You are here: Home Články / Articles 1998 Lež v politice a politika lži

Lež v politice a politika lži

Lež patří k politice stejně neodmyslitelně jako například kýč. Občané demokratických států jsou zvyklí na to, že jim politici občas slibují nesplnitelné (zejména před volbami), stejně jako jsou zvyklí na polocirkusové podívané, během kterých se politici nechávají kýčovitě velebit svými obdivovateli, nebo velebí sebe samy. Je-li řeč o lži v politice, je ale třeba rozlišovat mezi tím, pro co v angličtině existuje termín "white lie" (mírná, prominutelná lež, učiněná zdánlivě pro dobrý cíl) a systematické lhaní, jehož účelem je zatemňovat nebo pokřivovat fakta. Takového druhu lhaní naneštěstí v české politice v poslední době povážlivě přibylo. Jeho autoři zjevně věří, že když budou svá tvrzení neúnavně opakovat, stanou se taková tvrzení obecně přijímanou pravdou. Podívejme se na několik příkladů takových tvrzení.

Někteří politici a komentátoři například tvrdí, že prezident Havel v povolebních jednáních usiloval o nestandardní řešení. Dozvídáme se též, že dvě nejsilnější strany--vedeny snahou zabránit nestandardním řešením--byly těmito snahami hlavy státu vlastně donuceny uzavřít velmi nestandardní pakt. A jaká měla ona prezidentova nestandardní řešení vlastně být? Údajně buď vytvoření vlády vedené Josefem Luxem nebo vytvoření vlády poloúřednické. Autoři prvního tvrzení zcela pomíjejí fakt, že koaliční vládu ČSSD a KDU-ČSL, vedenou Luxem a podporovanou Unií svobody, si nevymyslel Václav Havel. Navrhl mu ji Miloš Zeman, a to jako svou nejpreferovanější variantu. Navíc, jak je dnes již známo, Zeman o Luxovi jako předsedovi koaliční vlády ČSSD a KDU-ČSL mluvil s prezidentem již dávno před volbami.

Pokud jde o vládu takzvaně poloúřednickou, prezident před volbami, i po nich, opakovaně zdůrazňoval, že se předčasné volby konají právě proto, aby se ukončilo provizorium reprezentované polopolitickou vládou. Jmenování Tošovského vlády byl kompromis vynucený tím, že se nejen rozštěpila největší vládní strana, ale rozpadla i celá bývalá koalice. ČSSD se za takových okolností o sestavení vlády pokusit nechtěla a požadovala předčasné volby.Tošovského vláda nakonec vládla nikoliv proto, že si to přál prezident, ale proto, že ji ČSSD při hlasování o důvěře nenechala padnout výměnou za to, že dovede zemi k předčasným volbám.

Za prezidentův sklon k nestandardním řešením je občas vydávána i jeho předvolební poznámka, že nemusí nezbytně jmenovat premiérem předsedu nejsilnější strany. Prezident se tím ovšem nesnažil naznačit, že nebude respektovat výsledky voleb, pouze se snažil veřejnosti objasnit triviální skutečnost. Existují totiž dobré důvody, proč ústava prezidentovi nepřikazuje, že musí premiérem jmenovat lídra vítězné strany. Je například možné, že taková strana nezíská většinovou podporu, jako se to po červnových volbách téměř přihodilo ČSSD. Má prezident v takovém případě plýtvat jedním, týdny zabírajícím a zemi destabilizujícím pokusem o sestavení vlády, která nemá šanci dostat parlamentní důvěru? Je též možné, že volby vyhraje strana extremistická, ale že strany demokratické (i když třeba různých ideových zaměření) budou mít i přesto v parlamentu dohromady většinu. Má i v takovém případě prezident jednoduše jmenovat premiérem lídra extremistické strany?

Často se též tvrdí, že takzvaný Hrad se nějakým způsobem spolupodílel na prosincovém pádu Václava Klause. Při sestavování vlády se pak údajně záměrně nerespektovaly výsledky voleb. Kdyby byl prezident opravdu chtěl zosnovat definitivní pád Václava Klause, mohl jej jednoduše znovu pověřit sestavením vlády. Nejenže by Václav Klaus neměl v té době s kým vládu sestavit, ale byla by mu bývala uzmuta i aura politického martýra, která mu v červnu výrazně pomohla k politickému návratu. Znovujmenování Klause hned po pádu jeho vlády a rozštěpení jeho strany by byl skutečnou protiklausovskou intrikou. Prezidentovi ale nešlo o jakési pomyslné politické šachy, v nichž se údajně hrálo o Václava Klause. Šlo mu o stabilitu státu.

Příklady účelového matení veřejnosti ale existují nejen v novodobých mýtech o nestandardních politických choutkách hlavy státu. Denodenně je nyní možné slyšet tvrdou kritiku z úst předáků ODS na adresu vládního programu ČSSD i personálního složení vlády. Vláda ČSSD údajně uškodí této zemi. Jestliže takovou kritiku ODS myslí opravdu vážně, není důvodu (kromě prapodivné "opoziční smlouvy"), aby tolerovala vládu Miloše Zemana při hlasování o důvěře. Je vskutku licoměrné kritizovat Zemanovu vládu jako zemi škodící a zároveň jí umožnit vládnout. Pokud ovšem předáci ODS ve skutečnosti o škodlivosti Zemanovy vlády nejsou přesvědčeni tak silně, jak naznačují, měli by jí možná méně kritizovat a vládě umožnit, aby ukázala, co umí. Vláda ČSSD bude konec konců do jisté míry též vládou ODS--jinak by totiž nemohla vůbec vzniknout.

Je možné se tázat dále: Jestliže ODS skutečně chce umožnit existenci údajně špatné vlády, o čí zájmy jí vlastně jde? Chce ODS dopustit, aby zemi bylo uškozeno pouze proto, že údajně ctí podepsané dohody, či proto, jak řekl jeden čelný představitel ODS, že ČSSD má mít, coby vítěz voleb, "historické právo se znemožnit"? Čím více předáci ODS zdůrazňují, že umožní existenci vlády, která bude špatná pro tuto zemi, tím více mnohé voliče přesvědčují o tom, že skutečným důvodem podepsání paktu s ČSSD byla nejen touha vyšachovat ze hry "nevděčné" menší strany ale zároveň i naděje, že vláda ČSSD skutečně skončí katastrofou. Takový kalkul je možná dobrý pro ODS, ale není dobrý pro tuto zemi. Navíc takový výsledek by byl vším možným, jenom ne onou, oběma stranami smluvně deklarovanou, snahou o stabilizaci poměrů v zemi. P>

Lidové noviny - 11. 8. 1998