You are here: Home Články / Articles 1999 Politika nesmí překážet právu

Politika nesmí překážet právu

K neschopnosti českých politických elit poradit si s ekonomickou a politickou paralýzou, se kterou se Česká republika již delší dobu potýká, se v posledních týdnech přidaly i závažné prohřešky politiků proti základním principům právního státu. Jako nejkřiklavější příklady lze uvést hlasování poslanecké sněmovny o čtrnáctých platech ústavních činitelů, kterým ignorovala rozhodnutí ústavního soudu; otevřené přiznání, že změny ústavy, jsou jen součástí politického obchodu mezi občanskými a sociálními demokraty; alibistické postoje politiků v případě sporu mezi ředitelem NOVA TV Vladimírem Železným a americkou společností CME; a zlehčování závažného podezření, že se vládní úředníci dopouštějí vydírání.

Právní stát to zatím neměl v polistopadové České republice lehké. Kvalitní právní rámec ekonomické transformace byl Klausovými vládami považován za zbytečné zdržování. Vrcholní čeští politici opakovaně zpochybňovali a oddalovali vytvoření Senátu, ačkoliv jeho existenci sami pomohli zakotvit do ústavy. Dodnes nemáme nejvyšší správní soud nebo zákon o referendu, ačkoliv s oběma ústava počítá.

Každá moderní demokracie je synonymem právního státu. Ten je zpochybněn nejenom všude tam, kde se občané nemohou účinně domoci svých práv, protože stát není schopen vytvořit srozumitelné právní prostředí a právo vynucovat, ale i všude tam, kde se politická moc staví nad právo tím, že buď sama porušuje některé základní principy právního státu, nebo voluntaristicky mění pravidla hry.

V tomto kontextu je hlasování poslanecké sněmovny, kterým ignorovala rozhodnutí ústavního soudu, velmi nebezpečným precedentem. Senát se sice rozhodnutí sněmovny nepodpořil, ale na podstatě věci to mění málo. V demokracii je možné s rozhodnutím ústavních institucí nesouhlasit, ale postavit se jim lze opět jen ústavními cestami. Když sněmovna pouze několik týdnů po rozhodnutí ústavního soudu "přehlasuje" rozhodnutí této instituce, která má v ústavním systému plnit vůči sněmovně roli pojistky, a jejíž rozhodnutí jsou závazná a konečná, otevírá tím stavidla anarchii. Příštím krokem pak může například být, že vláda neuzná vyslovení nedůvěry sněmovnou a usnese se, že setrvá ve funkci.

Změny ústavy připravené společnou komisí ODS a ČSSD byly z hlediska právního státu od samého počátku pochybné, protože byly zcela evidentně šity na politickou objednávku. Obsah změn je nesmyslný už proto, že k nim schází i odborné důvody. Obě strany toto dlouho popíraly a tvrdily, že jimi iniciované vylepšení ústavy je snahou o lepší fungování českého politického systému. Z prohlášení politiků ČSSD ovšem nyní vyplývá, že změny ústavy jsou jen a jen politickým obchodem, který ČSSD byl vnucen ODS v rámci opoziční smlouvy. Pokud ODS zachová opoziční smlouvu, změny ústavy budou; pokud ODS smlouvu nezachová, bylo by zbytečné "rozkolísávat ústavní systém", pravil předseda poslaneckého klubu ČSSD Stanislav Gross. Takové čachrování se základním dokumentem státu je alarmujícím příkladem naprosté neúcty k právu ze strany politiků opozičně-smluvních stran. Možná si ani neuvědomují, že takovým chováním podemílají základy demokracie mnohem účinněji, než tak činí například politické kibicování komunistů.

Postoj mnoha politiků ke kauze Železný versus CME je stejně alarmující. Vážné podezření, že Železný vytuneloval svého amerického partnera, odbývají přední politici zlehčujícími výroky. Když Železný oznámí, že se nemůže plně podrobit předběžnému rozhodnutí mezinárodní arbitráže, rozhostí se politické ticho. Ze strany předsedy vlády zase panuje nesrozumitelné ticho v případech, kdy se ministr zdravotnictví či jeden z poradců premiéra octnou v podezření, že se dopustili vydírání. Neměl by předseda vlády a iniciátor akce "čisté ruce" být prvním, kdo rezolutně požaduje policejní prošetření takových kauz?

Právní stát, a s ním i moderní demokracie, jsou založeny na mnoha principech, ale stojí a padají s jedním: vláda práva a zákona je nadřazena vládě lidu. Rozumí se tím nejen to, že s právem, a tedy i s ústavou, nelze zacházet jako s cáry papíru, které lze přepisovat podle momentální politické libovůle, ale že i sám stát se musí řídit právem a respektovat ho. To se v České republice zatím nepodařilo. Ba hůře: s tím, jak sílí politická paralýza, zdá se, že tendencí ze strany politiků právní stát obcházet nebezpečně přibývá.

Hospodářské noviny - 23. 11. 1999