You are here: Home Články / Articles 1999 Politický vůdce v demokratickém systému

Politický vůdce v demokratickém systému

Demokratický systém lze chápat v užším a širším smyslu.V užším smyslu se jedná o takový soubor mechanismů a institucí, který zaručuje rovnost všech občanů před zákonem, základní občanské svobody a obecně respektuje rozhodnutí většiny jako závazná pro celou společnost. Vzájemné interakce mezi mechanismy a institucemi lze nastavit různým způsobem, ale v konečném součtu se musí základní větve státní moci navzájem kontrolovat tak, aby byly v rovnováze, a aby existovaly vzájemné pojistky—dokonce i takové, které mohou zvrátit rozhodnutí většiny, je-li například neústavní. Svobodné volby a politické strany jsou pak institucemi, jejichž prostřednictvím dochází k pravidelné obměně těch u moci.

V širším smyslu je demokracie nejenom demokratickým systémem, ale též souborem určitých principů chování a hodnot, které nelze snadno kvantifikovat. Jde o principy, jako jsou tolerance, prostředí svobodné diskuse, respekt k právnímu státu. Moderní demokracie se též opírají rozvinuté občanské společnosti—to jest o síť většinou nepolitických sdružení občanů, která existují mezi svobodným jedincem a státem. Právě občanská společnost, mnohem více než samotné politické instituce demokratického státu, pomáhá skrze přímou občanskou angažovanost, rozvíjet demokratické vzorce chování.

Moderní demokracie je též synonymem právního státu. To jest takového pojetí státu, v němž státní instituce nejenom zaručují rovnost všech jednotlivců před zákonem, ale též jsou samy subjektem práva. Jinými slovy: v právním státu ani občan ani státní instituce nestojí nad zákonem. Nejobecněji lze pak moderní demokracie definovat tak, že vláda zákona je nadřazena vládě lidu. Přibližně od druhé světové vláky, kdy se pevnou součástí teorie moderních demokracií stal koncept lidských práv, se demokracie stále méně definují jako prostá a přímočará vláda většiny. Západní demokracie dnes respektují skutečnost, že většinová společnost se vždy skládá s mnoha menšin, jejichž práva musí být chráněna a respektována, pokud neohrožují základní principy demokracie.

Je jasné, že tak jak se mění povaha demokracie, mění se do určité míry i způsob, jakým v demokracii fungují politici. Dnešní demokracie je mnohem komplexnější systém než pouhá vláda konventu v rousseaovském či montesquieuovském pojetí. Tím, že není--řečeno nadneseně--pouhou tyranií většiny, ale je svazována vládou práva, se teoreticky zmenšil prostor pro voluntaristické působení politických stran a jejich vůdců. Ten se také zmenšil proto, že ekonomická a politická integrace národních států, zmenšuje prostor pro akci partikulárních národních elit.

Zároveň ale do hry vstupují nové komunikační technologie, které mohou mít za jistých okolností přesně opačné účinky. Síla slova, na kterou politici museli spoléhat v předválečných demokraciích, byly vystřídána silou obrazu a symbolů. Tato změna v povaze komunikace je nebezpečná zejména v polodemokratických nebo autoritářských režimech, kde může být úspěšně využívána k různým druhům manipulace.

Politický vůdce v moderních demokraciích tedy působí v komplexním prostředí, jemuž se musí přizpůsobit, ale které též může využívat nebo zneužívat. Sociologické průzkumy a průzkumy veřejného mínění za pomocí moderních technologií vytvořily prostředí, v němž mezi politiky a veřejností existuje téměř stálý nepersonální kontakt, jehož prostřednictvím si politici mohou téměř permanentně ověřovat dopady svých politických akcí.

Existence této vazby do jisté míry změnila způsob politického chování ve všech moderních demokraciích. Ubývá schopnosti politiků vést; přibývá snah podřizovat se diktátu veřejného mínění. Moderní komunikační technologie jakoby rozmělňovaly podstatu zastupitelské demokracie. Téměř okamžitá možnost verifikovat si dopad toho kterého rozhodnutí na veřejnost, či dokonce možnost testovat reakci veřejnosti na to či ono rozhodnutí před tím, než bylo vůbec uděláno, vnáší do zastupitelské demokracie prvky demokracie přímé—ale v pokřivené podobě.

Schopnost vést—to jest schopnost prosazovat rozhodnutí, která politik vidí jako správná—je podemílána nejenom samotnou existencí permanentní zpětné vazby ale i vzrůstající mocí médií, která mohou často efektivněji než politici určovat společenské mínění. Pouze skutečně silní političtí vůdci mohou v tomto prostředí obstát tak, že důsledně prosadí svůj vlastní program.

Vzrůstající závislost moderních demokracií na komunikačních technologiích a permanentních průzkumech veřejného mínění do určité míry zužuje prostor pro vizionáře—tedy politiky, kteří jsou schopni a ochotni prosadit své ideje i navzdory veřejnému mínění. Moderní technologie vytvořily prostředí, v němž jakoby se neustále konaly volby. Politické strany mají téměř neustále možnost si ověřovat svou popularitu. Straničtí předáci, kteří by chtěli prosazovat správná ale nepopulární opatření, jsou tak automaticky vystavováni nejen tlaku veřejnosti ale i tlaku svých vlastních stran bojujících o pomyslné preference.

Politici, kteří mohou uskutečnit nepopulární vize, musí být v moderních demokraciích nejen zdatní politicky ve vztahu ke svým oponentům a podporovatelům, ale musí mít i schopnost do určité míry mediálně manipulovat veřejnost. Jinými slovy: politickým vůdcem schopným prosadit své ideje nemůže být v moderní demokracii stejný typ vůdce, který se v demokratické politice vcelku dobře uplatnil ještě před několika desítkami let. Politik je dnes voličem vnímán bezprostředně a téměř bez časové ztráty. Není rozhodující jenom to, co sděluje, ale jakým způsobem to sděluje a jak vypadá. Důležitější než obsah sdělení může být mediální image politika.

Tím, že se demokratický proces ve značné míře odehrává skrze média, stává se mediální manipulace důležitým prvkem moderní demokracie. Schopnost manipulovat může být ovšem využita jak pozitivně tak negativně. Prosadit určité principy či vizi je mnohem obtížnější úkol, než za program vydávat to, co voliči chtějí slyšet. Není náhodou, že populismus jako politický program se v moderních demokraciích rozmohl nebývalou měrou právě v kontextu moderních technologií. Političtí vůdci nemusí být v prostředí, v němž si lze neustále empiricky ověřovat nálady společnosti, nadáni velkou schopností cítit puls společnosti. Přizpůsobení se pulsu společnosti je často snadnější než snaha o jeho změnu.

Zmedializovaná moderní demokracie též otevírá nový prostor demagogům. Na jedné straně je zřejmé, že novodobí demagogové mohou v demokratickém prostředí jen ztěží mobilizovat například tak, jak to činili velcí tyrani v první polovině tohoto století. Dokud moderní média fungují v demokratickém kontextu, budou poskytovat vůči každému názoru--tedy i demagogickému—protinázor. Mobilizační kampaně a zjednodušující dogmata mají tedy menší šanci se plošně prosadit v mediálně pluralitním kontextu současných demokracií, než tomu bylo například v polodemokratických podmínkách Výmarské republiky. Zároveň je ale zřejmé, že v okamžiku, kdy se třeba i s pomocí demokratických metod podaří omezit pluralismus médií a dalších způsobům společenské komunikace, stává se povaha moderních médií hrozbou—ta mohou totiž být snadno zneužita novými autoritáři k masovému ovlivňování a manipulování společnosti.

Politická demagogie a manipulace se v současnosti spíše halí do hávu boje za konkrétní kauzy, které jsou už svým emotivním nábojem snadno manipulovatelné. Přistěhovalectví či soužití s menšinami jsou typickými kauzami, kde emotivní reakce veřejnosti převládá nad racionální úvahou, a taková témata mohou proto být snadno zneužita. Dalším typem manipulace, který je zcela nový, a který umožňuje politickým vůdcům dosahovat jejich cílů, je vytváření virtuální reality. Skutečnost, že ve světě moderních elektronických médií často zbývá velmi málo času na ověřování faktů, umožňuje politikům (ale i novinářům), aby manipulovali veřejné mínění s pomocí de facto neexistujících kauz. To, že politici se cítí povinováni okamžitě reagovat na to či ono, často vytváří mediální příběhy, které nejsou ničím jiným než reakcemi na reakce, a za nimiž se neskrývá žádná podstatná událost.

Politický vůdce v moderních demokraciích je výtvorem médií do té míry, že je dnes téměř nemyslitelné, aby se stal skutečně úspěšným netelegenický politik. To, co odstartoval slavný televizní souboj mezi sympatickým Johnem Kennedym a méně uhlazeným Richardem Nixonem, je dnes již normou. Politický vůdce musí vyzařovat takové charisma, které se snese s povahou elektronických médií. Jedná se o charisma jiného druhu než to, které se uplatňovalo v předtelevizní době, kdy politický vůdce přišel do vizuálního kontaktu jen se zlomkem svých voličů. Zatímco novinové fotografie bylo možné do určité míry aranžovat a novinovou podobu projevů dodatečně upravovat, moderní média jsou neúprosná.

Vrůstající komplexnost moderních demokratických systémů též zužuje prostor pro vyhraněnou ideologičnost. Znamená to, že politické strany a jejich vůdcové sice mohou hlásat jednoznačné ideologické poučky či navrhovat ideologicky podmíněná řešení, ale zároveň riskují, že je nebudou schopni nikdy skutečně realizovat. Prostor pro zásadní změny se v moderních demokraciích radikálně zmenšil. Výsledná rozhodnutí jsou nejen průsečíkem četných politických zájmů, ale též rostoucího vlivu občanské společnosti. Relativizující povaha moderních médií vystavuje každé jednostranné řešení konfrontaci s ostatními pohledy.

Moderní západní demokracie se posunuly k politickému středu, okolo kterého se politické kyvadlo pohybuje v poměrně malých rozkmitech. Racionalita fungování sociálně tržních společností, které jsou navíc navzájem stále více svázány na nadnárodní úrovni, je taková, že stále větší úlohu hrají vysoce kvalifikované, odpolitizované (ale politicky kontrolované) byrokracie. Ideologicky jasně podmíněná rozhodnutí jsou stále obtížnější, neboť vyžadují získání nejen potřebné politické většiny (což je v mediálně pluralitní skutečnosti obtížné), ale též překonání odporu silných, profesionálně zdatných byrokracií.

Americký prezident Bill Clinton se například přesvědčil, jak obtížné, a nakonec i nemožné, bylo prosadit radikální reformu zdravotnictví. Clinton by byl možná schopen prosadit postupné, marginální změny, ale jeho pokus o celkovou změnu způsobil nejenom odpor politický, ale narazil též na odpor mocné byrokracie pracující jak ve státní správě tak ve zdravotních pojišťovnách.

Ideologie jsou ještě stále užitečným vodítkem pro voliče, ale v praxi se ryze ideologická rozhodnutí málokdy prosadí. Podstata většiny rozhodnutí důležitých pro chod moderních demokracií a tržního hospodářství je těžko zařaditelná na pravo-levé škále. Různé regulační mechanismy a sociální programy vyžadují silný stát. Ideologická diskuse se tedy zužuje spíše na otázku, jak velký by měl být tento silný stát a jak mnoho nebo málo by měl zasahovat do každodenního života občanů. Určité přebírání funkcí státu občanskou společností je spíše otázkou přirozeného rozvoje občanské společnosti než otázkou ideologickou. Prostor pro ideologická rozhodnutí je též podvazován i existencí nadnárodních mechanismů, které ve vzrůstající míře integrují národní státy do prostředí, ve kterém se možnosti pro radikální politickou změnu dále zmenšují.

Všechny tyto skutečnosti podmiňují i chování politických vůdců. Nelze přehlédnout rostoucí tendenci politických vůdců moderní Evropy i Spojených států chovat se neideologicky. Je patrný jistý posun od politicky vyhraněných postojů některých vůdců sedmdesátých a osmdesátých let ke spíše manažérskému typu politického chování, v němž dominuje spíše starost o technologii moci než o ideologickou podstatu politického chování. Politický vůdce v moderní demokracii často ve vrůstající míře hájí určité principy než ucelenou ideologický pohled na svět.

Skutečné ideologické bitvy se odehrávají v oblastech, které souvisí s některými základními morálními hodnotami společnosti, spíše než v oblastech důležitých pro manažování chodu moderních států. Témata, jako jsou potraty, postavení žen ve společnosti, registrované partnerství lidí stejného pohlaví, jsou dnes předmětem mnohem ideologičtějších politických bitev, než je míra zdanění, měnová politika či nejrůznější regulační mechanismy fungující v tržním hospodářství.

Političtí vůdci moderních demokracií nemohou fungovat pouze v kontextu svého národního státu. Samotný koncept národního státu je silně erodován procesem ekonomické a technologické globalizace. Je též podemílán procesem politické integrace, který si proces globalizace vynucuje. Dokonce I političtí vůdci, kteří postavili svůj politický program na boji proti procesu integrace a globalizace, nebo na boji proti konkrétním dopadům těchto procesů (jako je například přistěhovalectví), se de facto vztahují k problémům, jejichž původ je mimo hranice jejich státu. Joerg Heider může být kritizován jako provinciální, xenofobní rakouský politik; ve skutečnosti je ovšem produktem procesu globalizace a jejích důsledků. Jinými slovy: žádný politik v moderních demokraciích nemůže fungovat mimo kontext rostoucí mezinárodní provázanosti způsobené procesem globalizace. Globalizující se postindustriální společnost zcela změnila nejen technologii a styl politiky ale i její obsah.

Politici též oslovují jiné společenské konstituence než v minulosti. V ranném kapitalismu, v němž existoval jiný typ sociální stratifikace, než ten který známe dnes, politici často reprezentovali přímo určité ekonomické zájmy I zájmy konkrétních skupin obyvatelstva. Politické strany byly často prodloužení různých stavovských zájmů, od stran reprezentujících živnostníky až po strany reprezentující zájmy agrární nebo dělnictvo. Političtí vůdci, pokud chtěli získat širší podporu, museli nějakým způsobem najít cestu k různým, velmi odlišným konstituencím.

V moderních sociálně tržních společnostech je zdaleka nejsilnější vrstvou společnosti střední třída, jejíž příslušníci mají podobné zájmy. V podstatě každý politik musí být schopen oslovovat právě tento mocný segment moderní společnosti. Výrazivo a způsob uvažování střední třídy je mnohem méně ideologický, než byly zájmy skupin například ještě v předválečných demokraciích. Obecné ekonomické zájmy zůstávají silnou motivací, ale prosazují se stále více zájmy, jako je přístup k informacím, životní prostředí, vzdělání, úroveň bydlení, či kvalitní zdravotnická péče. Moderní politický vůdce musí být schopen artikulovat právě tyto zájmy.

Postkomunistické společnosti se v tomto směru ještě stále od vyspělých demokracií liší, neboť kladou důraz nejen na postindustriální kvality, jakými je vzdělání, zdravotnická péče nebo bydlení, ale zároveň se pokouší vybudovat tržní motor hospodářství. Rozpětí mezi bohatými a chudými je mnohem dramatičtější než v zaběhnutých demokraciích už proto, že střední třída je poměrně malá. Samotná definice střední třídy je pak problémem, protože existuje disharmonie mezi majetkovým statusem a aspiracemi. Jinými slovy: ty profesní skupiny, které jsou na Západě zcela přirozeně součástí střední třídy, mohou být v postkomunistických poměrech střední třídou jen svým způsobem myšlení a aspiracemi, nikoliv nezbytně též majetkovým statusem.

Tato situace samozřejmě klade na postkomunistické politiky obrovské nároky. Už proto že tržní hospodářství je stále ještě v procesu tvorby, rétorika politických vůdců je často mnohem ideologičtější než v zaběhnutých demokraciích. Zároveň nemohou mluvit jazykem střední třídy, neboť je tato konstituence poměrně slabá. Mohou a musí spíše mluvit jazykem aspirací těch, kteří by za normálních okolností byli součástí střední třídy.

Jedním z nových obsahových prvků moderních demokracií je rostoucí mezinárodní závaznost lidskoprávních dokumentů a mezinárodního práva obecně. Existence těchto mezinárodních norem, které jednotlivé národní státy přijímají za své a dokonce je nadřazují domácímu zákonodárství, dále výrazně zužuje prostor, v němž mohou političtí vůdci národních států působit. Systém těchto norem též vymezuje určitý hodnotový rámec, v němž moderní demokracie fungují. Postupující internacionalizace těchto norem je zajímavým procesem, neboť je charakteristická pro cosi, co bychom mohli nazvat dvojí tváří moderní demokracie: na jedné straně jsme svědky procesu relativizace ideologií, neseného moderními médii; na druhé straně se v podloží moderních demokracií jakoby upevňuje struktura určitých základních principů, které jsou nezpochybnitelné.

Toto je též kontext, ve kterém musí političtí vůdci současnosti operovat. Svět postmoderní relativizace je vyvažován důrazem na jasnou strukturu hodnot, kterou představují lidská práva, jakož i důrazem na hodnoty a mechanismy, které představuje právní stát. Političtí vůdci moderních demokracií jsou pevně svázáni základními principy právního státu. Koncept lidských práv a moderní právní stát přitom vyrůstá z jistých morálních hodnot. Politický pragmatismus politických předáků, který je podporován podstatou moderních technologií, je tedy neustále konfrontován s hodnotovým systémem, bez něhož jsou moderní demokracie nemyslitelné.

Není tedy nepřirozené, že v politice demokratických států lze ještě stále narazit na politiky, kteří reprezentují spíše onu etické pojetí politiky a demokracie. Je pravda, že v politice stranické musí političtí vůdci většinou balancovat mezi dvěma již zmíněnými póly moderní demokracie—jistou relativizací idejí doprovázenou utilitarismem a pragmatismem na jedné straně a pevným hodnotovým podložím na straně druhé. Starost o hodnoty a jejich artikulování tak vcelku přirozeně najdeme spíše u politiků nadstranických, jako jsou hlavy států.

Politické vůdcovství v českém kontextu má pochopitelně svá výrazná specifika, která souvisí s historií českého národa. Především je nutné zmínit, že za posledních téměř čtyři sta let vládli Češi sami sobě pouhých třicet tři let—dvacet let během první republiky, tři roky po druhé světové válce a deset let od pádu komunismu v roce 1989. Jinak byly české země provincií buď Vídně, nebo Berlína, nebo Moskvy. Rozhodnutí důležitá pro osud státu se většinou dělala jinde než v Praze.

Stejně jako každá jiná lidská schopnost, je i schopnost politických elit vládnout do jisté míry záležitost zkušenosti. V tomto století ovšem došlo ve vývoji českých politických elit, vinou různých událostí, k opakovaným diskontinuitám—v letech 1938-1939, 1945, 1948, 1968-1970, 1989 a 1992. Tento vývoj pochopitelně způsobil, že české politické elity jsou poměrně slabé a nezkušené.

Období normalizace v letech 1970-1989 bylo kapitolou zvláště relevantní pro vývoj demokracie po pádu komunismu. Zatímco v Polsku a Maďarsku se komunistické strany postupně liberalizovaly a vytvářely se v nich zárodky pozdějších sociálně demokratických elit, a zatímco v obou zemích mohly existovat rozsáhlé šedé zóny, v nichž rostly elity nelevicové, v Československu nebylo nic podobného možné. Disidentské gheto bylo příliš malé a izolované na to, aby z něj mohla vzejít třída nových politických vůdců.

V okamžiku pádu komunismu se v Československu mohly nové politické elity rekrutovat z disidentského gheta jen částečně. Zbytek nové politické třídy vzešel z politicky nezkušených konformistů nebo z protagonistů Pražského jara, kteří ovšem byli na dvacet let vyřazeni z politického života, a jejichž ideje nebyly už relevantní. Je tedy vcelku logické, že zejména poté, co byla většina bývalých disidentů—částečně díky svému idealistickému odporu proti čistě stranické politice—vytlačena z politiky, převládly v české politice některé kánony chování zděděné z normalizačního období.

Byla to na prvním místě vysoká míra ideologičnosti, která ovšem nebyla vždy doprovázena žádným skutečným ideovým obsahem. Ideologie byla používána podobným způsobem, jako v období komunismu—tedy spíše jen jako jakási nálepka. Zachoval se též do jisté míry normalizační princip stranictví. Strany zůstaly poměrně uzavřené a paranoidní směrem navenek. Způsob, jakým političtí vůdci tyto strany kontrolují, připomíná v mnohém princip demokratického centralismu.

Malá zkušenost a principiálnost nových politických poměrně logicky způsobila, že straničtí političtí vůdcové, kteří se vynořili po roce 1989, se až na výjimky spíše podbízeli veřejnému mínění. Vykazovali a vykazují malou schopnost skutečně vést a vzít na sebe odpovědnost za skutečné reformní kroky. Oportunismus jako standard normalizačního chování je hlavní normou chování českých politiků i v porevoluční době.

Princip tunelování, který se tak rozmohl po pádu komunismu, není vlastně ničím jiným než extenzí normalizačního přesvědčení, že nemá smysl investovat do budoucnosti a je lepší mít pokud možno vše hned a teď. Hospodářské i politické tunelování je chováním, kdy političtí a ekonomičtí manažeři nakládají se svým mandátem tak, jak to vyhovuje jejich okamžitým zájmům, nikoliv zájmům těch, které mají reprezentovat.

Není divu, že při absenci skutečného hodnotového podloží a rozvinuté občanské společnosti převážily v české demokracii po pádu komunismu spíše relativizující prvky cynismu a populismu, které vidíme i v moderních západních demokraciích. Tam jsou ovšem neustále konfrontovány a vyvažovány jak existencí právního státu tak existencí zažitého systému hodnot. Politické vůdcovství v České republice bude pod náporem relativizujícího utilitarismu tak dlouho, dokud se zde nezakoření ty normy, které fungují na západ od nás.

ENGLISH-LANGUAGE SUMMARY

Political leaders in modern democracies work in a complex environment. Modern communication technologies have made it possible for political leaders to have permanent feedback on their actions. Frequent public opinion polls have produced an environment in which politicians act as if there were permanent elections. The ability of politicians to lead has been undermined by such new phenomena; they tend to adjust to the dictate of public opinion. As a result, populism has become a prevalent norm of political behavior.

Modern leaders are creations of the media to such an extent that a politician, for example, who does not come across well on television cannot really succeed. The increasing complexity of modern democracies Has narrowed space for ideological behavior. Modern democracies have moved toward the political center. Ideologies are still useful guides for voters but ideological solutions rarely succeed.

Modern political leaders can no longer work only in the context of their national states. They have to reflect the process of globalization and political integration. They also have to work in the context of a growing number of international legal standards that are binding for individual countries. Political leaders in modern democracies address different constituencies than those political leaders addressed, for example, one hundred years ago. The main constituency now is a mighty middle class, whose interests are mainly non-ideological.

Czech political leaders have to be seen in the context of modern Czech history. In the last almost 400 years, the Czechs governed themselves only some 33 years. Decisions important for the nation’s fate were made in Vienna, Berlin or Moscow. In this century, political elites of the country have been repeatedly decimated and replaced by new elites. Such discontinuities have adversely affected the ability of Czech politicians to effectively govern. The period of normalization (1970-1989) had devastating effects on the country’s value system, which still can be felt in the way Czech politicians conduct themselves today.

Nová Přítomnost 2/2000 - 20. 12. 1999