You are here: Home Články / Articles 1999 Nesnesitelná lehkost české politiky

Nesnesitelná lehkost české politiky

Ještě před několika dny byla opoziční smlouva jedinou zárukou stability v naší zemi. Předáci Občanské demokratické strany a sociální demokracie si smlouvu pochvalovali a pochybovačům opakovaně vysvětlovali, že opozičně-smluvní aranžmá by bylo snad možné zrušit pouze v případě, že bude po zrušení smlouvy reálně možné sestavit nějakou jinou vládu. 8. října Václav Klaus pojednou oznámil, že smlouva o stabilitě stabilitu neprodukuje a to prý především zásluhou špatného vládnutí ČSSD.

Co tak závažného se stalo mezi 3. říjnem, kdy si v novákovské sedmičce smlouvu pochvalovali místopředsedkyně ODS Libuše Benešová a předseda ČSSD Miloš Zeman, a 8. říjnem? Co přinutilo Klause k náhlému prozření a k vyslovení toho, co většina občanů ví už rok—totiž, že opoziční smlouva nikdy žádnou stabilitu neprodukovala? Byla to obava o osud země anebo spíše obava o vlastní politickou budoucnost?

Podíváme-li se na jednání předáků ODS v uplynulém roce, můžeme obavy o osud země coby motiv Klausova „prozření“, klidně vyloučit. Miroslav Macek koneckonců řekl hned po podepsání opoziční smlouvy, že ODS umožnila menšinovou vládu ČSSD proto, aby se tato strana mohla historicky znemožnit. Byli jsme tak více než rok svědky toho, jak se slabá vláda, kterou ODS drží u moci, postupně znemožňuje a spolu s ní celá země. Nebylo tomu tak pouze proto, že vláda je personálně neschopná, či že v jejím čele stojí vulgární bonmotista. Bylo tomu především proto, že ODS v parlamentu dělala vše proto, aby její opozičně-smluvní partner nemohl skutečně nic podstatného prosadit.

Výsledky opozičně-smluvní spolupráce lze tak shrnout takto: prohlubující se politická a ekonomická krize; pokus účelově změnit ústavu a volební zákon tak, aby byly potrestány menší strany a prezident; rostoucí preference komunistů; a posudek Evropské unie, který nás zařazuje na samotný chvost pelotonu kandidátských zemí. Nyní, když oficiálně víme, že „smlouva o stabilitě“ plodí nestabilitu, zůstává na druhé straně rovnice už jen jediná „protihodnota“--rozdělení moci mezi ODS a ČSSD, které se netýká jen nejvyšších státních funkcí ale i postů v polostátních podnicích a státní správě.

Klaus či Macek jsou samozřejmě politiky dostatečně inteligentními na to, aby viděli, že taková rovnice nikdy neprospívala zájmům státu. Prospívala ovšem zatím zájmům ODS. Hledáme-li tedy odpověď na otázku, proč se z Klause zdánlivě stal přes noc hledač nějakého jiného politického aranžmá, je nutné se především zaměřit na zájmy ODS a samotného Klause. Nenechejme se v žádném případě mýlit výroky o neudržitelné situaci v zemi. O tu jde pouze do té míry, do jaké jde o zájmy ODS a Václava Klause.

V tomto kontextu je docela dobře možné, že Klausův politický výstřel vlastně neznamená ani to, co zdánlivě má znamenat. Nejde možná (ba dokonce velmi pravděpodobně) ve skutečnosti o snahu zrušit opoziční smlouvu, ale jen tak trochu promasírovat voliče a členy ODS manifestovanou snahou se od smlouvy distancovat. Důvodů může hned několik—například nadcházející sjezd ODS či špatný posudek EU.

Ať už jsou motivy Klause jakékoliv, jeho jednání je jen dalším smutným svědectvím toho, že naši politici mezi sebou hrají hru, v níž jsou zájmy občana až na posledním místě. Česká politika je zcela vyprázdněným rituálem,v němž politici vážně mluví většinu času pouze o tom, kdo s kým a za jakých podmínek--a jaké preference to přinese. Chovají se tak v různé míře všechny demokratické strany, takže se nelze nijak divit rostoucí popularitě komunistů.

Česká politika je jen nesnesitelně lehkou hrou, které se naneštěstí účastní i novináři. Namísto toho, aby se politiků ptali, co udělají pro občany, kterým mají sloužit, pomáhají živit pojetí politiky jako bezobsažného rituálu nebo virtuální reality. Politici ví, že mohou hrát šachovou hru, jejíž tahy jsou zaměřeny jen na jiné politiky. Politiku je pak možné dělat tak, že například politik, jehož strategie v nedávné minulosti závažně ublížila této zemi, tajemně oznámí tah na pomyslné šachovnici, a novináři se mohou uspekulovat, co to asi znamená. Ve skutečnosti to neznamená nic. I kdyby na konci hry vyprovokované takovým tahem měla být jiná politická konstelace, nemění se to podstatné: o občana v této hře téměř vůbec nejde.

MF Dnes - 18. 10. 1999