You are here: Home Články / Articles 1999 Ústavní změny, aneb slon porodil myš

Ústavní změny, aneb slon porodil myš

Celý jeden rok pracovaly opozičně-smluvní strany na změnách ústavy, jenom aby se nakonec ukázalo, že si klidně mohly ušetřit práci a nedělat vůbec, nic. Ne že by Ústava změny nepotřebovala—potíž je v tom, že Ústava potřebuje z větší části jiné změny než ty, na kterých se shodla společná komise našich největších stran.

Například: největším problémem v mechanismu jmenování nové vlády není to, že Ústava nepředepisuje prezidentovi, aby pověřil sestavením vlády předsedu nejsilnější strany. Problémem spíše je, že ústava nestanoví časové lhůty a k vyčerpání všech třech pokusů sestavit vládu tak může být zapotřebí neúměrně mnoho času. To, že naše Ústava v současnosti ponechává na hlavě státu, koho bude jmenovat předsedou vlády, má své hluboké opodstatnění. Za prvé se tím šetří čas, neboť může být hned po volbách jasné, že předseda nejsilnější strany nemá žádnou šanci vládu sestavit. Za druhé vítěznou stranou může být například strana extrémistická. Prezident, coby určitý strážce demokracie, by měl mít právo se rozhodnout, zda chce extrémisty sestavením vlády vůbec pověřit.

Jednou z plánovaných změn je též nový mechanismus jmenování členů bankovní rady. Až dosud to bylo prezidentovo exklusivní právo. Pokud se budou na jmenování členů bankovní rady v budoucnosti podílet i jiné instituce, je to jistě v pořádku—v mnohých zemích tomu tak je. Otázkou ovšem je, do jaké míry tato změna vůbec dává smysl, když příští obměna členů některých členů bankovní rady se má udát až za několik let—v době, kdy by Česká republika již měla být na cestě do Evropské unie a česká národní banka na nejlepší cestě k tomu, aby se rozpustila jako kostka cukru v šálku společné evropské monetární politiky.

Diskutovat je samozřejmě možné i o rozsahu prezidentem udílených milostí. Opět: některé státy svým prezidentům či panovníkům dovolují zastavovat i trestní řízení, některé nikoliv. Pokud existuje politická vůle prezidentovi umožnit milosti udělovat až po vynesení rozsudku, je nutné to respektovat. Otázkou ovšem zůstává, zda taková změna dává smysl jak s ohledem na mizivý počet takových prezidentských intervencí v minulosti, tak s ohledem na to, že v nedokonale fungující postkomunistické justici není špatné mít i ve fázi trestního řízení jakousi pojistku.

Dědictvím plánovaných změn ústavy zůstane především to, že se jedná o změny účelové, neboť reflektují především zájmy dvou nejsilnějších stran, a že z pohledu celkové filozofie ústavního pořádku se jedná o změny spíše neorganické, z nichž některé (jako právě například povinnost prezidenta pověřit sestavením vlády předsedu nejsilnější strany) mohou mít nepředvídatelné důsledky. Nejdůležitější změna tak asi nakonec vzejde nikoliv ze společné práce komise ODS a ČSSD, ale ze Senátu, který podmiňuje svůj souhlas s dodatky navrženými komisí, přijetím změn, které by výrazně posílily pravomoci horní komory parlamentu.

Literární noviny 34 - 25. 8. 1999