Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 1998 Milý pane prezidente: Strachujeme se o Vaše zdraví

Milý pane prezidente: Strachujeme se o Vaše zdraví

Milý pane prezidente,

když jsem o velikonočních svátcích přemýšlel, co řeknu v proslovu u příležitosti knižního vydání Vašich projevů za rok 1997, o který jste mě požádal, netušil jsem ještě, do jak paradoxní situace se dostanu. Že k Vám budu mluvit na dálku, před posluchači, kteří, stejně jako já, se o Vás strachují. Svůj proslov jsem si představoval tak, že budu o Václavu Havlovi hovořit, jako kdyby v sále nebyl. Říkal jsem si, že bude možná zajímavé a vtipné se v přítomnosti Václava Havla zamyslet nad Václavem Havlem jako nad objektem odtažitého politologického zkoumání.

Vše je ale jinak, ne nepodobné některému z Vašich absurdních dramat. Ve světle zpráv přicházejících z Innsbruku jsem si uvědomil, že to, že zde nemůžete být , mě i mnohé ostatní nutí do podvědomého dialogu s Vámi. Že prostě nemohu předstírat, že zde nejste, neboť zde až příliš jste. A že to možná nejobjektivnější, co o Vás a o Vašem díle mohu říci, je vlastně to nejsubjektivnější.

Vaše žádost, abych dnes promluvil, mě postavila ještě před jiné dilema. Napadlo mě totiž, že cokoliv řeknu já, který s Vámi úzce spolupracuji od podzimu minulého roku, bude jen stěží viděno jako objektivní výpověď člověka na Vás nezávislého. Utěšoval jsem se ale, že může být zajímavý kontrast mezi tím, jak Vás vidí někdo, kdo Vás až do léta minulého roku sledoval takříkajíc zvenčí, jako nezávislý pozorovatel, a tím, kdo nyní vidí do Vaší tvůrčí kuchyně. Jenže po pravdě: nikdy jsem na Vás vlastně nebyl zcela nezávislý. Vaše eseje, hry i projevy mě, přiznám se, oslovovaly a zásadně ovlivňovaly už od té doby, co jsem se s nimi začal seznamovat.

Poznávání Vašeho díla byl postupný proces, ale přesto z něj vystupuje několik okamžiků. V době okupace Československa v roce 1968 mi bylo teprve třináct let a nejvíce mě zrovna zajímaly knihy Julese Verna a Isáka Asimova. V době, kdy jsem se začal zajímat o takzvanou vážnou literaturu a filozofii, byly už Vaše hry a eseje zakázány. Měl jsem ale štěstí, protože v bytě mého strýce se, měřeno kontextem let sedmdesátých, nacházel poklad. Mohl jsem tam nalézt vše významné, co bylo publikováno v letech šedesátých knižně i časopisecky. A jak jsem tak hltavě pročítal s několikaletým zpožděním vše, co se objevilo v časopisech, jako byly Tvář, Sešity, Host do domu nebo Literární listy, byl jsem opakovaně konfrontován s Václavem Havlem. A byl to pro mě objev větší než Tajuplný ostrov.

Zahradní slavnost jsem pouze četl. Nikdy jsem ji neviděl v divadle. Nejprve k tomu nebyla pro člověka mé generace nikde příležitost a později jsem se rozhodl, že si ji chci uchovat tak, jak mě oslovila v knižní podobě, která nabízí tolik možných interpretací a dramatických tvarů. Když jsem ji poprvé četl, mátlo mě, přiznám se, že se jednalo o společenskou realitu, tak, jak jsem ji znal, ale zároveň se jednalo o absurditu. Nevím o žádném jiném autorovi, který dokázal skrze téměř suchý, neřeknu popis ale, záměrně, zápis totalitní reality a jejího jazyka vyjevit tak jasným způsobem absurdní aspekty reality moderního člověka jako takové. Ona výpověď fungovala ovšem tak skvěle též proto, že byla vyztužena dramatickou stavbou tak důmyslnou, že se tato stavba stala do jisté míry i obsahem hry. Jak to vše souvisí s Vašimi projevy, pane prezidente?

Pro odpověď si zajdu opět do minulosti. Nevím už přesně, který to byl rok, kdy se mě, exulantovi žijícímu v New Yorku, do rukou dostala anglická verze Vaší eseje Politika a svědomí. Pro mě, studenta politologie, z oné eseje vyplynulo, že schopnost analyzovat i ty nejhlubší příčiny různých společenských jevů, a pak závěry takové analýzy využít pro pronikavou syntézu, má jen málo co do činění s množstvím nastudované politologické či sociologické literatury. Že se spíše jedná o nadání, o schopnost vcítit se pod povrch věcí a o schopnost o věcech originálně přemýšlet.

Jsou političtí myslitelé, kteří o jedné myšlence napíší celé knihy. Těch je mnoho. Je jen málo politických myslitelů, kteří vůbec nepotřebují psát učené knihy. Knihy se píší o nich. Jsou to autoři mnoha originálních myšlenek, které jakoby bez námahy trousí a nepotřebují je často už ani dále rozvíjet. To budiž přenecháno jiným. Jejich hnacím motorem je tvůrčí přetlak. Jejich metodou je tvůrčí uchopení často zdánlivě nesouvisejících prvků a jejich zařazení do nových překvapujících souvislostí. Jinými slovy: mezi umělcem a myslitelem není velký rozdíl, neboť oba jenom dávají dramatický tvar tušenému a zdánlivě nesouvisejícímu.

Mezi Václavem Havlem, autorem Zahradní slavnosti a jiných her, a Václavem Havlem, politickým myslitelem, není vůbec žádná diskontinuita. Všechna hlavní témata Vašich her jsou obsažena v trochu jiné podobě i ve Vašich esejích. A Vaše projevy? Nejsou i ony, alespoň ty skutečně zásadní, o tom samém? Pokud něco odlišuje Václava Havla dramatika od Václava Havla politického myslitele a od Václava Havla politika, pak je to pouze forma vyjádření.

Ale i ony různé formy vyjádření mají dohromady více společného, než se na první pohled zdá. Všechny spojuje, jak už jsem se pokusil naznačit, tvůrčí přístup. Tedy odmítání vyšlapaných cest, stokrát omletých klišé, citování citovaného, recyklování frází. Pokud se Václav Havel k něčemu podobnému kdy uchýlil, bylo tomu tak proto, jako například právě v Zahradní slavnosti, aby vyjevil nějakou jinou skutečnost--nebo, chcete-li, prostě skutečnost v její nahotě.

Když jsem měl možnost poprvé nahlédnout do Vaší tvůrčí kuchyně, zarazilo mě, jaký důraz kladete na jazyk a kompozici svých projevů. Přiznám se, že jsem to z počátku považoval za trochu zbytečné pedantství, ba téměř posedlost. Proč by například nemohla být do rudolfínského projevu tu a tam vsunuta věta nebo, ještě lépe, odstavec, které by zmírnily jeho káravý tón a předešly by tak předpokládanému politickému poprasku? Ohlédnu-li se ale za rudolfínským projevem nyní, vidím ho stejně jako většinu Vašich ostatních projevů, esejí a divadelních her: jako důmyslnou dramatickou stavbu, která se řídí svou vlastní, zdánlivě téměř samoúčelnou logikou, aby se pak nakonec vyjevila jako nová kvalita působící v nejrůznějších rovinách mimo sebe. Není právě tento paradox tvoření základním principem uměleckého díla či jakéhokoliv skutečného díla?

V konečném součtu splnil rudolfínský projev své poslání právě proto, že se jeho autor nebál být neortodoxní a tvůrčí ve svém pohledu nejen na stav společnosti, ale, a to především, ve svém pohledu na to, co musíme vykonat. Tímto projevem jste nově pojmenoval společenskou situaci a východiska z ní, aby toto pojmenování pak posloužilo jako účinná katarze. Paradoxně jste neřekl téměř nic, co byste již mnohokrát nevyslovil před tím. Co bylo nové, byla právě dramatická stavba. Myšlenky, které zazněly mnohokrát v minulosti, byly jednoduše prezentovány v jiném dramatickém útvaru a v jiném kontextu. Výsledek známe.

Nyní jste, pane prezidente, v pro Vás poněkud zvláštní situaci. Nejste tvůrcem dramatu, ve kterém právě účinkujete. Toto drama jakoby napsaly síly, ke kterým, jak stále připomínáte, je nutné přistupovat bez nabubřelé pýchy, s pokorou. Vše se odehrálo podle jejich scénáře, naráz a bez varování. Vaše uzdravení ale, jak se zdá, možná poněkud paradoxně, do značné míry závisí na onom produktu lidské činnosti, který tak často kritizujete jako projev lidské pýchy: tedy vědy. Třeba se v tomto rozporu skrývá námět pro některý z Vašich příštích projevů. My, kteří se o Vás strachujeme, se obracíme jak k oněm vyšším silám, tak ke schopnostem lékařské vědy. A přejeme si z celého srdce, aby to Vaše nejposlednější drama skončilo happy-endem.

Lidové noviny - 23. 4. 1998
Představení knihy Václav Havel 97, Paseka, Praha - 23. 4. 1998