You are here: Home Články / Articles 1998 Evropská unie stojí na občanském principu

Evropská unie stojí na občanském principu

Výraznou novou dimenzí Evropské unie (EU) v příštích letech nebude jen rozdíl mezi bohatými současnými a chudými novými členy ale i rozdíl mezi těmi státy, které se budou od příštího roku účastnit měnové unie a těmi, které buď nesplňují kritéria měnové unie nebo s účastí zatím váhají. Zavedení měnové unie bude znamenat skutečnou revoluci v několika směrech. Ačkoliv se často zdůrazňují především její ekonomické aspekty, ve skutečnosti měnová unie posílí především politickou dimenzi evropské integrace. Vyústí nevyhnutelně do dalšího oslabení národních vlád a do posílení role Bruselu na jedné straně a regionů na straně druhé. Národní vlády, zbavené svých centrálních bank a vlastní měnové politiky, se postupem času stanou jen jakýmisi chřadnoucími mezičlánky mezi centrální evropskou vládou a samosprávnými regiony.

Takový vývoj bude ovšem mít celou řadu psychologických dopadů. Postupné zatlačování národních vlád do pozadí bude vyžadovat od mnoha Evropanů přeformulování jejich identity, protože národní identita se nebude nadále nezbytně pojit s identitou státní. Národní a etnické principy, které dnes ještě hrají velkou roli v organizaci společnosti, budou postupně stále více nahrazovány principem občanským, který již dnes hraje v samoorganizaci západoevropských společností významnou roli. Ačkoliv motorem sjednocování Evropy budou především celoevropské politické instituce, skutečným tmelem může být pouze nadnárodní občanská společnost.

Jestliže postupné odumírání národního státu bude psychologicky složitý proces pro západoevropany, bude ještě složitější pro nové členy EU z východní Evropy. Mnohé z těchto národů formují po desetiletích komunistického potlačování či deformování projevů národního cítění teprve nyní své národní identity. Některé zakoušejí procesy národního sebeuvědomování, které v západní Evropě skončily již před desítkami let. A možná právě zde--ve střetu národních ambic nových členů s nadnárodním charakterem nové Evropy--se nachází největší výzva rozšiřování unie směrem na východ.

Snahy postkomunistických společností o sebeidentifikaci v rámci svobodných národních států se již nyní srážejí s kosmopolizujícím prostředím Evropy, do které se snaží začlenit. Ty postkomunistické země, které jsou nyní oficiálně schválenými kandidáty na členství v unii, budou muset projít vskutku revolučními mentálními změnami. Změny hospodářské, politické a právní budou jistě nesmírně náročné. Ale nutnost zkombinovat snahy o dokončení procesu budování národní identity se snahami dohonit tu Evropu, která se rychlé posouvá k jinému typu sebeidentifikace, bude výzvou ještě náročnější.

Vidíme například, jak složité je pro českou společnost vypořádat se s pobytem cizinců na území našeho státu. Xenofobní či odmítavé reakce vůči cizincům přitom vůbec nejsou jen záležitostí několika okrajových hnutí. Ve srovnání se státy západní Evropy, kde podíl cizinců na celkové populaci často dosahuje až deseti procent, u nás přitom cizinci zatím tvoří přinejlepším dvě procenta celkové populace. Pokud se staneme součástí EU, je jasné, že se počet cizinců u nás rapidně zvýší, a to i navzdory současným snahám našich orgánů vytvářet vůči přílivu cizinců různé nové bariéry. Samotné slovo "cizinec" bude ve sjednocující se Evropě dostávat nový rozměr: těžko je bude možné vztahovat na přistěhovalce z jiných členských států EU.

V tomto kontextu není tedy volání po růstu občanské společnosti v postkomunistických zemích jen jakýmsi otřelým heslem. Ačkoliv občanskou společnost není možné naoktrojovat, stát může její růst brzdit nebo podporovat. To, že u nás se rapidní růst občanské společnosti zpozdil o několik let díky politice Klausových vlád, může nyní zpozdit i náš vstup do EU hned z několika důvodů.

Především se naší, do sebe zahleděné, společnosti nemusí podařit se vypořádat s mentální výzvou, kterou členství reprezentuje. Pokud budeme i nadále akcentovat spíše prvky národního šovinismu na úkor principů občanského soužití, nebudeme nejen schopni soužití s větším počtem cizinců a romskou menšinou, ale obecně se nebudeme schopni vypořádat ani s multikulturním prostředím EU , které k nám vtrhne.

Růst občanské společnosti je důležitý i proto, že je protiváhou přehnaně stranických či klanových vazeb, které často ztěžují vytvoření větší průhlednosti vlastnických a právních vztahů. Růst občanské společnosti je téměř synonymní s růstem právního státu. Pokud se nám nepodaří naše vlastnické vztahy a právní prostředí zprůhlednit a zeefektivnit, jsou naše šance na návrat zpět do Evropy omezené.

Harmonizace našeho právního řádu s řádem EU, jakož i plnění různých ekonomických kritérií spojených se vstupem do EU, by nám v našem úsilí měly pomoci. Nebudou-li se ale opírat o robustní občanskou společnost, zůstanou mnohé z těchto kroků takříkajíc "na vodě". A navíc bude proces integrace neustále ohrožován neschopností značné části obyvatelstva se vnitřně ztotožnit s otevřením se naší společnosti vnějšímu světu a důsledky tohoto otevření na strukturu naší společnosti.

Svobodné slovo - 17. 3. 1998