You are here: Home Články / Articles 1998 Česká republika a Evropská unie

Česká republika a Evropská unie

Zatímco české politické strany většinu tohoto roku spotřebovávaly energii na předvolební souboje, České republice ve srovnání s ostatními zeměmi vybranými do prvního kola rozhovorů o členství v Evropské unii, trochu ujel vlak. Stále častěji můžeme nyní zaslechnout varování z Bruselu, že poněkud pokulháváme v plnění různých doporučení a požadavků EU. Mluví se dokonce o tom, že Česká republika je nyní na samém konci první skupiny.

České politiky zatím tento stav věcí, jak se zdá, nijak nevzrušuje. Mají svých starostí dost. Namísto toho, aby se politické strany po červnových volbách skutečně snažily vytvořit funkční většinovou vládu, která bude reprezentovat širší spektrum společnosti, povolební handrkování skončilo prapodivnou opoziční smlouvou. V rámci této smlouvy vládne zemi strana, kterou volilo jen 32 procent lidí. Vládne ne proto, že má pro zemi dlouhodobý program, na kterém se alespoň v základních bodech může shodnout se stranami ostatními, zejména pak s tou, která jí vládnutí umožnila. Vládne proto, aby se mohla "historicky znemožnit."

Problémem je, že se spolu s chabou menšinovou vládou znemožňuje i Česká republika. Vláda bude muset o každý zákon svádět v parlamentě tuhý boj. Kvůli své nezkušenosti se již dopustila celé řady chyb v případě těch rozhodnutí, kde souhlas parlamentu nepotřebuje. Každá snaha vlády skutečně prosadit její program bude znovu a znovu utápěna v politikaření stran opozičních i strany smluvně opoziční. Ty se totiž neprofilují jen proti vládě sociálních demokratů ale i proti sobě navzájem. Výsledkem je politický zmatek, výsledkem politického zmatku je nevyhnutelně stagnace.

K plnění úkolů, které nás čekají, pokud chceme opravdu usilovat o členství v EU, je přitom nutný určitý širší politický konsensus. Je též nutné, aby na nejrůznějších ministerstvech byli schopní úředníci, kteří se složitou problematikou přibližování k EU zabývají. Namísto toho vypukly po uzavření opoziční smlouvy ministerské čistky, které stály práci nejednoho schopného úředníka. Devět let po sametové revoluci tak v mnohých oblastech opět začínáme s novými lidmi. Ti, pokud nedojde k přijetí zákona o státní službě, mohou opět skončit bez práce po příštích volbách.

Když prezident Václav Havel opakovaně kritizoval přepjaté partajničení, měl na mysli především ten aspekt chování našich politických stran a jejich politiků, který nám nyní brání v tom, abychom se mohli ve vztahu k EU pohybovat dopředu stejným tempem jako ostatní země. Politikaření a partajní zájmy byly a jsou prostě nadřazovány zájmům společenským. Našim politickým stranám, jak se zdá, je v podstatě jedno, kde bude Česká republika za deset let. Zajímá je především, kde budou ony, jak velké budou jejich stranické finance, jak velká bude jejich moc.

Možná by se v chování velkých stran leccos změnilo, kdyby došlo ke střídání politických generací. Lídrové transformačního období už ukázali, co umí. Někteří se osvědčili, někteří nikoliv. Téměř všichni ale lpí na své osobní moci do té míry, že nejsou ochotni mladší politické generaci místo uvolnit. Ta, jak se zdá, má přece jenom poněkud pragmatičtější pohled. A mnozí z mladších politiků si uvědomují, že případné selhání České republiky v jejích integračních snahách by postihlo právě je. Generace Václavů Klausů a Milošů Zemanů bude v době našeho možného přijetí, to jest okolo roku 2005, nejspíše již přece jen v politickém důchodu.

Pokud se v České republice nenajde politik nebo skupina politiků, kteří dokáží přesvědčit politické strany a veřejnost, že je naším národním zájmem, aby v několika příštích letech naše země podřídila téměř vše splnění integračních kritérií, je docela dobře možné, že Česká republika může ještě být z první vlny rozšiřování vyřazena.

Ti, kdo si myslí, že dohoníme vyspělé západní země bez toho, abychom mohli spoléhat na pomoc EU, staví vzdušné zámky. Už jednu jsme se přesvědčili o tom, kam Českou republiku dostalo přesvědčení, že na vše stačíme sami, že vše uděláme lépe než ostatní. Czech-made experimenty selhaly a není žádný důvod se domnívat, že uspějí, pokud budou oprášeny. Mnohem rozumnější by bylo se důkladně zamyslet nad příklady dříve zaostalých zemí, jako jsou Portugalsko nebo Irsko, které dnes díky členství v EU vzkvétají. Na rozdíl od České republiky ale na tom, aby se členy mohly stát též tvrdě pracovaly. U nás ještě stále jakoby panovalo přesvědčení, že se tak stane samovolně, prostě proto, že si členství zasluhujeme.

AZ - 25. 10. 1998