You are here: Home Články / Articles 1999 Tvrdím, že opoziční smlouva byla od začátku omyl

Tvrdím, že opoziční smlouva byla od začátku omyl

Rok trvání opoziční smlouvy dovedl do tábora jejích odpůrců i mnoho lidí, kteří smlouvu v době podepsání viděli jako východisko ze zdánlivě patové situace po volbách. Tito lidé nyní říkají, že smlouva dávala smysl v době jejího podepsání, ale že se její potenciál již vyčerpal nebo, že se neosvědčila.

Ve skutečnosti byla současná politická a ekonomická stagnace ve smlouvě zakódována od samého počátku. Dohoda mezi občanskými a sociálními demokraty byla sice veřejnosti prodána jako „stabilizační pakt“, ale ve skutečnosti stabilizovala pouze mocenské pozice obou velkých stran. V dohodě nebyl obsažen žádný společný program namířený na rozhýbání zadřeného motoru reforem. Společné projekty se týkaly pouze změn ústavy a volebního zákona—tedy především kroků namířených na posílení mocenských pozic obou stran na úkor ostatních politických subjektů.

Smlouva dala vzniknout slabé menšinové vládě, která sice může činit celou řadu kroků na exekutivní úrovni, ale nemá v podstatě šanci prosadit v parlamentu množství zákonů, které naše země nutně potřebuje—už třeba jen proto, že takové zákony od nás žádá Evropská unie. Miroslav Macek vystihl hlavní smysl smlouvy dobře, když řekl, že ODS chce ČSSD umožnit sociálně demokratickou vládu proto, aby ČSSD dala šanci se historicky znemožnit. Od začátku bylo tedy jasné, že tím posledním, co mají občanští demokraté na srdci, je osud České republiky. Vždyť znemožnění vlády znamenalo též „znemožnění“ země.

Opoziční smlouva je nebezpečným experimentem nejen proto, že se ekonomicky a politicky nevyplácí celé zemi. Je nebezpečná i proto, že mate průměrné občany, neboť smazává hranice mezi opozicí a vládou. Jedná se o politické aranžmá, které je v duchu nestandardních řešení typu velké pětky v první republice nebo národní fronty po druhé světové válce. To byla též řešení „demokratická“ ale ve svých důsledcích škodlivá pro politický vývoj, neboť omezovala parlamentní demokracii na úkor kabinetních nebo mimoparlamentních postupů.

Tvrzení, že vláda škodí zemi, ale není ji možné odvolat, protože existuje opoziční smlouva, a navíc nejsou reálné alternativy, zavání politickou schizofrenií.Ve skutečnosti samozřejmě existovaly alternativy jak v okamžiku podpisu smlouvy tak i během celého prvního roku jejího trvání. ČSSD a ODS například mohly vytvořit skutečnou koalici, která se mohla shodnout na alespoň základním společném programu. Ačkoliv by tento program mohl být vzhledem k názorovým rozdílům mezi oběma stranami jen minimální, bylo by takové řešení průhlednější a čestnější než smlouva o pouhém dělení moci.

Bylo též možné jednat o jiných koalicích. Velký díl viny za současný stav padá v tomto kontextu na Unii svobody, která obětovala možnost vytvoření většinové vlády nedospělému ideologizování. Jan Ruml svými postoji vlastně politicky „znovuvytvořil“ Václava Klause a s ním ODS. Je totiž těžko představitelné, že Klaus, proti kterému vlastně US částečně vznikla, by dokázal být čtyři roky řadovým opozičním poslancem.

Existence opoziční smlouvy v plné nahotě odhaluje nedospělost naší politické kultury. Když naši politici říkají, že opoziční smlouvu není možné zrušit, protože nejsou alternativy, možná by neuškodilo, kdyby se podívali na Slovensko nebo do Izraele, kde se v zájmu země nedávno vytvořily široké koalice. V našich poměrech není nic takového možné především díky neschopnosti politiků komunikovat. Problémy české politiky se nevyřeší změnami volebního systému, ale pouze postupnou kultivací politických poměrů. Ta ale asi nebude možná, dokud jsou u moci „velikáni“ první fáze postkomunistického vývoje.

ZN noviny - 14. 7. 1999