You are here: Home Články / Articles 1998 Souvislosti domácí a zahraniční politky

Souvislosti domácí a zahraniční politky

Zahraniční politika nikdy není jen jakýmsi zrcadlem vnitřních poměrů té které země. Dynamika vztahů mezi domácí politickou a hospodářskou situací na straně jedné a zahraniční politikou na straně druhé je komplikovaný proces. V nejobecnější rovině je možné argumentovat, že ve vztahu mezi domácí a zahraniční politikou dokonce existuje určitý rozpor: na jedné straně zahraničně politický obraz země jen málokdy věrně odráží detaily domácí politiky, na straně domácí politické procesy a kultura značně ovlivňují styl a tvorbu zahraniční politiky.

Obraz země v zahraničí

Komentátoři i politici dosti často přeceňují roli specifických faktorů domácí politiky na celkový obraz země v zahraničí. V českém kontextu je tento jev umocňován nejenom tím, že jsme dlouho byli zemí izolovanou a máme ještě stále často jen velmi obecné ponětí o tom, jaká kritéria vnější svět používá k hodnocení situace u nás doma. Je umocňován i tím, že naše politická kultura se vyznačuje poměrně velkou mírou sebestředného vidění světa.

Ve srovnání nejenom se západními zeměmi ale i některými postkomunistickými zeměmi trpíme, jak se zdá, poněkud větší mírou provinciální zahleděnosti do našich vlastních domácích záležitostí. To způsobuje, že často vnímáme naše domácí události bez potřebného kontextu. Typickou ukázkou jsou časté poukazy jak politiků tak komentátorů na možnost, že naše vnitřní politická nestabilita, například výměna vlády, mohou výrazně ohrozit naši integraci do Evropské unie a NATO.

Je jasné, že dlouhotrvající domácí politická nestabilita může mít vliv na vnímání země v zahraničí. Politické třenice, koaliční rozmíšky, či dokonce pád vlády jsou ale normálními procesy, které si čas od času zažívá každá demokracie. To, co vnější svět v takovém případě především registruje, je, zdali (a pokud ano jak) v takových případech krátkodobého politického rockymácení fungují demokratické instituce země. Politické otřesy či výměna vlády mohou být dokonce vnímány i jako užitečný test stability demokracie v té které zemi.

Jinými slovy: instituce a mechanismy, které vytvářejí hřiště pro politickou hru uvnitř demokratického systému, jsou důležitější nežli samotná politická hra, pokud tato hra neohrožuje právě tyto instituce a mechanismy. V České republice byly odkazy na možný negativní pohled Západu na nás, v případě například pádu vlády, často ovšem též používány účelově. Někteří koaliční politici, kteří přišli k moci po roce 1992, často totiž používali takové odkazy nikoliv proto, že by jejich vidění světa bylo nenapravitelně provinciální, ale spíše k jistému strašení občanů. Účelem občas bylo vykreslit politické změny jako cosi, co mezinárodní společenství těžko akceptuje a co zhoršuje náš obraz v zahraničí.

Na jiné úrovni, obraz země v zahraničí závisí do určité míry na schopnosti jak diplomacie, tak politiků na domácí scéně, vytvořit v zahraničí jistý image země. Ideologie výjimečnosti a úspěšnosti pěstovaná Klausovou vládou byla po několik let velmi úspěšná jak doma tak v zahraničí zejména proto, že se opírala o velmi solidní makroekonomické ukazatele a jasné rozložení politických sil, které nevytvářelo prostor pro otřesy, které někdy přináší permanentní otevřená diskuse se silnou opozicí.

Pravicové koalici se dlouho dařilo nejenom decimovat beztak roztříštěnou opozici ale i přesvědčit významné domácí a zahraniční pozorovatele, že se Česká republika stává jakýmsi tygrem Střední Evropy. Protože po několik let neexistovala solidní a silná kritická fronta politiků a analytiků, kteří by byli schopni podrobit "český zázrak" účinné oponentuře, staly se nakonec nekritickými obdivovateli vývoje v České republice i mnohé západní instituce. Jejich hlavním zdrojem informací byli lidé, kteří často postrádali--ať už programově nebo z nezkušenosti-- jakýkoliv kritický pohled na situaci u nás.

Česká diplomacie--včetně zahraničního působení předních českých politiků--byla velmi výkonná v prezentování tohoto poněkud zidealizovaného obrázku naší skutečnosti. Z profesionálního hlediska se nedopouštěla ničeho, co by bylo možné příliš odsuzovat. Úkolem diplomacie každé země je prezentovat svou zemi v co nejlepších barvách.

Výsledkem tohoto úspěšného zahraničního a domácí tažení ideologie české výjimečnosti ovšem bylo a je vychýlení kyvadla domácích nálad a zahraničních pohledů na nás z extrému nekritického obdivu do extrému nekritické kritičnosti v okamžiku, kdy se image českého zázraku začal hroutit. Zklamaná očekávání doma vedla k deziluzi mnoha občanů. Jisté deziluzi z České republiky se ovšem nevyhnulo ani mezinárodní společenství, zejména Západ, který nás jako kandidáta na členství v NATO a Evropské unii začal bedlivě pozorovat. V setkáních se zahraničními komentátory a některými politiky je dokonce možné vypozorovat, že se cítí podvedeni. Z toho též plyne současný poněkud kritičtější přístup k České republice v některých oblastech než například k Polsku a Maďarsku.

Tvorba zahraniční politiky

Domácí politická konstelace po roce 1992 měla rozhodující vliv na tvorbu zahraniční politiky. Dienstbierovská vize mnovrstevné, ambiciózní--ale v prezentování vlastního obrazu realistické--zahraniční politiky byla značně zredukována. Zatímco dienstbierovská zahraniční politika byla ambiciózní ve svém obsahu ale střízlivá ve své formě, Zielenciova zahraniční politika byla obsahově zúžena na nutné minimum, zatímco její forma byla poznamenána již zmíněnou ideologií české výjimečnosti.

Technokraticko-ekonomické vidění světa Klausovy vlády si vynutilo odpovídající obsah i v zahraniční politice--například zdůrazňování ekonomické spolupráce na úkor ambicioznějších regionálních projektů. Ideologie české výjimečnosti pak rozhodným způsobem ovlivnila naše vztahy se sousedy. Spolupráce v rámci višegrádského uskupení byla potlačena na úkor Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA). Vztahy jak s Polskem, tak s Maďarskem se poměrně rychle ochladily.

Ačkoliv si čeští politici--pod tlakem Západu--eventuálně uvědomili, že úzké vztahy s oběma zeměmi mohou výrazně zlepšit naše šance na vstup do NATO a EU, a začali spolupracovat úzce zejména s Polskem, manko ve vzájemných vztazích, které vzniklo v letech 1992-1994 se zatím nepodařilo plně překonat. V roce 1994, když tento koncept zahraniční politiky--odvozený od domácí politické konstelace--dosáhl svého vrcholu, neměla Česká republika dobré vztahy ani s jedním ze svých sousedů. Vztahy se všemi višegrádskými zeměmi byly chladné. Vztahy s Německem byly až do začátku jednání o česko-německé deklaraci v roce 1995 poznamenány sebestřednou neochotou české strany vůbec začít diskutovat o otázkách souvisejícími s odsunem sudetských Němců po druhé světové válce. Vztahy s Rakouskem v té době trpěly díky sporům o výstavbu jaderné elektrárny v Temelíně.

Tři centra zahraniční politiky

Dalším specifikem české zahraniční politiky během prvních let Klausovy vlády bylo, že měla tři výrazné--často odlišně jednající--zdroje: ministra zahraničí, prezidenta, a předsedu vlády. Tato situace byla do určité míry výsledkem ústavního uspořádání pravomocí ústavních činitelů a částečně odlišných zahraničně-politických filozofií těchto činitelů.

Česká ústava přijatá v roce 1992 pod taktovkou pravicové koalice programově umenšila pravomoci prezidenta v domácí politice, ale ponechala prezidentovi poměrně široké pole působnosti v politice zahraniční. Úsilí premiéra a jeho ministra zahraničních věcí tak poměrně často naráželo na odlišné vidění mezinárodních problémů ze strany prezidenta. Kromě obyčejné domluvy neexistoval účinný ústavní mechanismus, který by zajistil, že všechny tři centra zahraniční politiky budou mluvit stejným jazykem. Komunikace o společné strategii vázla zejména proto, že komunikace byla od samotného počátku pravděpodobně vůbec nejslabším nástrojem Klausovy vlády. Český premiér a prezident tak každý vysílali do světa odlišné signály, pokud šlo o hodnocení situace v Bosně, Evropskou unii, či dodržování lidských práv v některých zemích. Ministr Josef Zieleniec se obvykle pokoušel najít jakousi neutrální linii, ale i tak bylo možné zaznamenat, že se například liší některé jeho a Klausovy pohledy na Evropskou unii či česko-německé vztahy.

Ačkoliv se koordinace zahraničně-politických aktivit premiéra, prezidenta, a ministra zahraničí po roce 1994 postupně zlepšovala, volby v roce 1996 vytvořily zcela novou situaci--ke třem stávajícím centrům tvorby zahraniční politiky přibylo centrum čtvrté v podobě předsedy parlamentu. K tomu samozřejmě přispěla specifická domácí situace, v níž byla pozice předsedy parlamentu přenechána opoziční straně.

V prvním období svého působení ve funkci předsedy dolní sněmovny, Miloš Zeman často směšoval svou vlastní stranickou agendu s agendou státnickou. Ačkoliv se jeho zahraničně-politická prohlášení postupem času přece jenom přiblížila k oficiálně deklarované linii českého státu, jeho působení v funkci předsedy dolní sněmovny oživilo celkovou vnitřní disonanci české zahraniční politiky.

Komunikace, koordinace, a partajničení

Váznoucí komunikace, která pak vyústila v nedostatek koordinace, ovšem nepostihovala pouze nejvyšší ústavní činitele, alem i činitele samotné koalice.Česká politická kultura od roku 1989 postupně zakotvila v prvorepublikové tradici vypjatého stranictví. Koaliční dohoda z roku 1992 v podstatě rozparcelovala vládu do jakýchsi stranických lén, se kterými všechny tři strany zacházely jakoby jim patřila.

Takové "vlastnění" ministerstev jednotlivými stranami ovšem značně ztěžovalo jak jejich komunikaci tak koordinaci. Kritika kteréhokoliv ministerstva byla automaticky považována za útok na stranu, která ministerstvo vlastnila. V očích NATO i EU byl tento nedostatek koordinace uvnitř české vlády vnímán jako závažný problém. Kritika České republiky přicházející ze zahraničí byla často nasměrována právě na tento aspekt práce české vlády.

Excesivní partajničení též přispělo k tomu, že mnohá témata, která se svou povahou týkají dlouhodobých, strategických zájmů státu, se v české kontextu opakovaně stávají obětí stranických zájmů. Diskuse o takových závažných tématech se často nevede z pozic dlouhodobých vizí, na nichž by se strany měly snažit státotvorně domluvit, ale z pozic úzkoprsých stranických hledisek. Tento aspekt české politiky jí do určité míry odlišuje od stylu politiky polské či maďarské.

Politizace státní správy

Dalším domácím problémem, který do značné míry ovlivňuje zahraniční politiku, je skutečnost, že za celé období Klausovy vlády nebyl přijat kvalitní zákon o nezávislé státní službě. To nejenom umožnilo politickým stranám, aby se právě ony staly hlavními aktéry při formulování politiky státu, ale též jim to umožnilo proniknout poměrně hluboko do státní správy. Ta se stala do jisté míry oblastí, v níž politické strany rozdávaly politické prebendy svým sympatizantům.

Tím, že se státní správa, včetně personálního složení ministerstev, neřídí důsledně kritérii odbornosti a nadstranickosti, je negativně poznamenán výkon a odbornost různých orgánů státní správy. S tím, jak se Česká republika stále více přibližuje Evropské unii, začíná se internacionalizovat i činnost těchto ministerstev. Neodbornost a někdy i otevřená stranickost různých ministerských a jiných státních úředníků se pak stává pro Českou republiku mezinárodním problémem. Evropská komise ostatně na špatnou úroveň státní správy v naší zemi upozornila ve svém červencovém posudku jako na jeden z hlavních problémů země.

Jinými slovy: s tím, jak se Česká republika dostává stále více pod lupu těch mezinárodních institucí, jejichž chce být členem, stávají se i naše domácí problémy stále více problémy mezinárodními, především evropskými. Závislost zahraniční politiky a našeho image v cizině na naší situaci tedy postupně poroste. Je ovšem jasné, že tato závislost působí i opačným směrem: mezinárodní prostředí, do něhož se stále aktivněji zapojujeme, bude mít na naši domácí politiku a ekonomický vývoj stále větši vliv. Vzhledem k tomu, že jsme ještě stále zemí, která má po čtyřiceti letech komunismu co dohánět, jedná se o pozitivní vývoj.

Mezinárodní politika 1 - leden 1998