You are here: Home Články / Articles 2000 Černobílé vidění zářijových protestů škodí

Černobílé vidění zářijových protestů škodí

Násilnické metody části aktivistů, kteří na konci září přijeli do Prahy demonstrovat proti procesu globalizace a mezinárodním finančním institucím, evidentně vychýlily veřejné mínění směrem k poměrně jednoznačnému odporu vůči antiglobalizačním demonstrantům obecně. Podobným protestům neuvyklá česká společnost se poplašeně semkla okolo obrazu „nepřítele“. S vervou se vrátilo černobílé myšlení, kterému normalizací poznamenaná společnost jen těžko odvyká. Vrátilo se bohužel i černobílé mediální komentátorství, kterému je, stejně jako za časů první Klausovy vlády, najednou opět vše jasné.

Černobílý obraz protiglobalizačního nepřítele nepřítele vykreslili asi nejpůsobivěji Ivan Brezina (MfD) nebo Martin Schmarcz (LN), ale jednostranné odsudky na adresu všech odpůrců globalizace se na nás valily po několik dnů i z per jiných autorů ze stránek ostatních periodik, včetně internetových. Schmarczův článek (LN. 4. 10.) je asi nejlepším příkladem zjednodušeného vidění protiglobalizačních protestů. Varuje proti tzv. třetí vlně bojovníků proti kapitalismu, přičemž za první dvě vlny vydává nacismus a komunismus. Spíše než rabiáti v ulicích, hlavním zlem se mu zdají být intelektuální odpůrci liberálního kapitalismu, kteří „místo dlažebních kostek vrhají jen stohy papíru“.

Schmarcz varuje, že se musíme bránit příchodu nového pseudonáboženství nejen za použití bezpečnostních sil ale také intelektuální oponenturou. Jenomže oponentura, kterou nám nabízí, má ke skutečné diskusi stejně daleko jako vržené dlažební kostky. Proč? Za prvé proto, že diskuse o globalizaci a protesty proti tomuto procesu není vůbec možné zúžit jen na otázku, zda kapitalismus, jak Schmarcz tvrdí, je tím „nejpokrokovějším systémem, který byl kdy stvořen“. Za druhé proto, že kritika kapitalismu měla od jeho vzniku mnoho různých forem, ve velké většině o mnoho subtilnějších a ve svých důsledcích produktivnějších, než byly komunismus či nacismus.

Když francouzské osvícenectví formulovalo heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ jako základ nastupujícího řádu, v němž dodnes žijeme, vyslovilo hlubokou pravdu. Moderní industriální společnosti už od svého vzniku bojují o to, aby svoboda, rovnost a bratrství byly ve vzájemné rovnováze. Nebyl to snadný úkol, protože tyto tři postuláty jsou vzájemně antagonistické, o čemž svědčí i skutečnost, že až do druhé světové války se západní svět potýkal většinou s extrémními projevy té či oné ze zmíněných tří idejí francouzského osvícenectví. Primitivní kapitalismus, kde byl stát jen nezbytným nočním strážcem, byl zbytnělým projevem hesla svobody, zatímco komunismus zase zbytnělým projevem hesel rovnosti a bratrství (což samozřejmě neznamená, že mezi zhoubnými důsledky komunismu a nedostatkem sociální citlivosti ultra liberálního kapitalismu je možné dělat rovnítko).

O souboji mezi jednotlivými postuláty francouzské revoluce se lze také přesvědčit sledováním dlouholetého souboje mezi různými sociálně demokratickými idejemi a čistým liberalismem, jakož i například četbou rozsáhlé literatury na téma sporu liberalismu s komunitarismem. Přesto se západnímu světu, po téměř dvou set letech, podařilo přivést tři zmíněné postuláty francouzské revoluce do vzájemné rovnováhy. Svoboda se projevuje v podobě politické a tržní demokracie, rovnost je zaručena právním státem, a bratrství na sebe vzalo formu celospolečenské solidarity a rozvinuté občanské společnosti.

Neobešlo se to ovšem bez nejrůznějších druhů protestů proti primitivnímu kapitalismu. Ničily se při nich stroje, házelo se při nich dlažebními kostkami, a intelektuálové „vrhali stohy papíru“. Nebyli přitom předchůdci ani komunismu ani nacismu. Neustálý intelektuální (a někdy i pouliční) tlak bezpochyby napomohl postupné humanizaci kapitalismu. Proti extrémním podobám negace liberální politické a tržní demokracie, jakými byly nacismus a komunismus a podobné formy extrémního myšlení, je, jak píše správně Schmarcz, třeba vždy stát na stráži. Zařadit ovšem k intelektuálním hlasatelům podobně extrémních forem myšlení (a tak je nepřímo hodit do jednoho pytle s ideology nacismu či komunismu), například Václava Bělohradského nebo Jana Kellera, je výrazem stejně urážlivého zjednodušování, kterého se dopouštěly ty systémy, proti kterým Schmarcz brojí.

Mezi bojovníky proti globalizaci je samozřejmě i spousta romantizujících revolucionářů, kteří chtějí tento proces zastavit tak, že zničí tržní ekonomiku. Je mezi nimi ovšem i mnoho lidí--členů rostoucí nadnárodní občanské společnosti--kteří různými způsoby, včetně pokojných demonstrací, vlastně pouze upozorňují na jednoduchou skutečnost: Jako se v rámci národních států na Západě podařilo vytvořit důstojné životní podmínky pro všechny členy společnosti nejenom díky ekonomickému růstu ale i tak, že byly postupně posilovány principy solidarity, právního státu a občanská společnost, je jedinou cestou humanizaci globální ekonomiky totéž, ale v globálním měřítku. Tedy taková transformace nadnárodních institucí, aby nejenom napomáhaly ekologicky udržitelnému ekonomickému růstu v chudých oblastech světa, ale též zajišťovaly globální solidaritu bohatých s chudými či globální ekologické a zdravotnické standardy.

Je velmi pravděpodobné, že pokud se nepodaří vytvořit fungující globální politické instituce, které by byly rovnocenným partnerem globálních trhů, jsou pouliční bitky v Seattlu a v Praze jen krotkým předobrazem globálního násilí, k němuž může dojít. Poučovat obyvatele populačně explodujících, a zároveň hospodářsky nejchudších a ekologicky zdevastovaných, oblastí světa o tom, že kapitalismus je nejpokrokovějším systémem, jaký byl kdy stvořen, aniž by vyspělý svět upřímně usiloval o vytvoření systému globální solidarity a globálních ekologických a právních standardů, je stejně naivní, jako je na druhé straně pomyslné intelektuální barikády házení dlažebních kostek do výloh prodejen McDonald’s ve snaze zastavit rozjetý vlak globalizace.

Neviditelný pes - 23. 10. 2000