Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 1999 Rok 1998: Krize se prohloubila

Rok 1998: Krize se prohloubila

Na začátku roku 1998 se zdálo, že pád Klausovy vlády, k němuž došlo v prosinci roku předchozího, poslouží jako katarze, která povede k zásadnímu přeskupení politických sil. Ohroženy se zdály být zejména představitelé těch politických stran, které po šest let stály v čele transformačních procesů. Klausova vláda koneckonců padla především proto, že reformám došel dech, a že pravicová koalice se byla stále méně schopna shodnout na tom, jak dál. Ukázalo se též, že politické strany, které stály v čele transformačního procesu, byly ne vždy schopny odolat pokušení korupce, o níž se veřejnost začala dozvídat prostřednictvím zpráv o tajemných sponzorech a podivných praktikách financování stran, včetně údajné existence kont v zahraničí.

Česká republika stála před několika složitými dilematy. Na jedné straně bylo nutné vytvořit vládu, která by zemi dovedla alespoň k předčasným volbám, ale zároveň to nemohla být vláda pouze udržovací--už proto, že v první polovině roku bylo nutné přijmout některá opatření, která od nás vyžadovala Evropská unie a NATO. Bylo též jasné, že důvody zpomalení reforem a klesající hospodářské výkonnosti jsou strukturální, a že k jejich řešení bude nutné nejen utahování opasků ale i nové kolo reforem. Jak ale přesvědčit občany o nutnosti takových reforem, když transformační étos ze společnosti vyprchal už okolo roku 1995? A proč by měli být občané ochotni si utahovat opasky pět let poté, co k takovému utahování dali mandát první Klausově vládě?

Pád Klausovy vlády byl sice mnohými očekáván, ale přesto způsobil šok. Ukázalo se v plné nahotě, jak politicky nezralá je česká společnost. I když demokratické mechanismy zafungovaly dobře, ve společnosti vládl po několik týdnů zmatek. Pád vlády byl nejen první zkušeností tohoto druhu od roku 1989, ale byl navíc spojen s pádem muže, který dokázal značnou část společnosti přesvědčit o své nepostradatelnosti. Hloubka krize též ukázala, že občanská společnost je v České republice ještě stále nerozvinutá -- pod povrchem politiky zelo prázdno. Už proto bylo vše, co se dělo na konci loňského a na začátku letošního roku jakoby groteskně zveličeno. Normální demokratická procedura, jakou pád špatné vlády nepochybně je, tak byla extrémně zpolitizována a odehrávala se zpočátku v prostředí obecné hysterie.

Ani pád Klausovy vlády ani rozštěpení jeho Občanské demokratické strany nebyly pro Klause důvodem k hluboké sebereflexi. Tu nahradily teorie spiknutí a tirády o takzvaném sarajevském atentátu. Klaus velmi dobře pochopil, jak nezralá je naše politická kultura. Uvědomil si, že vytvoření mýtu politického mučedníka, kombinovaného s varováními o nástupu levicového nebezpečí, je tou nejschůdnější cestou zpět na politické výsluní.

Politické strany

Základní příčiny úpadku českých reforem nebyly nikdy politickými stranami skutečně analyzovány. Sociální demokraté, kteří k tomu jako největší opoziční strana měli po pádu Klausovy vlády skvělou příležitost, zůstali na úrovni laciného ideologizování. Jejich bonmoty o "spálené zemi" byly už svou radikálností pro mnoho občanů kontraproduktivní. Unie svobody, zformovaná těmi bývalými politiky ODS, kteří chtěli svým odchodem z ODS údajně protestovat proti temným finančním praktikám strany, nikdy nedokázala přesně vysvětlit , proč vlastně vznikla. Její představitelé, včetně předsedy US Jana Rumla, nebyli ochotni nebo schopni svá tvrzení podepřít konkrétními argumenty. Ruml nebyl nikdy schopen vysvětlit, proč už dále nechtěl spolupracovat s Václavem Klausem. Namísto toho, aby se strana jasně profilovala proti ODS (ze které a proti které vznikla), Ruml začal již několik týdnů po vzniku US mluvit o možné povolební koalici s ODS.

Takové jednání bylo samozřejmě pro mnoho voličů naprosto matoucí. Po raketovém startu tak začaly preference US zákonitě opět klesat. Průměrný volič pravicových občanských stran si totiž nemohl vybrat ze dvou jasně rozdílných filozofií. Namísto toho měl spíše na vybranou mezi ODS 1 a ODS 2. Výhodou té Klausovy bylo, že navzdory finančním skandálům byla již zavedenou firmou. Navíc měla v čele politického stratéga, vedle kterého politici US vypadali občas jako amatéři. Klaus pochopil, že má-li ODS uspět v předčasných volbách, musí spoléhat na jasná hesla a tah na branku.

Po poděbradském sjezdu v prosinci 1997 se ODS stala v podstatě sektou. Více než kdykoliv před tím se stala stranou Václava Klause. Vše, co strana dělala mezi poděbradským sjezdem a předčasnými volbami, většinou přímo souviselo s Klausem osobně. V politickém zmatku, který byl vytvořen pádem Klausovy vlády a posléze čekáním na předčasné volby, byla silná identifikace s Klausem pro stranu výhodou. Mnozí z voličů, kteří stranu opustili na začátku roku, se k ní začali postupně vracet. ODS nabízela jednoduché recepty, zašťiťované mužem, který vsadil vše na to, aby vytvořil obraz ukřivděné politické oběti. To, že ostatní politické strany, zejména US, zcela selhaly v objasňování příčin krize, která vedla k pádu Klause, Klausovi otevřely dveře zpět na politické výsluní.

Obecně se politické strany příliš nezměnily. Zůstaly poměrně uzavřenými baštami, v nichž hraje rozhodující roli hrstka partajních lídrů. Ačkoliv jedním z důvodů krize, která vyprovokovala pád Klausovy vlády, bylo přepjaté ideologizování a partajničení, politické strany nebyly před předčasnými volbami schopny voličům nabídnout věcná řešení akumulovaných problémů. Nebylo to tím, že by se strany takovými problémy neobíraly a nehledaly řešení. Bylo to spíše tím, že všechny takové recepty na řešení problémů se utápěly v jalovém ideologickém slovníku. Ačkoliv strany zůstaly poměrně slabé, pokud jde o počet jejich členů, podržely si obrovskou moc a vliv.

Tošovského vláda

Vláda Josefa Tošovského, který byl do čela vlády povolán z postu guvernéra Národní banky, byla světlým bodem v celkovém politickém a ekonomickém marasmu roku 1998. Tošovský využil příležitosti, která se mu naskytla k tomu, aby do vlády jmenoval řadu mladých politiků, jako jsou Michal Lobkowitz, Vladimír Mlynář, Martin Bursík nebo Cyril Svoboda. Vláda si počínala dělně a profesionálně.

Částečná nepolitičnost Tošovského vlády byla způsobena více jejím mandátem než jejím složením. To, že se vláda zavázala vésti zemi k předčasným volbám, znamenalo, že její mandát byl politicky, časově, a i věcně omezený. Byla vytvořena především proto, že politické strany nebyly po pádu Klausovy vlády schopny vytvořit vládu takzvaně politicky plnohodnotnou. ODS se rozštěpila a lidovci i ODA jednoznačně odmítly spolupracovat s Klausovou nereformovanou ODS. Sociální demokraté se na vytvoření vlády odmítli podílet a požadovali předčasné volby.

Navzdory tomu, že Tošovský na sebe vzal nevděčný úkol, aby on a jeho vláda pomohli České republice překlenout velmi složité období, ODS vedla proti vládě nemilosrdný útok. Při hlasování o důvěře hlasovala proti vládě a později podrobovala její kroky opakované kritice. Jedním z mnoha mýtů, které před předčasnými volbami vzešly z lůna ODS, bylo i tvrzení, že jmenováním Tošovského vlády sledoval Prezident Václav Havel své vlastní politické cíle a nerespektoval výsledky voleb z června 1996. Nejenže prý vycházel z principů nepolitické politiky ale pomohl do vlády i politikům s ním osobně spřízněným. ODS nikdy ovšem nevysvětlila, jak by bylo za daných okolností možné zformovat vládu plně politickou--například vládu vedenou ODS.

I když Tošovského vláda se teoreticky mohla omezit jenom na pasivní udržování chodu země, přijala během svého působení řadu důležitých opatření. Podstoupila například parlamentu sérii bezpečnostních zákonů, které naše země potřebuje k tomu, aby mohla být členem NATO. Koneckonců i samotná ratifikace našeho členství v NATO se udála během působení Tošovského vlády. Vláda též vypravovala výhled vývoje českého hospodářství ve světle našeho přičleňování k EU. Nebála se přijmout i některá nepopulární opatření, jako byla deregulace cen energií.

Ačkoliv vláda byla připravena spolupracovat s parlamentem na vyvolání předčasných voleb prostřednictvím platných ústavních metod, parlament nakonec raději přijal jednorázový ústavní dodatek vyvolávající předčasné volby. Obecně bylo během prvních měsíců roku 1998 stále zřejmější, že se Ústava v krizových situacích ne vždy osvědčila. Již v tomto období začal vznikat konsensus, že Ústavu bude nutné opravit.

Volby

Pravděpodobně nejdůležitějším poselstvím červnových voleb bylo, že z parlamentu zmizeli extrémně-pravicoví Republikáni a do parlamentu se neprobojovala ani populistická strana důchodců. Dalším důležitým výsledkem bylo vítězství ČSSD, což byla po pádu Klausovy vlády další nová demokratická zkušenost. Často se argumentuje, že červnové volby skončily politickým patem, ale není tomu tak. Strany označující se jako pravicové mohly zformovat většinovou vládu, kdyby byly schopné najít společný jazyk.

Nabízely se i další většinové koalice, které by ovšem šly přes politický střed. Nejlogičtější se zdála být koalice ČSSD a lidovců s podporou nebo přímou účastí US, kterou preferoval předseda ČSSD Miloš Zeman. Jednání o této koalici ovšem selhala na neochotě US spolupracovat s ČSSD. Ukázalo se, že strany, s výjimkou lidovců, zatím nejsou schopny překonat své ideologické předsudky a najít společného jmenovatele na základě řešení věcných problémů.

ODS i ČSSD, které proti sobě vedly před volbami nesmiřitelný politický a ideový boj, sice nakonec uzavřely dohodu, která umožnila menšinovou vládu ČSSD, ale ani tato dohoda nebyla uzavřena za účelem věcného, neideologického řešení problémů země. Byla především dohodou o dělení moci, jakož i dohodou o společné strategii k potlačení vlivu malých stran.

Zejména ODS dala jasně najevo, že je unavena takovými běžnými demokratickými praktikami, jakými je hledání koaličního konsensu. Místopředseda ODS Miroslav Macek popsal filozofii jeho strany výstižně, když řekl, že ODS umožnila ČSSD vládnout, neboť ta má právo se "historicky znemožnit". Problémem bylo a je, že prohlubující se krize, na jejíž řešení je menšinová (navíc nezkušená) vláda slabá, hrozí znemožněním České republiky jako takové. České strany tak znovu ukázaly, že jejich hlavním zájmem jsou především ony samé.

ODS i ČSSD tvrdily, že uzavření opoziční smlouvy (jak dohodu mezi oběma stranami pojmenoval Václav Klaus), bylo jediným možným řešením patové situace po volbách. Ve skutečnosti ČSSD se ani nepokusila o druhé kolo jednání s různými stranami za účelem vytvoření většinové vlády. ODS na možnost jednat o sestavení vlády po neúspěchu ČSSD abdikovala uzavřením opoziční smlouvy. Hlavní překážkou vytvoření většinové vlády s pravicovými stranami byl Václav Klaus. Taková vláda by totiž pravděpodobně byla možná bez Klausovy (a Luxovy a Rumlovy) účasti ve vládě. ODS se ovšem stala do té míry stranou Klause, že takové řešení a priori odmítala.

Opoziční smlouva byla nejen odplatou ODS vůči "nevděčným" malým stranám. I z hlediska politické strategie byla pro ODS velkým úspěchem. Strana dostala důležité státní funkce, zbavila se odpovědnosti za chod státu (jehož ekonomický propad bude ještě nějakou dobu pokračovat), a zároveň může hrát roli opozice.

I když ODS i ČSSD tvrdí, že opoziční smlouva je mezi občany populární, komunální a senátní volby v listopadu 1998 naznačily spíše něco jiného. Čtyřkoalice malých stran (US, lidovci, ODA a Demokratická unie) v senátních volbách získala více křesel než ODS a ČSSD dohromady. Ačkoliv se čtyřkoalici nepodařilo zabránit tomu, aby si ODS a ČSSD udržely ústavní většinu (a nemohly tak měnit ústavu bez konzultací s ostatními stranami), volby byly jasnou porážkou obou velkých stran. Argumenty, že volby neměly skutečnou vypovídací hodnotu, neboť se jich účastnilo jen asi 25 procent voličů, jsou liché. Daný volební výsledek při nízké volební účasti totiž též znamená, že obě velké strany prostě nebyly schopny své voliče zmobilizovat.

Jasné vítězství nezávislých kandidátů v komunálních volbách, v kombinaci s nízkou volební účastí, znamená, že legitimita politických stran jako takových je v České republice značně otřesena. Voliči se na strany dívají s despektem, stejně jako na politiku obecně. Neschopnost povznést se nad bezobsažné konflikty, navíc často vysoce personalizované, je jednou z příčin, proč prestiž politických stran klesá. Vítězství čtyřkoalice v senátních volbách přitom naznačilo, že voliči oceňují i prostou schopnost dohodnout se.

Kde jsme, kam jdeme?

Na konci roku 1998 je Česká republika v nejhorší situaci od roku 1989. I když se hospodářství v prvních letech po pádu komunismu propadalo více než nyní, ve společnosti tehdy existoval pozitivní étos a naděje. Dokonce i přesto, že v roce 1998 Česká republika víceméně dokončila přistupování k NATO a její přijetí už je spíše jen formalitou, a přesto, že s Českou republikou byly oficiálně zahájeny rozhovory o přijetí do EU, je celková atmosféra v zemi špatná.

Ukázalo se, že naše země zatím nemá politické elity, které by dokázaly překročit stín českého provincionalismu a zápecnictví. Prezident Havel, který po dlouhá léta vedl boj právě proti těmto jevům, byl v roce 1998 politicky oslaben nejen spojenectvím ODS a ČSSD ale i sérií onemocnění a tím, že se média soustředila na jeho osobní život.

V současnosti neexistuje politická síla, která by byla efektivně reagovat na nepříznivé hospodářské trendy či na stupňující se kritiku EU. Do roku 1999 tak Česká republika vstupuje s tím, že negativní trendy se budou spíše prohlubovat, pokud se nepodaří vytvořit širokou koalici politických sil sjednocenou nutností věcně řešit nahromaděné problémy. Pokud taková koalice vytvořena nebude, je možné že Česká republika v roce 1999 zažije krizi podobných rozměrů, jakými si před námi prošly všechny ostatní postkomunistické státy.

Nová Přítomnost - leden 1999