You are here: Home Články / Articles 2000 Čtyřkoalice a prezident Václav Klaus

Čtyřkoalice a prezident Václav Klaus

V posledních týdnech lze v kuloárech od některých politiků čtyřkoalice zaslechnout následující úvahu: Pokud se politickým oponentům nepodaří čtyřkoalici rozštěpit, spadne jí volební vítězství v roce 2002 do klína. Jelikož ale čtyřkoalice nebude s největší pravděpodobností schopna sestavit vládu sama, bude, coby pravicová formace, muset nabídnout opoziční spolupráci Občanské demokratické straně. Má-li se předsedou vlády stát představitel čtyřkoalice, bude možné získat ODS ke spolupráci pouze tak, že čtyřkoalice podpoří Václava Klause v prezidentských volbách 2003.

Tato myšlenka je blízká i těm politikům ODS, kteří by se svého předsedy rádi nějakým elegantním způsobem zbavili. Poučeni osudem bývalých členů ODS, kteří proti Klausovi rebelovali, připadá jim svůdná myšlenka zbavit se Klause jeho odsunutím o jednu příčku nahoru. Mladší politici ODS by pak mohli mnohem snadněji nalézt společnou řeč s těmi politiky čtyřkoalice, na které Klaus dlouhodobě zanevřel po tzv. sarajevském atentátu na konci roku 1997.

Z pohledu čtyřkoalice se zdánlivě jedná o racionální úvahu. Naneštěstí je to ovšem přesně ten druh mocensko-technologického uvažování, které už dokonale otrávilo českou politiku. Pokud někteří politici čtyřkoalice již dva roky před volbami sklouzávají do hokynářských politických počtů, kdo s kým a za co, místo toho, aby nabídli srozumitelné ideje, které poslouží i jako kompas pro povolební jednání v roce 2002, koleduje si čtyřkoalice o potupnou prohru.

Čtyřkoalice si musí především jasně odpovědět na otázky, s čím se chce v české politice vypořádat, jaké stíny chce překročit a jak a co chce napravit. Tím největším stínem, který musí překročit jakákoliv pravo-středová formace, která chce v této zemi vládnout, je bezpochyby právě Václav Klaus. Byl to koneckonců právě Klaus, se kterým se jak lidovci, tak Občanská demokratická aliance, tak ti členové ODS, kteří později založili Unii svobody, s principiálních důvodů rozešli. Klausovy postoje se od té doby nijak nezměnily. Pokud se čtyřkoalice nebude schopna jasně profilovat nabídnutím pozitivního programu, který bude zaměřen na překonání Klausova degradujícího odkazu české pravici a obecněji pak na překonání klaus-zemanovského politického režimu, nemůže si vůbec dělat naděje, že se trvale stane dominující politickou silou. Spojení čtyřkoalice s ODS za cenu katapultování Klause do prezidentského úřadu by bylo nejen pokračováním nechutných politických handlů na způsob opoziční smlouvy. Tento způsob uvažování také zcela odsouvá na vedlejší kolej otázku, jaký by vlastně Klaus byl prezident a dělá z prezidentského úřadu—tohoto důležitého symbolu české státnosti—jen jakousi trafiku pro nepohodlné politiky.

Klaus v prezidentském úřadu by byl těžko přijatelný nejen pro velkou část českých občanů ale i pro západní spojence České republiky. Většina občanů by jen těžko přijala politika, který je tak úzce ideologicky a stranicky vymezen. V demokratickém zahraničí by navíc jistě vzbudilo rozpaky, že se nejdůležitějším zahraničně-politickým symbolem české státnosti má stát politik, který proslul například svou podporou Vladimíru Mečiarovi, či tím, že během útoků NATO na Jugoslávii zněl jako tiskový mluvčí Slobodana Miloševiče. Evropská unie by prezidentství euroskeptického a k rakouskému Heiderovi vlažného Klause též jistě přijala jako negativní signál.

Ti politici čtyřkoalice, kteří sázejí na scénář Klaus na Hrad by si měli uvědomit, že podobné úvahy mohou odradit značnou část potenciálních voličů čtyřkoalice. Pokud bude pokračovat ekonomické oživení a sociální demokracie se příští rok zbaví zemanovského vedení, část středových voličů se začne přelévat k této straně. Čtyřkoalice by se tak měla aktivně zabývat i úvahami o tom, zda programově jasně definovaná koalice se změněnou (a ve volbách možná opět vítěznou) ČSSD nemůže být pro překonání dědictví klaus-zemanovské minulosti mnohem efektivnější než koalice s nehybnou, protievropskou ODS s Klausem na Hradě. Čtyřkoalice by každopádně měla voličům ještě před volbami jasně říci, za cenu jakých politických obchodů a programových kompromisů bude s tou či onou stranou po volbách ochotna spolupracovat.

MF Dnes - 18. 4. 2000