You are here: Home Články / Articles 1999 Česká politika se utápí v licoměrnosti

Česká politika se utápí v licoměrnosti

Sociálně demokratická vláda je v různých prohlášeních předáků Občanské demokratické strany líčena jako vláda špatná, téměř neschopná vládnutí. Zemi údajně vede od deseti k pěti a bude-li si i nadále počínat, tak jak si počíná, je současná hospodářská krize jenom předehrou mnohem pochmurnějšího hospodářského vývoje. Tato sílící kritika nepochybně dopadne leckde na úrodnou půdu, neboť sociálně-demokratické vládě lze opravdu mnohé vytknout. Navíc se již pomalu zapomíná na to, že ČSSD krizi sama nezpůsobila, ale zdědila ji. Nemá pouze dostatek sil a někdy i schopností tuto krizi řešit.

Pozornější pozorovatelé politické scény si ale ve světle kritiky ze strany ODS po právu položí několik otázek. Například tu, zda ODS nevěděla, anebo neměla vědět už v červenci minulého roku, když umožnila vládě ČSSD vzniknout, že menšinová vláda opírající se pouze o pakt, jehož podstatou je dělení moci, nikoliv programová shoda, bude vládou slabou. Vládou, která bude nejen pod neustálým tlakem mnohem početnější opozice, ale i vládou, která jen těžko bude v parlamentu prosazovat potřebné zákony.

Rozhodovací paralýza byla přece zakódována již v samotné podstatě opoziční smlouvy. Předáci ODS namítají, že z povolebního patu nebylo jiné východisko nežli právě opoziční smlouva. Ve skutečnosti bylo samozřejmě možné dále jednat i poté, co se v prvním kole jednání nepodařilo sestavit většinovou koalici ČSSD, lidovců a Unie svobody. Východiskem mohla například být i plnohodnotná velká koalice mezi ODS a ČSSD. Jak nám ale již tehdy napověděl Miroslav Macek, účelem nebylo sestavit vládu, která by řešila problémy této země. Účelem bylo dát ČSSD "právo se historicky znemožnit". Odpovědnost za to, že se nyní "historicky znemožňuje" nejen ČSSD ale především Česká republika, plně dopadá i na opozičně-smluvního partnera ČSSD.

Pokud je ODS opravdu přesvědčena, že vládnutí ČSSD má pro Českou republiku devastující účinky, nabízí se též otázka, proč se ODS jednoduše nepokusí vládu ČSSD sesadit. Pokus o vyslovení nedůvěry vládě špatné a zemi škodící by byl zcela normální procedurou v kterékoliv demokracii. V České republice ale zjevně neexistuje normální politické prostředí. Standardní demokratické mechanismy byly potlačeny mechanismem zcela nestandardním, který umožňuje vládnout beztrestně i vládě údajně zcela špatné.

Každá licoměrnost je ospraveditelná pouze demagogií. Zatímco opoziční smlouva dále trvá, dostává se občanům od "rozhořčených" lídrů ODS pravidelných dávek kritiky na adresu vlády i na adresu údajně nestandardních choutek prezidenta republiky, který prý tíhne k nepolitické politice. Nevadí, že skutečnou nepolitickou politiku v praxi testují právě oba opozičně-smluvní partneři. V jejich podání byly běžné mechanismy demokratické politické kontroly vlády potlačeny výměnou za to, že obě strany mohou participovat na moci. Výsledkem je umrtvení a nemožnost pohybovat se dopředu. O to hlasitější ovšem slyšíme ze zadrhnutého motoru reforem obsahově zcela prázdnou (neboť bezzubou) kritiku špatného vládnutí ČSSD ze strany ODS, či ujišťování předáků ČSSD, že se opoziční smlouva ještě zcela nevyčerpala.

Skutečná východiska z krize jsou v podstatě jen čtyři. ČSSD se například může dohodnout se svým smluvním partnerem, popřípadě dalšími stranami, na základní programové podpoře, která by vládě umožnila řešit alespoň ty nejpalčivější problémy země efektivnějším způsobem než nyní. Tato varianta je ovšem málo realistická, vezmeme-li v úvahu, že českým politikům jde především o moc a teprve až pak o tuto zemi. Druhou variantou je rekonstrukce vlády z menšinové na většinovou takříkajíc za chodu--tedy bez předchozího kolapsu vlády. K tomu zatím (alespoň do jarních kongresů politických stran) chybí potřebná politická vůle.

Další variantou je vyslovení nedůvěry vládě a následné rozhovory politických stran o utvoření vlády jiné. Tato varianta je z hlediska fungování demokracie nejčistší, i když může být dočasně destabilizující. Může navíc přerůst ve variantu čtvrtou, kterou jsou nové volby. Pořádat předčasné volby pouhý rok po předchozích předčasných volbách, navíc bez jistoty, že skončí jinak než ty předešlé, je samozřejmě do určité míry luxus. Jenomže i riziko takového "luxusu" může být pro zdravý vývoj demokracie lepší nežli nestandardní řešení, která nutí politiky zaplavovat občany politickou demagogií, jíž je možné nejlépe zesumarizovat takto: bude hůře, neboť nám vládne zemi škodící vláda, kterou ovšem není možné ve jménu stability (čti: ve jménu rozdělení moci) sesadit.

Argumentační salta vyprodukovaná takovou situací jsou vskutku nevídaná. Jednou máme politickou a ekonomickou krizi, podruhé jí nemáme. Chvíli je dobré "bořit zdi" mezi politickými stranami, pak zase nic takového není zapotřebí. Stejně jako ODS vystupuje někdy jako strana opoziční a někdy zase jako smluvní partner "zemi škodící vlády", je i předseda ODS někdy předsedou ODS, jindy jen předsedou poslanecké sněmovny, jindy obojím, a jindy jen Václavem Klausem. Lidovcům a US nyní ODS nabízí koalici proti ČSSD, ale činí tak ze závětří opoziční smlouvy pro případ, že by si menší strany kladly nějaké požadavky. ČSSD též láká menší strany do většinové vlády proti ODS, ale i ona tak pro jistotu činí z bezpečí poněkud vyčpělého opozičně-smluvního svazku. Chování politických aktérů nese stále výraznější známky politické patologie, která by ve svých důsledcích mohla způsobit skutečné odcizení občanů demokratickému systému.

Lidové noviny - 16. 2. 1999