You are here: Home Články / Articles 1998 Standardní a nestandardní politika

Standardní a nestandardní politika

Takzvaná "opoziční smlouva", kterou uzavřeli sociální a občanští demokraté je ve srovnávacím pohledu velmi nestandartním řešením. V dějinách moderní demokracie by se našlo jen velmi málo příkladů, kdy dva největší političtí rivalové spolu uzavřou smlouvu o rozdělění postů ve státě, procedurálních otázkách a o dlouhodobé spolupráci v určitých oblastech a zároveň tvrdí, že zůstávají vůči sobě v opozici.

Ve skutečnosti se samozřejmě jedná o smlouvu koaliční, i když vytváří koalici pouze nepřímou. Pro voliče by bylo mnohem lepší, kdyby obě strany byly schopny věci pojmenovat pravým jménem. Jazykové a politologické novotvary ještě nikdy nestvořily realitu, pokud si s realitou protiřečí. Komunistické režimy opakovaně selhávaly, a postupně si zakládaly na svůj pád, tím, že se snažily vytvářet realitu znásilňováním jazyka. Pojmy, jako byly "reálný socialismus" nebo "demokratický centralismus" nakonec samozřejmě nikdy nereprezentovaly onu realitu, kterou měly reprezentovat nebo dokonce přímo stvořit. Zakrývaly pouze bezútěšnou realitu komunistické diktatury.

To, že ODS a ČSSD skrývají nepřímou koalici za pojem "opoziční smouva", je samozřejmě pochopitelný. Obě strany by totiž jinak velmi těžko vysvětlovaly svým členům a voličům, proč spojily síly poté, co proti sobě vedly ideologicky vyhrocenou a místy až nenávistnou volební kampaň, v níž se dokonce volalo po občanské mobilizaci. Nicméně jak pro budoucnost české politiky tak pro budoucnost politické kultury v zemi by bylo lepší nazývat věci pravým jménem a pokusit se je čestně obhájit.

Velké koalice nejsou v demokratickém světě ničím neobvyklým, i když nepatří mezi standartní politická řešení. Dávají ale smysl predevsím tehdy, nejsou-li pouze defensivním paktem namířeným proti ostatním stranám a institucím, ale vymezují-li se pozitivně. To jest, mají-li pozitivní program, který hodlají prosazovat. V takových případech může být velká koalice pro danou zemi i velkým přínosem, neboť politické strany, které takovou koalici vytvořily, mohou využít své velké převahy v parlamentu k prosazení nepopulárních ale nezbytných opatření, ke kterým by jinak scházela politická vůle. V České republice by přímá velká koalice mohla nejenom udělat vše, k čemu se ODS a ČSD chystají v rámci koalice nepřímé, ale mohla by též dokončit reformy v mnoha oblastech. Je sice jasné, že by bylo nutné nejprve najít společná stanoviska k takovým reformám, ale v hledání kompromisů tkví samotná podstata politiky.

Řešení, pro které se obě strany rozhodly, je veskrze nestandartní proto, že je zavazuje ke spolupráci v určitých oblastech, jako jsou například změny ústavy, ale zároveň je ponechává v jakoby opoziční roli v oblastech jiných. Zároveň se ale ODS zavazuje, že nejen nevyvolá, ale dokonce bude blokovat, hlasování o důvěře socialně-demokratické vládě. Tím samozřejmě svůj "opoziční" potenciál zásadním způsobem znehodnocuje.

Obě strany tvrdí, že "opoziční smlouva" nemá žádné tajné dodatky. I kdyby takové dodatky neexistovaly, budou se obě strany muset nějakým způsobem dohodnout na dalším dělení moci ve státě. Jinak by ČSSD měla volnou ruku při obsazování například funkcí předsedů okresních úřadů a postů ředitelů odborů na ministerstvech. Bude a může jí ale skutečně mít? Neodporovalo by takové "vymetání" úředníků, kteří jsou často spojeni právě s ODS, duchu smouvy?

Obě strany argumentují též tím, že se jedná o stabilizační pakt, který obě strany musely přijmout v zájmu celé společnosti. Ve skutečnosti je ale "opoziční smlouva" inherentně nestabilní. Je tomu tak především proto, že oba partněři jsou v nerovných pozicích. Zatímco ČSSD ponese břímě vládnutí v období, ve kterém se země bude nacházet přinejmenším ještě nějakou dobu ve velmi svízelné hospodářské situaci, ODS bude hrát nejenom roli partnera ale i roli jakoby kontrolní. Protože smlouva může být kterýmkoliv z obou partnerů vypovězena, pokud budou porušeny podmínky v ní obsažené, je jasné, že ODS může od smlouvy odstoupit, a přejít do protiútoku, v okamžiku kdy se jí to bude hodit.

Pokud obě strany zcela neztratily podepsáním této nestandartní dohody smysl pro standartní politiku, ODS se bude smouvou řídit pouze tak dlouho, dokud obě strany nesplní ty nejdůležitější ze společných cílů, jako je změna ústavy (tedy především volebního zákona), a dokud se hospodářská situace nezačne zlepšovat. Bylo by proti jejím základním politickým zájmům držet sociálně demokratickou vládu při životě, pokud by se hospodářská situace pod jejím vedením měla začít markantně lepšit. V tomto ohledu je "opoziční smlouva" vítězstvím Václava Klause, který znovu dokázal, že pokud jde o technologii politiky, nemá v českých poměrech konkurenci.

Obě strany odůvodňují nutnost podepsání smouvy i tím, že musely zabránit údajným nestandartním řešením. Za touto formulací se skrývá kritika Prezidenta Havla. Jako mnohé, co se týká "opoziční smlouvy" a jejího zdůvodňování, jedná se i v tomto případě o argument značně licoměrný. Prezident v povolební situaci postupoval veskrze standartně. Vyjednáváním o vládě pověřil předsedu nejsilnější strany, a pokud nějakým způsobem do jednání zasahoval, činil tak především na žádost zainteresovaných politiků. Je zcela přirozené, že se nejvíce snažil pomoci těm řešením, která jako nejlepší viděl i Miloš Zeman. Zároveň ale prezident zdůraznil, že je připraven aktivně pomoci i jiným řešením, pokud Zemanova mise selže.

Mýtus o prezidentově inklinaci k nestandartním řešením má své kořeny částečně v jeho kritice chování českých politických stran a částečně ve způsobu, jímž byla sestavena vláda Josefa Tošovského na začátku tohoto roku. Co kritikům prezidenta uniká, je skutečnost, že částečně nestandartní řešení, ke kterému došlo v případě Tošovského vlády, bylo důsledkem veskrze nestandartní situace, která následovala po rozpadu Klausovy vlády. Je dobré si připomínat, že dvě politické strany opustily vládní koalici a strana největší se rozštěpila. Možnost zformovat znovu plně politickou vládu byla minimální též proto, že ČSSD odmítla do vlády vstoupit a požadovala předčasné volby. Tošovského vláda byla tedy kompromisem, který prezident nabídl politickým stranám, a který politické strany přijaly s tím, že se jedná o vládu dočasnou, která zemi povede k předčasným volbám.

Někteří političtí komentáři a poltiici dokonce tvrdí, že prezident byl v nynější povolební situaci ochoten zajít v údajné snaze prosadit jemu milá řešení a eliminovat řešení nežádoucí tak daleko, že byl ochoten vyjednávat i s komunisty. Ve skutečnosti prezident pouze řekl, že do budoucnosti nevylučuje pracovní schůzku s komunisty. Učinil tak především proto, jak nyní sám veřejně řekl, že k tomu byl vyzván během povolebních jednání jak Milošem Zemanem tak Václavem Klausem. On sám v médiích zdůraznil, že komunistická strana je stranou, která oponuje samotným základům demokratického zřízení, z čehož též vyplynulo, že si schůzky s komunisty umí jen těžko představit, dokud se komunistická strana nezmění. Žádnou takovou podmínku nezmínili ani Klaus and Zeman, když prezidenta nabádali, aby se s komunisty sešel.

Pokud jde o zálibu v nestandartních politických řešeních, nemůže být prezident po podepsání "opoziční smlouvy" s lídry obou velkých stran vůbec srovnáván. Ani v minulosti to nebyl Havel, kdo se ve světle volebních výsledků v roce 1992 pustil s vervou do rozdělování československé federace. I toto řešení, jakkoliv mohlo být racionální, bylo veskrze nestandartní. Havlova nestandartnost spočívá pouze v tom, že není na rozdíl od mnoha politiků technologem moci. Pravidla, kterými se řídí Prezident Havel, jsou, a vždy byla, odvozena od širšího etického kontextu a od schopnosti dívat se na vývoj v naší zemi v globálním měřítku. Tím ovšem ale vždy iritoval ty politiky, kterým jde především o moc, a jejichž horizonty často končí na hranici české kotliny. Střet mezi Havlem a těmito politiky je především střetem mezi širší vizí a provinciálním handrkováním o moc.

V Havlově osobnosti ale také spočívají omezení, která by takoví politici ve svých přímých i nepřímých útocích na prezidenta měli brát v úvahu. Nová politická aliance samozřejmě může dále omezit pravomoci prezidenta. Má k tomu nepochybně potřebné hlasy. Politici by ale neměli zapomínat na to, že Havlův vliv se neodvozuje jen od toho, co je napsáno v ústavě. Je to vliv, který významně přesahuje hranice naší země, a který jde tak daleko, že v zahraničí je Česká republika často s Havlem přímo identifikována. Účelové snahy Havla pokořovat a omezovat, raději než produktivně využívat jeho mezinárodně-politického potenciálu, by byly, pokud by k nim došlo, vůbec tím nejkontaproduktivnějším důsledkem nestandartního spojení dvou největších politických stran.

Hospodářské noviny - 14. 7. 1998