Vlna odmítavých reakcí na nápad zavést čestnou hodnost emeritního senátora je odrazem mnohem hlubšího problému, než je snaha nepopulárního Senátu vytvořit údajné politické trafiky pro své bývalé členy. Skutečným problémem je spíše tradiční české plebejství, které je už svou podstatou nepřátelské vůči jakékoliv podobné iniciativě. V prezentaci rodícího se nápadu bylo jistě učiněno několik chyb. Zbytečné byly například narážky na možné drobné výhody spojené s čestnou hodností či nejasnosti týkající se jejího trvání. Nebylo také jasné, zda by zřízení čestné hodnosti nevyžadovalo speciální právní úpravu. Špatné bylo i načasování iniciativy.
Co je ale špatného na samé podstatě této iniciativy? Proč nějakým způsobem nevyjádřit respekt k lidem, kteří této zemi sloužili ve veřejných funkcích a ničím se nezpronevěřili? Proč nevytvořit systém, který by stávajícím senátorům usnadnil kontakty s bývalými kolegy, z nichž mnozí získali cenné zkušenosti a expertízu? Co je tak zlého na tom, že si vysloužilí politici ponechají svou hodnost navzdory tomu, že už nemohou aktivně zasahovat do rozhodovacích procesů? Něco podobného přeci existuje v mnoha zemích, ať už se to týká bývalých senátorů, poslanců, členů vlády, prezidentů či dokonce velvyslanců. Špatného na tom není nic. České plebejství ale okamžitě vyrazilo do jízlivého útoku.
Češi o svých plebejských kořenech vědí a jsou na ně dokonce hrdí. Koneckonců už ve škole se děti učí, že česká elita byla důsledně vymýcena po bitvě na Bílé hoře v sedmnáctém století, a že až do poloviny století devatenáctého téměř žádný Čech nepatřil k vládnoucí elitě. Jako obranná reakce vznikl postupně mýtus, že plebejství je vlastně výhodou, neboť nám umožňuje vidět svět demokratičtěji. Mnohé bylo napsáno o vrozené liberálnosti a tolerantnosti českého národa. Méně už o tom, že ty evropské národy, které jsou považovány za skutečné příklady tolerantnosti a liberálnosti, jako jsou skandinávské země či Velká Británie, ctí své elity (včetně královských rodin) a mají poměrně pevné hodnotové žebříčky i tradice.
Mýtus o demokratickém plebejství má svou odvrácenou tvář, která se prezentuje jako nedůvěra Čechů k politickým autoritám a k vyšším hodnotám, či jako rovnostářství. Rubem tohoto fenoménu je pak občasné nekritické zbožnění některých politiků a tatíčkovské komplexy, které se ale snadno mohou zvrtnout v nenávist. Obecně je česká politická tradice založena na plíživém podvracení existujícího řádu s pomocí nejrůznějších metod. Ty měly svou hlubokou logiku v dobách, kdy nám vládli jiní. Nyní, kdy si vládneme sami a kdy se snažíme vlastními silami znovuvytvořit strukturovanou demokratickou společnost a tržní hospodářství, jsou ale mnohé z těchto vlastností kontraproduktivní .
Plebejství jako historicky podmíněný sociální fenomén se u nás zakořenilo v podobě plebejství mentálního. To už ze své podstaty nemá rádo výjimečnost a noblesu ducha, na což doma doplácí všichni ti, kteří se nějak vymykají našim poměrům. Téměř každý Čech si myslí, že by mohl řídit stát lépe než ti nahoře. Do určité míry je to pochopitelné, neboť ti nahoře jsou díky naší historii většinou též plebejové (navíc teprve sbírající zkušenosti) a mnohé jejich činy lze nahlížet se skepsí. Respekt se musí opírat o přirozenou autoritu a politici si úctu nevyslouží jen posilováním institucí či pokusy o zavádění nových zvyklostí. Ať už ale udělají cokoliv, nemají to lehké, neboť základní tendencí mentálního plebejství je stáhnout dolů a zabahnit každého, kdo nějak vyčnívá nad průměr. Takové rovnostářství může téměř znemožňovat vládnutí, neboť to se musí opírat o rozumnou míru celospolečenského konsensu, jistou úctu k autoritám a o sdílení společných hodnot. Stávající poměry v České republice naneštěstí dávají spíše za pravdu těm, kteří tvrdili a tvrdí, že si Češi neumí vládnout sami.
Neúcta k autoritám a hodnotám souvisí i s tím, jak neuvěřitelně plýtváme politickými elitami. Ačkoliv tomu nebylo vždy naší vinou, a ačkoliv to nebylo vždy ke škodě věci (jako například v roce 1989), byly v tomto století odeslány do politického zapomnění podstatné části politických elit v letech 1918, 1938-39, 1945, 1948, 1968-70, 1989 a 1992. Tolikrát opakovaná diskontinuita je pro tak malý národ nemístným luxusem a má zákonitě devastující účinky. Jen málo z těch veřejných činitelů, kteří byli vymýceni při různých historických příležitostech, mělo možnost se vrátit do veřejného života později. Je jasné, že podobný druh diskontinuity musí být doprovázen neúctou k vlastní historii a jejím opakovaným účelovým zkreslováním.
Současný žalostný stav věcí veřejných souvisí do značné míry právě s neschopností ctít vyšší hodnoty, principy, zásluhy jiných, či s neschopností vidět věci v širším kontextu. Mentální plebejství je v demokratických poměrech jako močál, který do sebe vtahuje vše, co se ho dotkne. Pouhá zmínka o vytvoření čestných hodností pro vysloužilé politiky tak u veřejnosti a u většiny novinářů nezbytně vyprovokuje žlučovitou reakci, nikoliv věcnou debatu. V politice se mentální plebejství zase projevuje neschopností respektovat jeden druhého navzdory ideologickým rozdílům a jasně stanovit, co jsou nadstranické národní zájmy. V médiích, i těch takzvaně seriozních, je plebejství přítomno v podobě rozmělňování a bulvarizování i těch nezávažnějších věcí. Jakoby duch české hospody, kde tím nejchytřejším člověkem ve státě je vždy ten, kdo právě u piva rozdává rozumy, zaplavil i všechno to, co by ho mělo zůstat ušetřeno. Doufejme, že nebude nakonec natolik silný, aby podmáčel nebo úplně odplavil i naše ambice stát se pevnou součástí společenství vyspělých demokracií.
MF Dnes – 14. 12. 1998