You are here: Home Články / Articles 1999 ODS v roli politického mýtotvorce

ODS v roli politického mýtotvorce

Bez Občanské demokratické strany by na české politické scéně byla nuda. Od takzvaného „sarajevského atentátu“ v roce 1997 zásobují předáci ODS veřejnost jak originálními, vysoce nestandardními politickými vynálezy, jako je opoziční smlouva nebo duhová koalice, ale též—částečně proto, aby takové vynálezy ospravedlnili—vytvářejí stále nové mýty.

Jedním z těchto mýtů je samotný „sarajevský atentát“. Ten je popisován Václavem Klausem a jeho stranickými souputníky jako rozsáhlé spiknutí, v jehož pozadí stál Hrad. Pravdivá verze událostí na konci roku 1997 je ve skutečnosti jednodušší: jak koaliční partneři ODS, tak někteří předáci ODS, měli už dost Klausova politického stylu a zatloukání v případě pochybného financování jeho strany. Koaliční partneři odešli z koalice, Klausovi souputníci se pokusili o změnu ve vedení strany. Nic nedemokratického a v demokratických státech nic neobvyklého.

Klaus ale mistrně dokázal vytvořit obraz mučedníka, který byl zákeřně zrazen, ačkoliv k tomu údajně neexistoval žádný důvod. Kromě všudypřítomného Hradu se z pozadí temného spiknutí též postupně vynořila Česká národní banka. Ta v Klausově podání vlastně zapříčinila ekonomickou krizi, která nakonec podemlela jinak soudržnou pravicovou koalici. Není tedy divu, že Hrad nakonec odměnil guvernéra ČNB Josefa Tošovského místem předsedy vlády.

Mýtem navazujícím těsně na mýtus „sarajevského atentátu“ je pohádka o určující roli „nepolitické politiky“ v myšlení prezidenta Havla. Ten vlastně svržením Klause dosáhl dlouho vysněného snu o možnosti sestavit nepolitickou vládu z osobností „jemu milých“. Ustavení Tošovského vlády je předáky ODS vykreslováno jako něco téměř neústavního, u čeho vlastně ani neasistovala poslanecká sněmovna, která Tošovského vládě vyslovila důvěru.

Zajímavý je i mýtus o nutnosti uzavřít „opoziční smlouvu“ se sociálními demokraty. Stalo se tak údajně pro záchranu stability v zemi poté, co neodpovědné malé strany zmařily jednání o většinové vládě s ČSSD i s ODS. To, že opoziční smlouva byla uzavřena v rekordně krátkém čase, téměř okamžitě poté, co první kolo jednání neuspělo, je cudně zamlčováno. Cudně zamlčován je i fakt, že ODS s malými stranami nikdy skutečně nejednala.

Posledním mýtem z díly Klause & spol. je tvrzení, že ODS vlastně uzavřela opoziční smlouvu jen na chvíli. Socialistickou vládu udrželi u moci lidovci, kteří vloni pomohli schválit schodkový rozpočet. Kdyby tak lidovci neučinili, mohla se jednání o nové vládě, která ODS údajně vede nyní, odehrát už před rokem. Ti, kdož by se snad chtěli držet textu opoziční smlouvy, který jasně říká, že si obě strany navzájem nikdy nevysloví nedůvěru a předpokládá roční práci na změnách ústavy a volebního zákona, jsou naivkové. ODS přece nikdy nemyslela to, co myslela tak, jak to myslela a naopak myslela většinu věcí, které slibovala tak, jak je nemyslela—to vše v zájmu společnosti.

Literární noviny 46 - 17. 11. 1999