You are here: Home Články / Articles 1998 Extrémismus již ani v ČR minulost neprobudí

Extrémismus již ani v ČR minulost neprobudí

Pod pojmem extremismus si každý představuje trochu něco jiného. V nejobecnější rovině jsou činy nebo názory některých jednotlivců či skupin považovány za extrémní především proto, že míří proti stavu věcí sdílenému a respektovanému většinou společnosti. O tom, jak je pojem extremismus relativní, svědčí i to, že to je v jedné společnosti obecně považováno za extrémní, nemusí být viděno jako extrémní ve společnosti jiné. Záleží na kultuře, historii, zvycích. Útok na základy islámského režimu v některých muslimských zemích může být většinou společnosti viděn jako extremismus stejně tak, jako by byl za extremismus považován pokus podkopat liberální demokratické instituce v kterékoliv západní zemi. V některých zemích, které nenáleží k našemu civilizačnímu okruhu, může naopak být i pouhá propagace západních hodnot, o které my tolik stojíme a usilujeme, považována za extremismus.

Tento kulturně-civilizační relativismus ale neznamená, že se nelze shodnout alespoň na základních definicích některých forem extremismu. Mezinárodní společenství, reprezentované především Organizací spojených národů, si během let vytvořilo celou řadu mezinárodně akceptovaných norem, mezi které patří například civilizované zacházení s uprchlíky či práva menšin. Z pohledu těchto mezinárodně sdílených hodnot je pak možné identifikovat jako extrémistické takové chování, které takové normy porušuje.

Za extremismus nemusí být vždy a všude považováno zpochybňování demokratických pravidel hry či právního státu, tak jak tomu je v euroatlantických demokraciích. Mezinárodní společenství se bylo schopné shodnout na určitém základním konceptu lidských práv. Instituce liberální demokracie, jak ukazuje naše zkušenost, jsou tím nejlepším známým garantem dodržování lidských práv. Ale samy tyto instituce nejsou universálním lidským právem. Jsou civilizačním výtvorem.

Mluvíme-li o extremismu, musíme tedy pečlivě rozlišovat extrémní činy a chování namířené proti hodnotám schvalovaným mezinárodním společenstvím od chování a činů namířených proti hodnotám naší civilizace. Navíc: samotné demokratické instituce a respekt pro demokratické mechanismy jsou poměrně novým úkazem i v západní civilizaci. Ještě před půl stoletím se tato civilizace dobře snášela s chováním, které by dnes bylo považováno za extrémní. Autoritářské režimy či kolonialismus založený často na teoriích o rasové nadřazenosti jsou jevy doby poměrně nedávno minulé. Mluvíme-li dnes o extremistech, máme často na mysli právě skupiny a jedince, kteří se chovají a jednají tak, jak se před ne tak dlouhou dobou chovaly celé státní a národní útvary náležející k západní civilizaci. Řečeno jinak: tak, jak se společnosti vyvíjejí, neustále si na základě svých historických tradic a nábožensko-filozofického zázemí vytvářejí normy chování, které jsou respektovány většinou. Extrémními názory a chováním se tak mohou jednoduše stát ty projevy, které by ještě před nedávnou dobou byly považovány za normální. Extremisté tak často reprezentují to, co se už přežilo--jako je tomu dnes například s různými odnožemi ortodoxního komunismu.

Často též ale reprezentují určitou obrannou reakci sociálního organismu právě proti procesu změny. Projevy xenofobie či projevy nenávisti vůči všemu cizímu jsou vyvolávány nejen nedostatkem tolerance. Jsou též obrannou reakcí proti tomu, s čím se v procesu změny většina dokázala vypořádat a smířit. Většina západních společností akceptuje imigraci cizinců a toleruje je. Zároveň se ale určitá část společnosti s tímto stavem věcí nemůže smířit. Míra tohoto odporu pak závisí na rychlosti takových změn a jejich povaze.

Za extremisty je též možné označit i ty skupiny a jedince, kteří používají extrémních prostředků a činů k dosažení cílů, jichž by mohli dosáhnout prostředky, které společnost schvaluje a nabízí. Patří mezi ně například násilné akce nejrůznějšího druhu, zejména terorismus.

Čeští extremisté

Škála českého extremismu je poměrně úzká. Téměř úplně v ní chybí extremismus náboženský, tedy onen druh extremismu, který je pravděpodobně nejhůře vykořenitelný. Extremismus v naší zemi je svým charakterem spíše politický a vyrůstá ze tří zdrojů: z pozůstatků minulosti, nacionalismu a rapidního procesu změny.

Pozůstatky minulosti jsou reprezentovány především krajní, v našem případě komunistickou, levicí. V tomto táboře jsou skupiny lidí, kteří se zatím nedokázali smířit s tím, že jejich ideologie skončila na "smetišti dějin". Jejich názory a deklarované politické programy jsou extrémní nejen proto, že již jednou zkrachovaly. Jsou extrémní i proto, že často přímo nebo nepřímo stojí v rozporu s principy liberální demokracie, ke které se Česká republika přihlásila po pádu komunismu.

Liberální demokracie přitom není jen jakási ideologie. Je to civilizačně podmíněný způsob fungování svobodné společnosti. Jinými slovy: liberální demokracii máme především proto, že jsme svobodnou společností existující v euroatlantickém civilizačním prostředí. V tomto civilizačním prostředí jsou na konci dvacátého století svoboda a liberální demokracie synonymy. Programy většiny krajně levicových skupin ale principy liberální demokracie popírají ve prospěch společnosti řízené, což v kontextu konce dvacátého století znamená především ve prospěch společnosti nesvobodné.

Extrémní levice nepochopila, že posun od industriálního věku k post-industriálním společnostem založených na interaktivních, informačních technologiích, které akcentují roli samostatně myslících jedinců, znamená i konec masové reglementace. Nepochopila ani skutečný dopad procesu globalizace. Svět se skutečně internacionalizuje, ale nikoliv proto, že se spolu spojí všichni proletáři světa nebo jiné třídy. Globalizace je komplexním procesem, který je zašifrován v moderních technologiích.

Extrémní levice je nejen nedemokratická, ale též xenofobní, a to ze dvou důvodů. Především jí proces globalizace ohrožuje, neboť stojí v přímém protikladu vůči kontrolovanému, centralisticky řízenému státu. Druhým důvodem jsou historická dogmata a falsa, které krajní levice v době své vlády vytvořila, a které nyní zarputile obhajuje. Jedná se například o démonizaci sudetských Němců a, přeneseně, všeho německého.

Ideová báze extrémní pravice je v našich poměrech podobná těm, které vidíme i na Západ od našich hranic. Vyrůstá z nacionalismu, xenofobie a populismu. V pozadí je především strach ze změn, které v globalizujícím se světě relativizují selankovitě pojaté národní tradice a identitu. Hesla a myšlení extrémní pravice jsou ve své podstatě namířeny proti demokracii. Někdy jsou jen jakousi nedemokratickou obranou reakcí proti změnám, které přesahují absorbční schopnosti společnosti. V mnoha případech jsou ale programovým popřením liberální demokracie tím, že požadují vládu silné ruky--údajně v zájmu pořádku a práva. To, co je demokracii nejvíce nebezpečné, je přesvědčení tohoto typu extremistů, že liberální demokracie je příliš slabá na to, aby mohla zajistit skutečný pořádek a právo a bránit národní identitu.

Extrémní pravice se liší od extrémní levice ve svých ideových východiscích, ale vláda obou odnoží extrémistů by vyústila do téhož: autoritářského, izolacionistického režimu. Obě odnože extrémistů se vyznačují tím, že nabízejí jednoduchá řešení na komplexní problémy. Extrémisté pravicoví navíc tradičně zužují své cíle do jednoduchých, často primitivních floskulí, které jsou namířeny proti cizincům a menšinám. Jejich receptem je "národní čistota", neboť pokud národ chybuje, je tomu tak především proto, že mu cizí elementy a vlivy brání v rozvinutí jeho skutečného potenciálu.

Vedle pravicových a levicových extrémistů existuje v české společnosti ještě třetí skupina. Jsou to především lidé, kteří odmítají využívat institucionálních mechanismů demokratické společnosti k dosažení svých cílů a volí násilné či jiné formy protestu, které v právním státě nemají místo. Je ovšem pravda, že k takovým formám protestu se jedinci a skupiny často uchylují i proto, že instituce liberální demokracie se jim (někdy poprávu) jeví jako rigidní nebo neprůchodné. Zejména v nových, post-komunistických demokraciích jsou instituce právního státu ještě stále v často bědném stavu. Občas se stává, že tyto formy protestu jsou kombinovány s nějakým ideologickým podtextem, jako byla například nedávná pražská demonstrace proti nadnárodním společnostem. Tato demonstrace, ačkoliv její ideový záměr byl blízký myšlenkám extrémní levice, začala na půdě právního státu, jako řádně ohlášený protest, ale skončila násilnostmi. Extrémistický charakter takového protestu spočíval především v tom, že opustil půdu institucí liberální demokracie a zvrhl se do násilných útoků na symboly globalizujícího se světa. Přemrštěně tvrdá reakce policie ale ukázala, že i samotné instituce liberální demokracie jsou u nás ještě nepevné a nejisté si samy sebou.

Naděje pro budoucnost

Liberální demokracie je poměrně nový koncept. Je založena především na tom, že se na základě permanentní diskuse neustále vyvíjí a přizpůsobuje novým podmínkám. Je to právě elastičnost moderní demokracie, která bude v nejbližší budoucnosti zásadní překážkou toho, aby se extrémistické skupiny vymkly kontrole většiny. Demokracie je totiž schopna se učit. Vstřebávat kladné podněty a reagovat na nebezpečí.

Dnešní liberální demokracie, tak jak je praktikována v západních zemích, může jistě být viděna jako zkažená, dekadentní, relativistická. Ale je to právě relativismus, opírající se o určité civilizační hodnoty, který demokracii umožňuje se neustále obnovovat a hledat nové cesty fungování. Tolerance je právě výrazem racionalistického relativismu--neustálého konfrontování a korigování mé pravdy ve střetu s "pravdami" těch druhých. To, co činí demokracii zdánlivě slabou--tedy neustálé pochybování--jí nakonec činí silnou. Extrémisté jsou v demokracii cizím tělesem, neboť znají pouze svou pravdu a jsou k jejímu prosazení ochotni užívat extrémních prostředků. Ale v tom též spočívá v moderních demokraciích jejich omezení, neboť se automaticky vyčleňují ze způsobu, jakým demokracie funguje a vyvolávají obrannou reakci.

Hospodářské noviny - 30. 6. 1998