You are here: Home Články / Articles 1997 Vynucená ozdravná kúra, které chybí dlouhodobější vize

Vynucená ozdravná kúra, které chybí dlouhodobější vize

Dokument oznamující ozdravná a stabilizační opatření přijatá vládní koalicí by mohl být silným a účinným základem programového prohlášení nové vlády. Jako krizový program vlády staré--i když s několika novými tvářemi--má v sobě zabudováno hned několik omezení, která jeho účinek podstatně omezí.

Dokument je přesnou a dosti zdrcující analýzou současných poměrů. Nechce se téměř věřit, že mohl vzejít--i třeba jen zčásti--z podnětu Václava Klause proslulého nedostatkem kritické sebereflexe. Zásadní slabinou dokumentu ovšem je--jak už se za vlády této koalice stalo zvykem--že se vyhýbá přímému přiznání politické odpovědnosti. Ačkoliv je z kontextu jasné, že je to především tato vládní koalice, kdo nese za dlouhou řadu vyjmenovaných problémů odpovědnost, v dokumentu se téměř nikde neobjeví adresné nerozplizlé přiznání takové odpovědnosti.

Další výraznou slabinou dokumentu je--jak již upozornil Prezident Václav Havel--že postrádá dlouhodobější vizi. Je opět jen souborem kroků vynucených krizí--tedy improvizací. A to i přes to, že je tento soubor improvizovaných kroků mnohem komplexnější a důslednější nežli dubnový balíček. V dokumentu se neříká, čeho chce vláda--v pozitivním smyslu--výhledově dosáhnout za rok, za dva. Celkový dojem z dokumentu tedy je, že se skutečně jedná jen o jakousi vynucenou ozdravnou kůru. Kterým směrem se má země ubírat, až nabere trochu dechu, z dokumentu nevyplývá.

Nejvýraznější--a v podstatě fatální--slabinou celého stabilizačního programu je, že je v něm zabudován zásadní rozpor mezi v podstatě (i když jen krátkodobě) přijatelným obsahem a nepřijatelným týmem. Průměrný občan se může tázat, jak chce tato opatření prosazovat právě tento vládní tým--tedy tým, který tuto zemi do krize přivedl. Navíc tým, který po dlouhou dobu ukazoval jen minimum kritické sebereflexe. Občanům bude nejasné, proč by si pod vedením právě tohoto týmu měli utahovat opasky.

Nebyla to koneckonců tato koaliční vláda--pracující pod taktovkou téhož šéfdirigenta--která měla před ještě třemi lety důvěru občanů ochotných k obětem? A nebyla to tato vláda, která tuto šanci promarnila ve snaze vylepšit si volební preference a chránit si své politické pozice? Navíc: nebyla to vláda právě tohoto ministerského předsedy, která proslula svou arogancí a neschopností komunikovat s občany a opozicí? A nebyla to tato vláda, která občanům v podstatě lhala? Dlouhý seznam problémů vyjmenovaných ve stabilizačním programu se přeci neobjevil přes noc.

Tyto otázky jsou relevantní, neboť souvisí s dalším podstatným problémem, na němž závisí osud stabilizačních opatření--nutností sociálního smíru. Je opravdu realistické očekávat, že odbory dají právě této vládě ještě jednu šanci? Jinými slovy: kosmeticky pozměněná vláda pod vedením téhož předsedy bude mít velké potíže prodat svá nejnovější krizová opatření jak veřejnosti tak odborům. A to znamená vážné nebezpečí jak pro stabilizační program tak vládu samotnou.

Jak již bylo řečeno, kritická analýza problémů, která se v dokumentu objevila, mohla--a měla--posloužit jako kvalitní jádro vládního programu nové vlády. Namísto toho se rozhádaná koalice rozhodla nahradit několik ministrů po více než týdnu trapného dohadování a kupčení. Efekt takové výměny byl smazán, ještě před tím, nežli se mohl vůbec začít pozitivně projevit. Zjevná neochota k personálním změnám byla zřejmá už na jednání grémií jednotlivých koaličních stran. Z celého procesu "rekonstrukce" vlády vyčuhovala především snaha jednotlivých stran a mnohých ministrů udržet pozice za každou cenu. Obecnější zájmy musely opět ustoupit do pozadí.

Josef Lux se pokusil situaci vyřešit tím, že nabídl, aby z vlády odešel jak on tak Václav Klaus. Takové řešení by znamenalo demisi a vytvoření nové vlády pod novým předsedou vlády. Stabilizační balíček oznámený takovou vládou mohl mít jakousi šanci na úspěch. ODS se ale odchodu Václava Klause vzepřela. Za tímto jejím krokem byla především obava, že se strana bez Klause rozpadne.

Takové jednání ovšem pouze znovu potvrzuje, že ODS je především Klaus--nikoliv skutečná autonomní liberálně-konzervativní strana, která si vydobyla právo na svou vlastní existenci i bez osvědčeného vůdce. V této skutečnosti se ale skrývá poměrně velké nebezpečí pro českou politickou scénu. Pokud ODS nemůže fungovat bez Václava Klause, znamená to, že bude Klause bránit i tehdy, kdy už to bude zcela kontraproduktivní pro další vývoj české společnosti.

Znamená to také, že změny, které by mohly zachránit koalici--například nahražení Klause Josefem Zieleniecem coby předsedou vlády a ODS--jsou v podstatě neuskutečnitelné. ODS se bude zuby nehty bránit i dalším možnostem, jako je například nestranický předseda vlády nebo nahražení Klause Josefem Luxem či Michaelem Žantovským. Pokud stabilizační program nepřinese jakoby zázrakem rychlé pozitivní výsledky, krize už nebude moci být vyřešena demisí vlády a vytvořením jiné vlády na koaličním základě. Bude vyřešena předčasnými volbami, které by mohly snadno znamenat zdrcující porážku koaličních stran. Pro obě občanské strany by pak taková porážka mohla vyústit do jejich rozpadu.

Svobodné slovo - 31. 5. 1997