You are here: Home Články / Articles 1999 Vskutku chceme vládu jedné velké strany?

Vskutku chceme vládu jedné velké strany?

Výsledek sporu o volební systém mezi sociální a občanskými demokraty zásadním způsobem určí, jaká bude podoba česká demokracie. Jak volební systém navrhovaný ČSSD tak systém navrhovaný ODS by posílil silné strany už tím, že by se zvýšil počet volebních obvodů na zhruba třicet pět. D’Hondtova metoda přepočítávání mandátů navrhovaná ČSSD by ale dávala nejsilnějším stranám menší bonus než metoda Imperiali navrhovaná ODS, takže k vytvoření většinové vlády by obvykle bylo zapotřebí koalice dvou stran.

ODS usiluje o systém, který by vedl k vládě jedné strany. Pokud by se uplatnila občanskými demokraty navrhovaná metoda, mohla by už strana se ziskem zhruba třiceti pěti procent hlasů vytvořit jednobarevnou většinovou vládu. Tak velký rozdíl mezi volebními preferencemi a skutečným zastoupením v parlamentu je samozřejmě nespravedlivý a mohl by vésti k jevu, který známe již ze současnosti, kdy většina občanů nepovažuje vládu za svou.

Ještě závažnější je skutečnost, že taková vláda by byla čtyři roky neodvolatelná. Současná vláda ČSSD je sice též neodvolatelná, ale pouze za předpokladu, že bude platit opoziční smlouva.Volební systém navrhovaný ODS by mohl vésti k vytvoření vlády mající naprostou jistotu většinové podpory v dolní sněmovně na čtyři roky. Kromě změn ústavy by si tedy vládnoucí strana mohla čtyři roky dělat, co by chtěla.

Ve světle zkušeností s chováním našich politických stran od pádu komunismu je zřejmé, že vláda jedné strany by mohla mít katastrofální důsledky. Dokonce i menšinová vláda ČSSD vcelku bez zábran dosazuje své lidi do představenstev a dozorčích rad významných podniků. Obsazování postů ve státní správě kovanými straníky či lidmi loajálními ČSSD je též rozšířenou praxí. Navzdory svému menšinovému statusu se vláda, opírající se o závazek ODS ji neodvolat, chová arogantně. Podobně se chovaly i vlády Václava Klause, dokud měl Klaus jistotu, že ho dvě menší koaliční strany neopustí. Diskuse přes stranické bariéry se v naší zemi opakovaně mění v bojový pokřik majitelů absolutních pravd.

Neodvolatelná vláda jedné strany by nepochybně nejen posílila podobné jevy, ale vedla by i ke snaze ovládnout instituce, které díky současnému rozložení sil zůstávají přímé stranické interference ušetřeny. Je téměř jisté, že by se pod tlakem vládnoucí strany téměř okamžitě ocitly mediální rady, a že by se vládnoucí strana snažila prosadit své lidi na vedoucí místa ve veřejně-právních médiích. Strana samovládkyně by též mohla libovolným způsobem měnit zákony bez velké diskuse s ostatními politickými subjekty. Poskytuje naše politická kultura dostatek záruk, že by se tak dělo uvážlivě, v zájmu celé společnosti? Anebo by se tak spíše dělo v zájmu vládnoucí strany?

Systém, v němž obvykle většinově vládne jedna strana, existuje například ve Velké Británii nebo ve Spojených státech. V obou těchto zemích ale existují pojistky, například v podobě silného, přímo voleného prezidenta (USA) nebo nevolené horní komory (Velká Británie). V obou též existují pevná pravidla státní služby, která chrání státní úředníky od politicky motivovaných čistek, a která si žádná strana nedovolí sama výrazně měnit.V obou existuje vyspělá občanská společnost, se kterou jsou velké strany úzce spojeny. Obě země se mohou pyšnit po staletí utvářenými pravidly politického chování, která nenarušila žádná diskontinuita.

Někteří politici ODS hovoří o silné vládě jako o předpokladu rozhýbání zadřeného motoru reforem. K tomu ale není třeba vlády jedné strany. Silná a akční může být i vláda koaliční, pokud jsou politici schopni spolu navzájem komunikovat. Koaliční kompromis je navíc už sám o sobě korektivem jednostranných politických a ideologických ambicí. Pokud vládě nevisí nad hlavou Damoklův meč i jen třeba teoretického vyslovení nedůvěry, může si v nevyzrálém prostředí kterékoliv postkomunistické země taková vláda počínat naprosto neodpovědně.

Naše země potřebuje ze všeho nejvíce kultivovat své politické poměry. Svěřit většinovou jednobarevnou vládu do rukou generace vůdců poznamenaných bolševickými manýry by nevedlo ke zlepšování politické kultury ale spíše k autokratickému stylu vládnutí, které se řídí sloganem, „kdo má moc, má pravdu“. Vláda jedné strany by tak mohla být nikoliv dynamickým řešením současné paralýzy ale hrozbou demokratickým poměrům.

MF Dnes - 13. 7. 1999