You are here: Home Články / Articles 2000 Česká politika: Klid před bouří?

Česká politika: Klid před bouří?

V české politice se v poslední době nic převratného neděje. Jakoby měli pravdu architekti opoziční smlouvy, když tvrdili, že smlouva přinese české společnosti potřebnou politickou stabilitu a „klid k práci“. Ekonomika země roste a politická stabilita, doprovázená postupným zlepšováním právního prostředí pod taktovkou Evropské unie, láká stále více zahraničních investorů. Kdyby občas zemí neotřásl nějaký nový politický skandál nebo hysterie namířená proti antiglobalizačním demonstrantům, byla by česká politická scéna téměř selankovitou ukázkou provinčního poklidu.

Problémem je, že pod povrchem politické stability doutná hned několik rozbušek. Jednou z nich jsou již zmíněné skandály. Ty mají totiž v poslední době jednoho společného jmenovatele: jsou působeny bohorovnou jistotou vládní strany a jejího opozičně-smluvního partnera, že mají dění v zemi tak pevně pod kontrolou, že snadno ustojí i nějakou tu aféru Štiřín, akci Olovo, propojení zkrachovalé Investiční a poštovní banky s politiky, nebo neomalené zasahování do nezávislosti veřejno-právních médií.

Pravdou je, že minulé zkušenosti napovídají, že politiky v České republice hned tak něco neotřese. Pravdou ovšem též je, že na skutečné dopady skandálního hospodaření v IPB, jakož i na dopady možných dalších odhalení v aféře Olovo, si ještě budeme muset počkat. Zejména akce Olovo může otřást již beztak slábnoucí pozicí Miloše Zemana v čele sociálně demokratické strany. Přidáme-li k tomu, že Zemanův apetit pro očerňování novinářů a prezentování různých konspiračních teorií se pomalu začíná zajídat i jeho spojencům ve vedení strany, může se česká politika dočkat jedné velké změny právě díky změnám ve vedení ČSSD.

Další změny v politické konstelaci v zemi lze očekávat po listopadových volbách do Senátu a nových krajských zastupitelstev. Volby do Senátu mohou výrazně oslabit schopnost opozičně-smluvních stran prosazovat společně některé zákony. Od loňského vítězství Václava Fischera v doplňovacích volbách nemají opozičně-smluvní strany ústavní většinu. Výrazné vítězství kandidátů čtyřkoalice by mohlo oslabit i výraznou prostou většinu, kterou obě strany v Senátu mají.

Dvoukolový většinový systém, který je využíván při volbách do Senátu, svědčí čtyřkoalici proto, že navzdory opozičně-smluvní selance mezi vůdci obou stran voliči ODS a ČSSD volí v druhém kole senátních voleb navzájem proti sobě. To znamená, že téměř všude tam, kde se do druhého kola probojuje kandidát čtyřkoalice, má velmi dobré šance zvítězit. Navíc ODS už tradičně nebyla schopna nabídnout kvalitní osobnosti a spoléhá příliš na sílu stranického zázemí svých kandidátů. ČSSD tentokrát nabízí několik přitažlivých kandidátů, ale je otázkou zda jména jako Dienstbier nebo Komárek budou stačit.

Krajské volby mohou rozpohybovat českou politiku hned několika způsoby. Prohraje-li například vládní strana ve velké většině krajů, jak zatím naznačují průzkumy veřejného mínění, bude to mít dopady jak na její schopnost efektivně vládnou na centrální úrovni, tak na další uvažování ODS, která v krajských volbách pravděpodobně výrazně uspěje, o smysluplnosti opoziční smlouvy.

Smlouva se také může octnout pod tlakem, pokud Ústavní soud vyhoví stížnosti prezidenta a zruší důležité pasáže nového volebního zákona z dílny ODS a ČSSD. Zákon je zkonstruován tak, aby výrazně posílil úspěšnější strany a oslabil ty menší. Strana, která získá více než 25 procent hlasů může tak díky volební aritmetice získat 40 a více procent mandátů v poslanecké sněmovně. Strana, která získá okolo 35 procent hlasů, už může vládnout sama. Mandáty, které posílí velké strany, tyto strany vlastně „uloupí“ stranám menším (strana, která získá méně než 15 procent hlasů, nemusí za určitých okolností získat ani jediné křeslo v parlamentě). Ze všech českých stran může na novém zákoně nejvíce profitovat ODS.

ČSSD do zákona pro jistotu prosadila klausuli, podle které by se podle nových pravidel volilo až v roce 2002. Znamená to, že pokud Ústavní soud prezidentovy námitky odmítne a zákon potvrdí, ODS nebude mít důvod vypovědět opoziční smlouvu až do roku 2002. Pokud ale Ústavní soud zruší prezidentem napadené pasáže, můžeme se na české politické scéně dočkat rušného jara 2001.

Pro ODS by totiž za takových okolností nemělo smysl udržovat při moci stranu, která se v posledních měsících ve světle zlepšující se hospodářské situace začíná pomalu vzpamatovávat z propadu volebních preferencí. Pokud by nepopulární Miloš Zeman, který už oznámil svůj odchod z vysoké politiky, byl v čele strany na jaře roku 2001 nahrazen populárním a slušným politikem, který by se obklopil lidmi jiného kalibru, než je Miroslav Šlouf a jeho skupina, mohou začít preference ČSSD začít šplhat vzhůru mnohem strměji. ODS by si tak svou benevolencí vůči ČSSD mohla vypěstovat soupeře, který by ji v příštích volbách opět porazil.

Od vypovězení opoziční smlouvy v případě, že Ústavní soud nová volební pravidla zruší, budou ODS zdržovat pouze dvě úvahy. Protože už de facto platí zákon nový, nemohla by se česká politika automaticky vrátit k volebním pravidlům, které se používaly až dosud. V zájmu ODS by tedy ještě stále mohlo být využít sociálních demokratů k tomu, aby společně s nimi opravila zrušené pasáže nového volebního zákona pro sebe co nejvýhodnějším způsobem. Překážkou proti úsilí nějakým způsobem obejít rozhodnutí Ústavního soudu může být právě Senát. Už proto budou senátní volby v listopadu tak důležité.

Druhým faktorem při rozhodování ODS o dalším osudu opoziční smlouvy může být další vyšetřování hospodaření IPB. Pokud by se prokázalo to, co se už delší dobu proslýchalo v politických kuloárech—totiž, že někteří politici ODS byli na skandálně hospodařící banku přímo napojeni—mohl by se toho Zeman a další sociální demokraté snažit využít k tomu, aby, řečeno lidově, drželi ODS na uzdě. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry byli s IPB svázáni i někteří čelní sociální demokraté, zejména z okruhu premiérových poradců.

Česká politika má tedy před sebou dva scénáře vývoje. To nejlepší, co se může opozičně-smluvním partnerům stát, je, že obě opozičně-smluvní strany si budou počínat dobře jak v senátních a regionálních volbách a Ústavní soud navíc potvrdí nový volební zákon. Česká republika by v takovém případě setrvala v současném modu politického vývoje až do roku 2002. Pokud by ovšem opozičně-smluvní kartel prohrál senátní volby, ČSSD by byla neúspěšná v regionálních volbách, a Ústavní soud by zrušil prezidentem napadené pasáže nového volebního zákona, mohla by zdánlivá politická stabilita velmi rychle zmizet. Na povrch by pak také možná v rámci ostrého souboje mezi ODS a ČSSD vyplavaly ty informace o některých nedávných skandálech, které si obě strany schovávají právě pro případ politického konfliktu.

Mosty 42 - 17. 10. 2000