You are here: Home Články / Articles 1997 Vláda uspěla, aneb sametová politika po česku

Vláda uspěla, aneb sametová politika po česku

Parlamentní vyslovení důvěry--i když jen nejtěsnějším možným rozdílem--vládě dává koalici poslední šanci, aby začala pracovat jako tým, který má společnou vizi. Zdali koaliční vláda uspěje, bude záviset na schopnostech jak vlády tak koaličních stran zabezpečit tři základní věci: široký politický konsenzus pro stabilizační opatření (který by nějakým způsobem vtáhnul do hry i sociální demokraty); sociální smír (který bude záviset na alespoň tiché podpoře odborů); a na koaliční jednotě.

Zkombinovat tyto tři předpoklady možného úspěchu bude velice obtížné už proto, že v čele vlády nadále stojí Václav Klaus. Ten je bez pochyby na jednu stranu ještě stále jedním z nejpovolanějších odborníků v této zemi na to, aby se ujmul řešení problémů, které jsou ve stabilizačním programu vyjmenovány. Je ale také jednou z příčin současné politické krize. Byl to právě nedostatek politických schopností stmelovat vládu a koalici v tým a komunikovat, který z Klause učinil politika, s nímž má nadále problémy spolupracovat nejen Josef Lux ale i část jeho vlastní strany.

Doutnák, který by nakonec mohl přivodit koaliční explozi, byl již zažehnut. Josef Lux řekl na adresu svého vládního bose , že by měl odejít. Taková slova se nedají odestát ani manifestačním vyjádřením koaliční jednoty při hlasování o důvěře. Stejně tak už není možné vymazat kritická slova Josefa Zieleniece na adresu Klause či slova Michaela Žantovského na adresu lidoveckých ministerstev. Požár v koalici--a v Občanské demokratické straně--se možná podařilo hlasováním přidusit, ale ne uhasit. Rozhoří se znovu v okamžiku, kdy se vláda dostane pod tlak.

Z událostí, které hlasování o důvěře předcházely, se ale vynořuje cosi obecnějšího. Cosi, co už začíná mít jistou trvalejší výpovědní hodnotu, pokud jde o politickou kulturu a styl politiky v Čechách. Především se začíná projevovat coby téměř choroba našeho politického systému sklon k přehnanému partajničení a politikaření--tedy to, před čím už před dvěma roky varoval Prezident Václav Havel.

V politice, tak jak se praktikuje v Čechách, se politici, (jak mezi opozicí a koalicí, tak uvnitř koalice) nejsou často schopni shodnout na základních věcech, když jde o běh státu--na věcech méně i více zásadních. Hašteření a žabomyší spory dosahují rozměrů, které znechucují stále více voličů. Politická krize, které jsme byli v několika posledních měsících svědky, byla částečně zapříčiněna právě touto neschopností českých politiků navzájem komunikovat a domluvit se. Neschopností za určitých okolností odložit partikulární stranické zájmy a osobní zášti v zájmu obecného prospěchu.

Tato pavlačová rozhádanost platí ale, jak se zdá, pouze do okamžiku, nežli politická paralýza dojde až k bodu, kdy je nutné učinit zásadní a skutečně odvážná rozhodnutí, jako je například změna nepopulární vlády. V takovém okamžiku se ukáže, že odvaha tak učinit chybí. Výsledkem pak je horečná snaha uplácat rychle nějaký kompromis. Důvěra vyslovená vládě tak nyní odvisí od narychlo upečených, polovičatých kompromisů mezi lidovci a dvěma občanskými stranami, které nebudou mít dlouhého trvání. A zejména pak od ochoty vlády sklonit se v posledním okamžiku před vydíráním poslance Wagnera.

Jinými slovy: tehdy, kdy je kompromisy potřebné dělat (jako tomu bylo při nejrůznějších politických vyjednáváních a parlamentních hlasováních v patové situaci po loňských volbách), se čeští politici kompromisů štítí. Když politická rozhádanost ale dovede politickou scénu, a s ní i stát, na pokraj krize--a dojde i k propadu popularity paralyzované vlády--nejsou titíž politici schopni udělat radikální řez, který by vedl k jistému pročištění politické scény. Důsledkem je, že se pokračuje dále ve stavu křehké rovnováhy. Komunikační spoje zůstávají zanesené. "Spojenecké" vztahy zůstávají zatíženy křivdami.

Zdá se, že se u nás v tomto ohledu začínají do jisté míry obnovovat některé neblahé rysy politické kultury a systému první republiky. Problémy se neřeší tak, že se k nim politické strany postaví čelem, ale prostřednictvím upatlaných kompromisů, o kterých se--když už skutečně teče do bot--dohodnou někde v zákulisí politická grémia. Výsledkem je, že systém sice funguje dál, ale je v neustálém nebezpečí kolapsu.

Česká republika se tímto začíná odlišovat jak od mnoha západoevropských zemí tak některých višegrádských sousedů, jako je Polsko, kde se vláda bez vážných následků pro hospodářství předčasně vyměnila několikrát. U nás je nedostatek odvahy ve zlomových situacích vydáván za politickou odpovědnost. Ve skutečnosti se jedná spíše o strach z alternativ a nedostatek politické kultury. Kontrast mezi politickou nesnášenlivostí (a sebezahleděností) , když jde o věci běžné, a mezi přízemním provinciálním opatrnictvím, když jde o věci zásadní, je charakteristický nejenom pro domácí politiku ale i pro naše vztahy k Evropě. Prezident Václav Havel měl na mysli tento konglomerát postojů, když naši situaci trefně nazval Kocourkovem.

Se stavem, do něhož vyslovení důvěry této vládě vyústí, nebude nikdo plně spokojen. Snad kromě varujících podpisovatelů různých petic na podporu vlády, kteří si běžný demokratický mechanismus, kterým je hlasování o důvěře, popletli s jakousi kontrarevolucí. Mnoho lidí ale také nebude úplně nespokojeno. Pokud nám naše politická opatrnost nedovoluje dát šanci současné problémy překonat jiné vládě nežli té, která nás do současných problémů dostala, budeme tedy alespoň mít vládu, na kterou jsme zvyklí.

Zůstává nám, jako obvykle, "zlatá," sametová střední cesta, i když v tomto případě nemusí nikam vést. Český politický systém bude tak nějak fungovat dál, ale právě pouze "tak nějak". Nelze než doufat, že i takové nějaké fungování bude stačit alespoň k hospodářskému ozdravění. Politika zůstane velmi pravděpodobně i nadále nemocná nedostatkem principiálnosti a odvahy.

Svobodné slovo - 12. 6. 1997