You are here: Home Články / Articles 1998 Volby nepřinesly skutečnou změnu

Volby nepřinesly skutečnou změnu

Předčasné volby nedaly odpověď na základní dilema české politiky: totiž, zda se má Česká republika ubírat v podstatě stejnou cestou, která ji dovedla do krize, která volbám předcházela, nebo zda má dojít k radikální změně. Sociální demokracie, která takovou změnu slibovala, se sice stala nejsilnější stranou ale nikoliv, jak se zdá, nezbytně stranou vítěznou. Sestavit stabilní vládu v její režii bude velmi těžké.

Alternativou by bylo vytvoření většinové koalice Občanskou demokratickou stranou, Unií svobody a lidovci, ale i tato možnost má mnoho úskalí. Pro obě menší strany by především bylo velmi složité vstoupit do vlády vedené Václavem Klausem. V listopadu minulého roku lidovci opustili Klausovu vládu na protest proti--jak tvrdili--finančnímu skandálu uvnitř ODS. Ve skutečnosti odešli, jak je stále zřejmější, zejména proto, že již nechtěli být ve vládě vedené Václavem Klausem. Vzbouřili se, stejně jako politici, kteří odešli z ODS a později založili US, především proti Klausovu stylu. Proti skutečnosti, že se, podle jejich mínění, Klaus stal brzdou pohybu vpřed.

Ať už byla role Klause ve skutečnosti jakákoliv, bude nyní, zejména pro lidovce, téměř nemožné vrátit se zpět do koalice, která je v podstatě kopií koalice staré. Předčasné volby byly přeci nejen důsledkem listopadové krize uvnitř vládní koalice ale důsledkem i volání po změně. Pokud by lidovci nyní opět skončili ve stejné koalici, museli by voličům nějakým způsobem vysvětlit, proč vlastně Klausova vláda musela v listopadu padnout a proč se vlastně konaly předčasné volby, které stály nejen mnoho úsilí ale i jednu miliardu korun.

Jisté je, že jak KDU-ČSL tak US budou vystaveny silnému vnitřnímu pnutí. V obou stranách jsou skupiny politiků, kterým by spolupráce s ODS nevadila. V obou jsou ale též politici, kteří jsou proti takové spolupráci. Pokud by nakonec KDU-ČSL a US v koalici s ODS přece jen skončily, mnoho českých voličů bude nejspíše zmateno. Budou si klást otázku, proč se volby konaly. Aby se tak nestalo, musela by být případná koalice ODS, US a KDU-ČSL založena na podstatně jiných principech, něž na kterých byla založena koalice, která se rozpadla v listopadu.

Je to ale možné? Vždyť taková změna by vyžadovala především změnu v chování ODS a Václava Klause. Pokud se ale dá mluvit o nějaké změně v chování ODS od minulého podzimu, je jí hlavně to, že se pevněji semknula okolo svého předsedy. S trochou nadsázky je dokonce možné tvrdit, že se stala Klausem. Koneckonců volební hesla, "Volte Klause!" jsou toho důkazem. K výrazné změně v práci staronové koalice by tedy pravděpodobně nemohlo dojít ani tak, že by se strany dohodly, že sestaví vládu bez svých předsedů. Voliči ODS volili především Václava Klause a ve vládě chtějí především jeho a teprve až potom ODS.

ČSSD by mohla dát dohromady většinovou vládu pouze za předpokladu, že by byla ochotna spolupracovat s US, a naopak. Ke koalici těchto dvou stran by se byla ochotna připojit i KDU-ČSL. Obě strany se ale zatím takové spolupráci brání. Jejich vzájemný odpor je ale spíše vzájemným odporem některých lídrů v obou stranách než odporem skutečně ideologickým. Každá strana sice stojí na pomyslné opačné straně politického středu, ale obě mají též jedno společné--změnit to, co reprezentovala bývalá koalice. Obě--i když každá s částečně jinými cíly--chtějí alternativu vůči té politické a ekonomické situaci a politické kultuře, které byly vytvořeny za vlády předlistopadové koalice.

Je ovšem možné, že takový společný jmenovatel bude příliš slabý na to, aby přehlušil hlasitě postulované ideologické rozdíly. Ať už ale povolební jednání dopadnou jakkoliv, jisté je, že každé řešení přinese zklamání poměrně velké skupině voličů. Téměř jedna třetina voličů si přeje pokračování politiky ODS v té formě, ve které existovala před krizí v listopadu. Budou tedy zklamáni, pokud se nepodaří staronovou koalici vytvořit. Zhruba třetina voličů si přála obrat směrem doleva a budou zklamáni, ať už se ČSSD podaří vládu vytvořit nebo ne. Podaří-li se totiž ČSSD vládu sestavit, bude stejně zřejmě pod tlakem koaličních jednání muset ustoupit z mnoha svých programových cílů. Další část voličů si přála změnu, ale většině z nich šlo nikoliv o pohyb doleva ale o změnu stylu. Tito voliči budou zřejmě zklamáni, ať už jejich strany skončí pod taktovkou ODS nebo ČSSD. Deset procent komunistických voličů zřejmě zůstane i nadále v opozici vůči téměř všemu, co reprezentují strany ostatní.

Volby potvrdily, že na obou stranách politického středu existují poměrně vyrovnané tábory voličů, které dlouhodobě prokazují značnou stabilitu. Ačkoliv mezi pravou a levou částí spektra zřejmě probíhají přesuny voličů, konečným výsledkem je rovnováha. ČSSD ovšem v této rovnici doplácí na to, že v její části spektra i nyní, po propadu republikánů, přežívá strana, která má nulový koaliční potenciál. Pokud v budoucnosti nedojde k vychýlení preferencí voličů směrem k jednomu ze dvou táborů, bude i nadále docházet k politickým patům. Taková situace pak bude opakovaně vyvolávat diskuse o změně volebního systému z poměrného na většinový či kombinovaný.

Největším úspěchem voleb je skutečnost, že čeští voliči se rozhodli volit odpovědně i navzdory tomu, že většina občanů byla obecně znechucena politikou a politiky. Odmítnutí extremismu republikánů a laciného populismu DŽJ naznačuje, že demokracie zapustila v České republice hlubší kořeny, než se obecně soudilo.

Záporným rysem voleb je, že velká část voličů se evidentně rozhodla ignorovat finanční a jiné skandály politických stran. Je možné, že mnoho voličů volilo strany, jejichž aféry nejsou plně vysvětleny proto, že se obávali vítězství druhého tábora. Ať už ale byly jejich motivy jakékoliv, voliči tak do určité míry legitimizovali politickou a ekonomickou korupci. Tento fakt, na rozdíl od odmítnutí extremismu, není dobrým vysvědčením pro českou demokracii.

Výsledek voleb je výzvou k tomu, aby se politici pokusili překonat i další nemoc české demokracie: konfrontační politickou kulturu,v níž chybí skutečný dialog a ochota hledat kompromisy. Jakákoliv koalice, ať už většinová či menšinová, která má mít alespoň částečnou šanci na přežití, bude muset být založena na vyjednávání, vzájemných ústupcích a snaze domluvit se. Pokud se takovou koalici podaří sestavit i navzdory volebním výsledkům, může nakonec mít zdánlivý politický pat, jímž volby skončily, pozitivní dopad.

Hospodářské noviny - 23. 6. 1998