You are here: Home Články / Articles 1997 Vladimír Dlouhý by měl opustit ODA

Vladimír Dlouhý by měl opustit ODA

Vývoj v Občanské demokratické alianci stále více naznačuje, že se naše nejmenší parlamentní strana jen ztěží dokáže vypořádat s odchodem Jana Kalvody. V současné ODA není, jak se zdá, osobnost s takovými integrujícími schopnostmi, které Kalvodovi umožnily držet pohromadě dvě křídla strany. Logickým nástupcem Kalvody by byl Vladimír Dlouhý, po dlouhou dobu nejpopulárnější český politik. Pro fundamentalisticky laděné zakladatele strany je ale Dlouhý nepřijatelný.

Žlučovité reakce některých zakladatelů strany na Dlouhého nedávné naprosto legitimní úvahy o budoucnosti strany jenom dokazují, že Dlouhý jen těžko může stanout v čele ODA. Nemůže-li ale stanout v čele nyní, nebude to nejspíše možné již nikdy. Pro politika Dlouhého formátu mohlo být přijatelné pracovat ve stínu schopného a charismatického Jana Kalvody. Být ale trpěným zlem ve stínu některého z jiných politiků v současné ODA--snad jen s výjimkou Michaela Žantovského--by bylo pro Dlouhého nejenom ponižující ale politicky i kontraproduktivní.

Za takových okolností by si Dlouhý měl odpovědět na praktickou, i když trochu machiavelistickou, otázku, zdali on více potřebuje ODA nežli ODA potřebuje jeho. Pro nezaujatého pozorovatele je odpověď jasná: Dlouhého politická budoucnost bez ODA nemusí nijak utrpět--spíše naopak. Politická budoucnost ODA bez Dlouhého, zvláště nyní po pádu Jana Kalvody, je velkým otazníkem.

Dlouhý po dlouhou dobu vede pravděpodobně nejsložitější ministerský resort. V této pozici se nejenom úspěšně prokormidloval úskalími rychlé privatizace, ale prokázal i značnou dávku schopnosti vést. O tom, že by dokázal úspěšně vést i ODA a díky své popularitě zvýšit její viditelnost, nemůže být pochyb. Dlouhého odpůrci mu ale zazlívají jeho neideologický pragmatismus a též jeho komunistickou minulost. Jeho ochota úžeji spolupracovat s Občanskou demokratickou stranou je pro zakladatele strany obzvláště nepřijatelná.

Vymezovat se proti ODS bylo totiž pro ideologicky téměř stejnou ODA vždy složitým úkolem. Uchránit tuto ministranu před splynutím s velkým bratrem vyžadovalo často značnou dávku energie a vynalézavosti. Slovní eskapády o potřebě skutečné pravicovosti údajně reprezentované ODA se nikdy nekryly s tím, co ODA reprezentuje v myslích voličů--tedy v podstatě středovou stranu, či stranu stojící mírně napravo o politického středu. Dlouhý tyto ideologické hry na pravicovost téměř vždy odmítal hrát. Jeho silnou stránkou je právě jeho pragmatismus, který vychází z toho, že na rozdíl od stranických fundamentalistů se vždy musel potýkat se složitými praktickými úkoly. Řešení takových úkolů nejsou často ani pravicová ani levicová, ale jsou dána zdravým rozumem. V tomto důrazu na zdravý pragmatismus se Dlouhý spíše podobá Václavu Klausovi nežli ideologům ryzí pravicovosti uvnitř jeho strany.

Je proto škoda, že se Dlouhý--snad ve snaze zalíbit se svým stranickým kolegům--nedávno zcela zbytečně, a pro něho netypicky pustil do kritiky lidovců coby strany nedostatečně pravicové. Bylo by možná na místě kritizovat styl a chování lidovců, ale kritika nedostatku jejich pravicovosti vyzněla z úst Dlouhého hluše. Odpověď Josefa Luxe--totiž, že bývalý komunista nemá na takovou kritiku právo--ovšem byla ránou pod pás. Nejenom proto, že přišla od předsedy strany, která čtyřicet let s komunisty kolaborovala a prošla si stejnou mentální proměnou jako sám Dlouhý ve snaze se z této kolaborace očistit.

Jde i o to, že Lux použil vůči Dlouhému stejně laciného argumentu, jakých používají Dlouhého straničtí kolegové. Jestliže na vrcholu Dlouhého popularity jeho komunistická minulost nijak nevadila osmdesáti procentům českých občanů, proč tolik vadí některým stranickým lídrům z ODA a Luxovi, kteří se ucházejí o hlasy právě těchto voličů? Jde zde o rozpor, který zavání licoměrností. Dlouhého často kritizují politici, kteří jakoby před rokem 1989 neměli vlastní minulost nebo zapomněli, jaká byla minulost tohoto národa. Dlouhého přiznání a vypořádání se s vlastní komunistickou minulostí je pravdivější a sympatičtější nežli samolibě vztyčené prsty takzvaně neposkvrněných.

Jinými slovy: Dlouhý se nikdy nebál říci, že stejně jako zdrcující většina této společnosti, byl tím, čím byl, a že má právo na určitý lidský a intelektuální vývoj. Je otázkou, do jaké míry snaha některých Dlouhého kolegů v ODA jej neustále kádrovat vychází z jejich skutečného morálního rozhořčení a do jaké míry z toho, že si ze svého antikomunismu udělali politickou zbraň. Ať už je tomu jakkoliv, zavírají si svým fundamentalismem v této otázce cestu k těm mnoha voličům, kteří v Dlouhého osudu vidí svůj vlastní.

Je čím dál zřejmější, že pro Vladimíra Dlouhého není v ODA místo--ať už je tomu tak proto, že není ideolog ale spíše pragmatik, či proto, že se nemůže vykázat potřebnou neposkvrněností. Svým profilem a pragmatickou "rozkročeností" by skutečně mnohem lépe zapadl do rozkročující se ODS. Navíc Klausova strana pragmatiků by zřejmě byla mnohem méně náchylnější nežli ODA Dlouhého kádrovat kdykoliv, kdy by mohl začít směřovat vzhůru ve stranické hierarachii. Pokud jde o popularitu, nemohlo by ODS v žádném případě uškodit mít ve svých řadách politika Dlouhého formátu a schopností.

Svobodné slovo - 24. 1. 1997