You are here: Home Články / Articles 1997 V jakém mezinárodním společenství chceme žít?

V jakém mezinárodním společenství chceme žít?

České společenské podvědomí připomíná prazvláštní mentální džungli, která by se nejpřesněji dala popsat jako postkomunistická schizofrenie. Většina společnosti se deklarativně hlásí k demokratickým ideálům, ale mnozí občané neustále zpochybňují některá základní pravidla demokracie, jako jsou například principy právního státu. Ani politický establishment ne vždy chápe, že každá hra se hraje podle přesných pravidel.

Politici opakovaně veřejně zpochybňují účelnost ústavních institucí, které sami do ústavy zakotvili--jako je například senát nebo regionální samospráva. Orgány v trestním řízení právo ne vždy dosti důrazně vynucují. Občané zase často rutinně právo obcházejí bez výčitek svědomí--tak jak to činili za dob komunismu. Neuvědomují si, jak se zdá, že nyní přímo či nepřímo podvracejí systém, který si sami svobodně zvolili.

V tomto výčtu by se dalo pokračovat. Selhání institucí a mechanismů jsou ale jenom menším zlem. Jako každý stroj, i ten státně demokratický se dá postupně vylepšovat. Větším problémem je to, že mnohým z nás zatím chybí skutečně demokratický duch. Na složité problémy mají průměrní občané často jednoduché recepty. Romové vadí, je tedy nejlepší je někam vystěhovat. Zločinnost od revoluce stoupla, je tedy na místě zavést znovu trest smrti. Za jistou část zločinnosti jsou odpovědní cizinci, zaveďme tedy přísnější imigrační zákony.

Je dnes už zřejmé, že osvojení si větší míry tolerance bude generační záležitost. Období totality tuto společnost prostě poznamenalo více, nežli jsme si byli po revoluci ochotni připustit. Dilema, které musíme v tomto historickém okamžiku vyřešit, není zdali a kdy se naučíme být tolerantnější, vážit si více práva, či niterně ctít demokratické mechanismy. Co si nyní musíme vyřešit, je odpověď na otázku, v jakém mezinárodním společenství chceme žít. Pokud bychom například měli mít znovu trest smrti, nemůžeme být členem Rady Evropy.

Na povrchu je vše v pořádku. Česká republika byla přeci přizvána jak k hovorům o vstupu do Evropské unie, tak do NATO. Čeští politici vykonali kus práce, když byli schopni zúročit relativní makroekonomickou úspěšnost naší země a její politickou stabilitu. Jak Evropská unie tak NATO vědí, že máme mnohé slabiny, ale již se politicky rozhodly, že postupné začlenění postkomunistických zemí, je tou nejlepší cestou ke geopolitické stabilitě.

Pod povrchem našeho politického "exportu" se ale nachází domácí realita. Zatím se ponejvíce hovořilo pouze o tom, co nás vstup do unie a NATO bude stát a co nám přinese--ekonomicky a v institucionální rovině. Je načase si otevřeně říci, že na naši společnost bude ale klást nároky především mentální. Ani unie, ani NATO prostě nemohou v jakékoliv ze svých členských zemí tolerovat například rozšířené rasistické postoje. Obě instituce jsou založeny na ideji dalšího, postupného otevírání se jiným kulturám a vlivům. Jakož i na myšlence prolínaní se takových kultur.

Více než pět procent--ale často mnohem více--rezidentů v průměrné západní demokracii jsou dnes cizinci. U nás je to zatím okolo dvou procent. Přesto se ozývá bojový pokřik institucí i občanů za utužení imigračních zákonů. Zločinnost máme srovnatelnou, nebo dokonce ještě stále nižší, nežli v sousedním Rakousku a Německu. Přesto průměrný občan už nyní volá po radikálním zpřísnění postihů pachatelů.

Má naše xenofobická společnost, která by se nejraději zbavila všech, kteří jsou jiní, vůbec šanci se vyrovnat s náporem, který pro ni bude znamenat vstup do multietnického a multikulturního prostředí západního světa? A mají šanci se přizpůsobit novému prostředí ti čeští politici, kteří téměř mečiarovsky zatvrzele obhajují proti "nechápajícímu" západnímu světu zákon o státním občanství diskriminující Romy? Přitom náš takzvaný "romský problém" je téměř trivialitou ve srovnání s možným přílivem lidí nejrůznějších kultur a barev pleti po vstupu do unie. Mnozí přistěhovalci budou i ze sousedního Německa, včetně bývalých sudetských Němců, které dokázala komunistická propaganda v mnoha českých myslích proměnit v synonymum zapšklého nepřítele.

Máme na to, abychom se stali součástí mentálně mnohem liberálnějšího ale institucionálně mnohem organizovanějšího a sofistikovanějšího společenství? Odpověď je, že zatím pravděpodobně nikoliv. Ale přesto nemáme jinou cestu. Budeme se prostě muset přizpůsobit, i když skutečná internalizce demokratických hodnot každým z nás je dlouhodobou záležitostí. Jinými slovy: protože neznáme zatím jiný stav mysli, nežli onu již zmíněnou post-komunistickou schizofrenii, můžeme pouze doufat, že začlenění do západních institucí bude nakonec mít léčivý, zcelující účinek na naši národní psychiku.

Jakákoliv jiná cesta, reprezentovaná i třeba jen dílčím vítězstvím našich postkomunistických fobií, je cestou zpět do minulosti. A tam čekají s otevřenou náručí pouze ti, kterým zatím říkáme extrémisté. Nesnadný úkol přivést tuto zemi do společenství, kam zatím mentálně nepatří, je na těch politicích, kteří si říkají demokratičtí. Je to vůbec největší úkol, který přichází po přeměně totalitních institucí v demokratické. Historie nebude naše současné politiky soudit podle toho, zdali vyhráli tu či onu malichernou politickou bitvu. Bude je soudit podle toho, jakým se zhostili právě tohoto úkolu.

Lidové noviny - 29. 8. 1997