You are here: Home Články / Articles 1999 Souboj s rasismem zatím prohráváme

Souboj s rasismem zatím prohráváme

Nemine týden, aniž bychom se nedozvěděli o dalším rasově motivovaném násilném činu. Snaha vybudovat zeď v Matiční ulici v Ústí nad Labem či exodus Romů do Kanady a Velké Británie naší zemi nechvalně proslavily v demokratickém světě. Z diskusí a tahanic týkajících se možného odstranění vepřína z míst, kde za druhé světové války stával český koncentrační tábor pro Romy, se pomalu stává mezinárodní ostuda.To jsou jen některé z příkladů ilustrujících skutečnost, že Česká republika se potýká s problémy rasismu.

Lze samozřejmě namítnout, že latentní nebo otevřený rasismus existuje ve všech lidských společenstvích, včetně vyspělých demokracií. Nedůvěra k těm, kteří vypadají nebo se chovají jinak než "my", je téměř přirozenou součástí lidské psychiky. Všechny vyspělé demokracie proti rasismu ale nejrůznějšími způsoby aktivně bojují, a to na nejrůznějších úrovních. V České republice se sice též začínají objevovat různé iniciativy, ale celková energie vynaložená na boj s rasismem je zatím slabá.

Existuje celá řada politických mýtů a přežívajících praktik, které boj s rasismem ztěžují. Od některých významných českých politiků je opakovaně možné slyšet zavádějící úvahy, že například ve vztahu k Romům občané nedávají ve skutečnosti průchod rasismu ale spíše své nelibosti nad činy občanů "sociálně nepřizpůsobivých". Kdyby tito "nepřizpůsobiví" byli jako "my", neměli bychom s nimi žádné potíže. Každý argument tohoto druhu je v podstatě vždy rasistický. Definuje totiž "sociální nepřizpůsobivost" jako důsledek kulturního nebo etnického stereotypu. Co když jsme ale "sociální nepřizpůsobivost" určité skupiny vyprodukovala většinová populace tím, že chtěla její členy násilně přizpůsobit obrazu svému?

Boj s rasismem ztěžuje i naše neschopnost vypořádat se pravdivě s vlastní minulostí. Jestliže jedním z přežívajících národních mýtů je, že jsme byli vždy národem liberálním, který byl imunní vůči nákaze rasismu, je samozřejmě složité se pravdivě zamyslet nejen nad naším vlastním podílem na Holocaustu ale i dalšími osudovými momenty národní historie, v nichž etnický původ obětí hrál důležitou roli. V neposlední řadě pak boj s rasismem v politické sféře až donedávna ztěžovalo pojetí demokracie jako pouhé mezihry institucí a mechanismů oproštěných od "patetického" humanismu či etických apelů.

Ve vyspělých demokraciích probíhá boj s rasismem především na úrovni občanské společnosti, v médiích a ve vzdělávacím systému. Boj politický a represe jsou až špičkou ledovce. Naši politici se pod mezinárodním tlakem pomalu začínají o projevy rasismu zajímat. Jejich boj s rasismem se ale až příliš omezuje buď na "povinné" odsudky různých rasově motivovaných trestných činů, nárazové projekty, nebo na víru, že problém vyřeší zesílení represivních opatření. Rozmetání hnutí skinheads by sice bezpochyby ulevilo romské komunitě, ale rasismus jako celospolečenský problém by výrazně neoslabilo. Jestliže v systému justice nebo u policie budou působit lidé, kteří násilí vůči etnickým menšinám zlehčují, nebo dokonce sympatizují například se skiny, zůstanou takové akce, jako byl nedávný plzeňský zásah proti shromáždění skinheadů, jen gesty. Represe proti pachatelům rasově motivovaného násilí je samozřejmě nutná. V dlouhodobém výhledu jsou ale mnohem důležitější osvěta a reformy vzdělávacího systému. Nepřátelské postoje k menšinám vznikají především z toho, že nevíme téměř nic o jejich historii, zvycích a kultuře. Český vzdělávací systém není vůbec založen na pěstování respektu k jinakosti a schopnosti se učit od ostatních kultur.

Občanská společnost je zatím slabá, pokud jde o zdůrazňování etnické tolerance či upozorňování na projevy rasismu. Ve vyspělých demokraciích je to právě hustá síť nejrůznějších občanských sdružení, která nejen projevy rasismu monitorují, upozorňují na ně, a veřejně je odsuzují, ale též upozorňují na ty politiky, kteří rasismus skrytě nebo otevřeně podporují. Robustní občanská společnost potom samozřejmě působí i na média, neboť právě média mohou výrazně ovlivnit, jakým způsobem občané problém rasismu vnímají.

Vůbec nejvíce zarážejícím jevem v České republice, pokud jde o boj s rasismem, je pasivita české kulturní a intelektuální obce. V televizním věku, kdy značná část občanů, a zejména mládeže, považuje za své vzory různé mediální hvězdy, může mít značný dopad, když takové osobnosti veřejné odsoudí specifické projevy rasismu nebo rasismus obecně. I v této oblasti ale jakoby panoval jistý druh oportunismu. Hvězdy zábavního průmyslu a kultury vědí stejně dobře jako politici, že veřejné mínění nebude na jejich straně, pokud by se postavili otevřeně například za Romy. Měnit aktivně takové veřejné mínění může být riskantní, neboť voliči či konzumenti zábavy jsou převážně členy většinové populace.

V západních společnostech je přirozené, že lidé z "kultury" protestují proti porušování lidských práv a aktivně bojují i s rasismem. Ve Spojených státech hvězdy show-byznysu samy často organizují nejrůznější kampaně proti rasismu či jiným sociálním zlům. Je pro ně normální (a v konečném součtu i dobrou reklamou) jít proti proudu. Situace v naší kulturní obci je, jak se zdá, symptomem hlubší nemoci: nezájmu o věci veřejné a neochoty se veřejně angažovat. Je též výrazem nepochopení toho, že skutečná demokracie se pozná především podle schopnosti většiny respektovat menšiny.

Hospodářské noviny - 18. 5. 1999