You are here: Home Články / Articles 1999 Bude hůře, aby mohlo být lépe

Bude hůře, aby mohlo být lépe

Krize, do níž se česká společnost propadá, je zčásti skutečná, zčásti virtuální. Je totiž živena jak reálnými hospodářskými problémy strukturální povahy tak i způsobem, jakým politici a média o těchto problémech diskutují. Zatímco čísla i situace celých sociálních skupin, zejména v některých oblastech země, hovoří jasnou řečí, debata o podstatě krizových úkazů se odehrává jakoby mimo realitu. Politici většinou nediskutují o věcných řešeních problémů. Zůstávají na úrovni mediálního ping-pongu, v němž se skórují pomyslné body za ten či onen bonmot, bezobsažné prohlášení, útok, či spekulaci.

Zatímco pro politiky se krize stala součástí hry, jejímž účelem je především otloukat problémy soupeřům o hlavu, občané žádnou virtuální hru nehrají. Nad mnohými "tématy", která generují politici a novináři, by se v zaběhnuté demokracii jen pousmáli jako nad příklady infantility. V naší zemi, kde existují skutečně hluboké problémy a kde se reformy zastavily na půli cesty, jsou ale rozevírající se nůžky mezi vlastními zkušenostmi občanů a tím, co jim servírují politici a média, demoralizujícím jevem.

"Blbá nálada" nevznikla ani proto, že si tento pojem někdo vymyslel, ani proto, že se země potýká s vážnými problémy. Vznikla především proto, že průměrný občan vidí, že politici nejsou schopni problémy řešit. Skutečnost, že máme neprůhledné zákonodárství, málo výkonné soudnictví, nedecentralizovanou a neprofesionální státní správu, nezprivatizované a nespolehlivé velké banky, nerestrukturalizované podniky či nedořešené reformy zdravotnictví, školství a penzijního systému, by nebyla sama o sobě tragická, kdyby politici byli schopni ukázat, že jsou schopni se k těmto problémům skutečně postavit čelem. Na místo seriozní diskuse dostává ale průměrný občan svou denní dávku virtuální politiky a politické demagogie.

Rozladění nad současnou situací, plozené rozporem mezi tím, co je třeba udělat a tím, co politická reprezentace skutečně dělá, je tedy pochopitelné. Částečně ale zakrývá fakt, že jsme za posledních devět let urazili velký kus cesty, a že ani tato krize neohrožuje a neohrozí samotnou podstatu demokracie. Za několik týdnů se Česká republika stane plnohodnotným členem Severoatlantické aliance a dostane se tak, pokud jde o vlastní bezpečnost a stabilitu, do situace, která nemá v našich dějinách obdoby. Česká republika je i jedním ze šesti kandidátů příští vlny rozšiřování Evropské unie, což je pozitivní skutečnost i navzdory tomu, že máme v současnosti problémy s plněním kritérií přibližování k EU. Jsme zemí svobodnou, jejíž občané požívají všech základních občanských a politických práv. Navzdory různým potížím se postupně formuje i životaschopná občanská společnost.

K překonání současné krize je tedy zdánlivě zapotřebí málo. Stačilo by, aby politická reprezentace v sobě našla sílu chovat se odpovědně--tedy, nadřadit alespoň některé obecné zájmy státu zájmům vlastním. V podobě posudku EU má dokonce i návod k tomu, co je nutné udělat. Ten není žádným pokusem Bruselu vyšachovat nás ze hry o členství v EU, ale přátelsky míněným návodem k tomu, co musíme udělat, pokud se chceme stát moderně fungujícím demokratickým státem--a to ať už jsme, nebo nejsme, členy EU. Většina požadavků EU je navíc neideologická. Nelze je charakterizovat ani jako "pravé" ani jako "levé". Jsou to věcné náměty, vycházející ze zkušeností moderních evropských demokracií a zdravého rozumu.

Předpokládat ale, že zdravý rozum nesou v nejbližší době i naši politici a dojdou k závěru, že hašteření a virtuálně-mediální kibicování je nutné nahradit věcnou diskusí a hledáním kompromisů v zájmu celé společnosti, je nerealistické. Pravděpodobnější je, že budeme nejprve muset sestoupit ještě blíže ke dnu skutečné krize. Teprve až současné politické špičky pochopí, že může být vážně ohrožena jejich politická budoucnost, začnou se chovat realističtěji. Příklady Maďarska a Polska jsou v tomto směru poučné. Řečeno poněkud paradoxně: obe země nyní prosperují proto, že měly to "štěstí" projít si skutečnými krizemi o několik let před námi.

Katarzní účinek krize může být dvojí. Buď povede ke zmoudření přesluhujících velikánů transformační éry anebo budou tito politici pod tlakem krize nahrazeni generací mladších a pragmatičtějších politiků. Určitý posun směrem k ochotě hledat řešení v zájmu celé společnosti, můžeme už nyní vidět u lidovců a Unie svobody. I když k ochotě podílet se na sestavení většinové vlády částečně napomohla jejich politická marginalizace po podepsání opoziční smlouvy mezi sociálními a občanskými demokraty, je to vítaný vývoj. Lídři obou velkých stran se zatím takovým nabídkám vysmívají jako pokusům destabilizovat současnou situaci. Je ovšem jasné, že pokud poměrně rychle nenahradí paralyzující mocenský pakt řešením zaměřeným na věcný pohyb kupředu, zaplatí za to daň oni sami.

Jinými slovy: v lůně prohlubující se krize zraje i její řešení. Česká republika je navzdory všem potížím stabilní demokracií. Demokracie je vnitřně dynamický systém, který v sobě neustále hledá, a obvykle nachází, způsoby, jak překonávat nejrůznější umrtvení, problémy, a krizové jevy. To, že je Česká republika nyní zakotvena v NATO a přibližuje se k EU, překonávání problémů uspíší.Budeme totiž nuceni stále více operovat v jasně vymezeném institucionálním a legislativním rámci. Ti politici, kteří tuto skutečnost včas nepochopí, mohou být již za krátkou dobu pro domácí politiku upotřebitelní nanejvýš jako politický kolorit z jedné odeznívající éry.

Hospodářské noviny - 1. 2. 1999