You are here: Home Články / Articles 1998 Senát po dvou letech: jak dál?

Senát po dvou letech: jak dál?

Průzkumy veřejného mínění hovoří jasnou řečí: za dva roky své existence nedokázala horní komora českého parlamentu přesvědčit občany o své užitečnosti. Senát dlouhodobě zůstává nejméně populární vrcholovou ústavní institucí. V této souvislosti se občas objeví návrh Senát prostě zrušit. Ve skutečnosti jsou řeči o případném zrušení Senátu utopické--už proto, že zrušení horní komory by museli odhlasovat i samotní Senátoři. Je naivní se domnívat, že by se opakovala situace z konce roku 1992, kdy poslanci Federálního shromáždění dobrovolně odhlasovali zánik federace a spolu s ní i zrušení instituce, která je živila.

Odhlédneme-li od často populistických názorů na smysl Senátu, je možné konstatovat, že horní komora, dokonce i v té podobě, ve které je momentálně konstruována v Ústavě, neplnila svou roli tak špatně, jak jí odráží veřejné mínění. Poslanecké sněmovně vrátila celou řadu zákonů, z nichž některé si o takový postup přímo říkaly. Stačí si připomenout zákon o loteriích, který Senát jednoznačně odmítl. Mezinárodní ostuda, kterou si Česká republika za tento zákon vysloužila, padá jednoznačně na Sněmovnu, která přehlasovala nejen senátní ale později i prezidentské veto.

Právě příklad zákona o loteriích ukazuje, proč se vyplatí mít druhou komoru, která není tolik v zajetí stranických soubojů a lobbistických zájmů jako sněmovna, a jejíž členové se dokáží na důležité zákony podívat z většího nadhledu. Argumenty, že daňové poplatníky Senát stojí ročně více než 600 milionů korun, jsou v tomto ohledu zjednodušující. Vždyť, kdyby se například nová vláda nedala nakonec přesvědčit Evropskou unií o tom, že se zákon o loteriích musí změnit, mohly by celkové hospodářské škody pro Českou republiku být mnohem vyšší už proto, že by od nás odešli někteří významní investoři.

Otázka tedy nestojí tak, zda Senát zrušit či nikoliv. Otázkou spíše je, jak by se role Senátu dala posilnit. Hlavním problémem českého Senátu totiž je, že má poměrně malé ústavní pravomoci. Sněmovna může senátní zamítnutí různých zákonů poměrně snadno přehlasovat. Velmi neobvyklé je, že Sněmovna může prosadit jí odhlasovaný zákon, i když jej odmítne jak Senát tak prezident. Senát by posílilo už to, kdyby takové dvojí veto bylo vetem absolutním--zákon vetovaný jak Senátem tak prezidentem by už Sněmovna nemohla schválit. Právě zákon o loteriích je v tomto ohledu dobrým příkladem.

Pokud se skutečně prosadí záměr sociálních a občanských demokratů změnit ústavu, stálo by za úvahu nejen posilnit některé pravomoci Senátu, ale změnit do určité míry i jeho postavení v systému ústavních institucí. V západních demokraciích jsou horní komory buď radami "moudrých", které odrážejí přežívající stavovské rozdělení společností (Velká Británie), nebo reprezentují různé spolkové země či regiony, do nichž je ta která země podrozdělena (U.S.A., Německo, Francie). Pravidlem bývá, že každý region či spolková země jsou v horní komoře zastoupeny stejným počtem zástupců. Větší regiony či spolkové země tak nemohou jednoduše přehlasovat ty menší.

Způsob volby do horních komor se přitom liší. V některých zemích jsou Senátoři voleni parlamenty jednotlivých spolkových zemí či regionů, v jiných jsou voleni přímo obyvateli regionů a spolkových zemí. V některých zemích jsou pouze delegováni. Ve všech případech ale existuje poměrně úzká vazba mezi regionálním podrozdělením státu a horní komorou.

V našem případě byl Senát vytvořen poněkud arbitrárně. Jeho hlavní odlišení od Sněmovny spočívá v tom, že sestává z politiků starších čtyřiceti let a že je volen na základě dvoukolového většinového systému. Osmdesát jedna senátních obvodů ale bylo narýsováno bez jakékoliv vazby na možné budoucí podrozdělení státu do krajů.

Po roce 2000 dojde k vytvoření krajů. Stálo by tedy za úvahu, zda by Senát nezískal více smyslu, kdyby byl napojen na kraje--tedy, kdyby mu byla přidána ona dimenze, která je pro horní komory typická ve většině západních zemí. Prezident Václav Havel o této možnosti několikrát hovořil už v době, kdy šance na rozsáhlou reformu Ústavy byly podstatně menší než nyní.

Lze si například představit, že by každý ze 14 krajů byl reprezentován šesti nebo pěti Senátory. Taková reforma by tedy spočívala především v tom, že by se musely přerozdělit současné volební obvody tak, aby jich byl v každém ze čtrnácti krajů stejný počet. Celkový počet Senátorů by se výrazně nezměnil, a pro Senát by odhlasování takové změny bylo možná přijatelnější. Pokud by zákonodárci našli odvahu k zásadnější reformě, mohl by se změnit i způsob volby Senátorů tak, aby byli voleni například přímo krajskými zastupitelstvy. Nebo by se Senátory popřípadě mohli automaticky stávat nejvyšší funkcionáři krajských zastupitelstev. V obou případech by tak odpadly jedny celostátní volby.

Způsobů jak roli Senátu v ústavním systému země posílit existuje celá řada. Dokud ale bude mít Senát poměrně malé pravomoci a nebo nebude organicky napojen na regionální rozdělení země, bude mnoha občanům připadat jako umělá, málo užitečná instituce. Nepomohou ani učené traktáty politologů ani vysvětlovací kampaně samotných Senátorů. Ti mohou k posílení role Senátu nejlépe přispět tak, že se začnou vážně zamýšlet nad takovou reformou postavení Senátu, která z něj učiní smysluplnější instituci.

Hospodářské noviny - 3. 11. 1998