínala pomalou agónii.

Pád vlády je téměř logickým vyústěním společenské a politické paralýzy, která nás ochromovala. Je zároveň též logickým důsledkem krize české pravice, která nedokázala přejít od černobílého slovníku transformace k pravicové politice všedního dne. Pokud pád vlády vyústí, jak se zdá, do předčasných voleb, pravice z nich velmi pravděpodobně vyjde poražena. Dá jí to šanci se přeskupit a přijít s politickým slovníkem a náměty, které občany oslovují. V současnosti takový slovník postrádá. Demokratická pravice se v poslední době především stala synonymem hašteřivého zápolení u moc, zbaveného jakéhokoliv obsahu, ale o to více poznamenaného osobními ambicemi.

Je zřejmé, že česká politika doputovala na podobně důležité rozcestí, na kterém se v jiném kontextu ocitla v roce 1992. Starý politický establishment se vyčerpal a formuje se nový. Jde teď o to, aby ve jménu politické msty či bezduché rivality nebylo, stejně jako v roce 1992, vyobcováno z hlavního proudu politiky na politickou periférii zbytečně mnoho talentovaných politiků, které tato země může za několik let opět potřebovat.

Lidové noviny - 5. 12. 1997