You are here: Home Články / Articles 1999 Mnozí evropští intelektuálové trpí akutním antiamerikanismem

Mnozí evropští intelektuálové trpí akutním antiamerikanismem

Mnozí evropští intelektuálové tohoto století trpěli či trpí nemocí akutního antiamerikanismu. V jejich podání je Amerika rozpínavá a přitom zároveň sobecká a sebestředná. O údajné americké povrchnosti ani nemluvě. Svou zahraniční politiku by měla dělat jinak, vždyť údajný americký imperialismus je odpovědný za mnohé zahraničně-politické kalamity. Václav Bělohradský v článku "Hledáme šerifa pro celou planetu, zn. podobnost s Johnem Waynem podmínkou" (LN, 6. 1. 1999), dokonce tvrdí, že americká poválečná zahraniční politika byla jednou z největších katastrof tohoto století.

Ve skutečnosti jsou za dvě největší kalamity dvacátého století odpovědní především evropští politici a intelektuálové. Amerika v případě obou světových válek, řečeno poněkud nadneseně, zachránila Evropu od sebe samé. Po skončení té druhé financovala v Evropě podstatnou částí svého národního důchodu Marshallův plán, jehož ne nepodstatným důsledkem bylo přebudování Německa a dalších západoevropských států v moderní, prosperující demokracie. Bez tohoto činu by dnes nejspíše neexistovala Evropská unie a s ní spojené unifikační aspirace Evropanů. Demokratickou zemi stvořila i z Japonska, jehož hospodářství se stalo tažným motorem asijského zázraku. Američané přímo asistovali i u hospodářského zázraku v Jižní Koreji.

To vše neznamená, že USA neudělaly ve svých strategických rozhodnutích chyby. Ale sečteno a podtrženo, je celkový účet Ameriky v tomto století vysoce pozitivní. Celkový účet nás Evropanů je poměrně dosti katastrofální. Bělohradský naprosto ignoruje skutečnost, že americká zahraniční politika se až do roku 1989 odehrávala v kontextu střetu se skutečnými katastrofami dvacátého století--nacistickými a komunistickými režimy, které oba chtěly ovládnout svět. V takových podmínkách se i USA musely občas uchýlit ke složité mezinárodní šachové hře, kdy například podporovaly některé diktátorské režimy v naději, že tak činí v zájmu porážky režimů ještě brutálnějších.

Bělohradský je, jak se na jistý typ evropského intelektuála sluší, nejen patřičně protiamerický, ale názorně dokumentuje i další neduh evropského intelektuálství: argumenty jsou často dělány především pro jejich vlastní eleganci, zdůvodnit lze cokoliv. V. Bělohradský nám tak v nedávné přítomnosti již zdůvodnil, proč je nesmyslem rozšiřování NATO, či regionalizace Evropské unie. Je protiklerikální, ale když se mu to hodí, cituje jako autoritu papeže.

V kritice mého článku Bělohradský tvrdí, že schvaluji nadřazování amerických zájmů zájmům OSN a EU. Ve skutečnosti vycházel americko-britský zásah v Iráku z mnoha rezolucí Rady bezpečnosti. Poslední kapkou bylo další (kolikáté již?) odmítnutí Saddama spolupracovat se zbrojními inspektory OSN. To, zda USA a Británie potřebovaly k útoku ještě další, novou rezoluci Rady bezpečnosti, je otázka interpretace. Jisté ovšem je, že OSN by se prostřednictvím Rady bezpečnosti (v níž zasedají tak "demokratické" státy, jako je komunistická Čína a stále více nacionalističtější Rusko) jen těžko odhodlávala své vlastní předešlá ultimata a hrozby splnit.

Pokud jde o obcházení EU, není zejména v zahraničně-politické oblasti co obcházet. Evropa zatím nemá společnou zahraniční politiku a když se v nejposlednějším velkém testu sama měla vypořádat s rostoucí krizí a pak i válkou v bývalé Jugoslávii, žalostně selhala. Bez Američanů by v Bosně nikdy nebyly ani jednotky IFOR ani jednotky SFOR a dál by se nemilosrdně válčilo. Mohli bychom si ovšem užívat nekonečného moralizujícího mudrování evropských politiků a některých předních intelektuálů, jak se s problémem vypořádat.

Ve mém článku "Chytrácký postoj k útoku na Irák" ( LN, 23.12. 98), který Bělohradského k jeho protiamerické tirádě vyprovokoval, jsem sice souhlasil s akcí Američanů a Britů v Iráku (a to i přesto, že provedení i vyznění útoku lze mnohé vyčítat), netvrdil jsem však, jak mi Bělohradský podsouvá, že jediným efektivním nástrojem zahraniční politiky je rychlý vojenský zásah proti těm, se kterými jsme ve sporu. Zásah proti Saddamovi přišel, jak už bylo řečeno, až po dlouhých a marných vyjednáváních a ultimatech ze strany mezinárodních institucí. Ta zase následovala válku, kterou Saddam sám rozpoutal. Bělohradského tvrzení, že Saddamův útok na Kuvajt v roce 1990 byl důsledkem "příběhu", na jehož začátku nechaly USA padnout iránského šáha Rézu Pahlavího, je groteskním zjednodušením skutečných kořenů různých střetů na Blízkém východě. Pokud by to byla pravda, stačilo by k odstranění islámského fundamentalismu a výbojných válek diktátorů, jako je Saddam, aby USA celý region v budoucnosti ignorovaly!

Říká-li Bělohradský, že v mém pohledu je nejsilnějším motivem zahraniční politiky Západu paranoia a pocit obecného ohrožení nějakým nepřítelem, opět se mýlí. Saddam není nevyzkoušená chiméra. Vzhledem k jeho minulým činům, je jeho úsilí budovat arsenál zbraní hromadného ničení o poznání nebezpečnější, než tomu je v případě velké většiny ostatních nedemokratických režimů. Pokračující globalizace v žádném případě neznamená, že by se měly západní země přestat starat o různé Saddamy a hledat "novou kvalitu mezicivilizační komunikace" ve vztahu k nim.

Odkud ví V. Bělohradský, že by Irák nebyl schopen zasáhnout zbraněmi hromadného ničení Evropu? Opravdu si myslí, že Američané nevědí, čeho je Saddam schopen? Utrácí Amerika miliardy dolarů a nasazuje životy svých vojáků daleko od USA jenom proto, že hraje jakousi podivnou hru? Není právě takové uvažování příkladem protiamerického stihomamu, v němž se jakoby náhodou vůbec nekalkuluje se skutečnými hrozbami demokratickým státům a světovému míru vůbec? Kdyby V. Bělohradský chtěl příště použít svého skvělého intelektu k tomu, aby vylíčil, čeho všeho se ještě můžeme dočkat například od Ruska, určitě bychom se při čtení jeho článku chvěli. Když líčí jako jednu z největších katastrof dvacátého století Ameriku, lze se jen podivovat nad tím, kam až může plané intelektualizování, vytržené z kontextu "zdravého rozumu" (na nějž tak často spoléhají právě anglosasové) zajít.

Lidové noviny - 12. 1. 1999