You are here: Home Články / Articles 2000 Dvojí metr (Rusko není Jugoslávie)

Dvojí metr (Rusko není Jugoslávie)

Rozdílný přístup mezinárodního společenství ke konfliktům v bývalé Jugoslávii a v Čečensku se projevuje na mnoha úrovních. Mezinárodní společenství nejenže z pochopitelných důvodů ani nehrozilo možným vojenským zásahem v Čečensku, ale dokonce přijalo ruský oficiální jazyk, když o ruské invazi v Čečensku západní politici občas mluvili jako o protiteroristické akci. Nebylo přitom nikdy dokázáno, že vlna pumových útoků v Rusku, která k ruské invazi vedla, byla skutečně dílem čečenských bojovníků. Západoevropské země se nakonec dokonce nezmohly ani na to, aby Rusko za barbarské jednání v Čečensku potrestaly vyloučením z Rady Evropy.

Není tedy žádným překvapením, že mezinárodní společenství nebylo schopné ani toho, aby se pokusilo přivést před mezinárodní tribunál válečné zločince z čečenského konfliktu. Přitom není pochyb o tom, že zejména ruská strana se v Čečensku dopustila vážných válečných zločinů. Stačí se seznámit nejen se zprávami některých lidsko-právních organizací či se zprávou komisařsky OSN pro lidská práva Mary Robinsonové.

Existence dvojího metru v posuzování konfliktů v Čečensku a v Jugoslávii má několik příčin. Tou nejpochopitelnější je, že Jugoslávie na rozdíl od Ruska není světovou mocností, která má k dispozici jaderné zbraně. Toto jednoduché konstatování má ovšem znepokojivé implikace: znamená to, že se mezinárodní společenství neřídí jednotnými standardy. Proti masovému porušování lidských práv může zasáhnout pouze v zemích, které se nedokáží vojenské akci ostatních zemí mezinárodního společenství ubránit nebo nemají takové postavení v mezinárodních institucích, aby mohly případný zásah vetovat.

Za podmínek, kdy jsou některé země ze sféry možného zásahu mezinárodního společenství vyjmuty například proto, že jsou příliš silné, je ovšem těžké obhajovat universalitu lidských práv. Je také těžké obhájit jako tzv. „lidsko-právní“ mise vojenské akce proti zemím, kde jsou lidská práva porušována. Jinými slovy: pro akce mezinárodního společenství je pak těžké najít nějaké universální ideové zakotvení. K všeobecné licoměrnosti v reakcích na porušování lidských práv mocnými zeměmi pak přistupují i pragmatické obavy o ztrátu obchodu s takovými zeměmi.

Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny je institucí odvozenou od Organizace spojených národů. Jeho činnost se tedy musí opírat o určitou míru konsensu v mezinárodním společenství. Nalezení universálního konsensu, který by mezinárodnímu tribunálu dovolil se zaměřit například na potrestání válečných zločinů v Čečensku, je ovšem stejně složité, jako je nalezení mezinárodního konsensu pro jakékoliv jiné akce mezinárodního společenství proti porušování lidských práv nějakou mocnou zemí. Vyplývá z toho nepříjemný fakt: mezinárodní společenství funguje pouze tehdy, shodnou-li se na nějaké akci mocné země. Pokud jde o udržování mezinárodního pořádku, trestání porušování lidských práv, či řešení humanitárních katastrof, funguje mezinárodní společenství pouze mimo území mocných států.

Jedná se samozřejmě částečně ještě stále o pozůstatky poválečného uspořádání světa. Bezpečnostní rada OSN je dnes archaickým orgánem—a to jak, pokud jde o dosahování konsensu, tak pokud jde o její složení. Mezinárodní tribunál pak zrcadlí tuto archaičnost způsobu fungování mezinárodního společenství.

Možnost systematického trestání válečných zločinů kdekoliv na světě mezinárodním tribunálem komplikuje ještě další faktor. Aby totiž bylo možné mezinárodní zločince přivést před mezinárodní tribunál, nestačí, jak se ukazuje, pouze deklarovat, že v té které zemi byla masově pošlapávána lidská práva a že tímto pošlapáváním byli vinni konkrétní lidé. Mezinárodní tribunál nemůže skutečně efektivně fungovat bez předchozího vojenského zásahu mezinárodního společenství v takové zemi—tedy bez alespoň provizorního znovunastolení norem civilizovaného chování v takové zemi. Pro válečné zločince může sice být vydání mezinárodního zatykače výstrahou, ale pokud není zřejmé, že mezinárodní společenství je ochotno intervenovat ve prospěch těch principů, za jejichž porušování chce stíhat některé osoby jako válečné zločince, může se stát hon na válečné zločince jen fraškou.

V případě Čečenska tedy nebyly splněny žádné z předpokladů, které by mezinárodnímu společenství umožnily zřídit mezinárodní tribunál pro potrestání válečných zločinů. Nejenže nedošlo k intervenci mezinárodního společenství v Čečensku, ale Rusko nebylo dokonce ani oficiálně odsouzeno, natož aby na něj byly uvaleny hospodářské sankce. Zůstává i nadále členem prestižní evropské instituce, která má propagovat demokratické a lidsko-právní hodnoty.

Jugoslávie byla od počátku v jiné situaci. Byly na ní nejen uvaleny nejrůznější sankce, ale mezinárodní společenství nakonec zasáhlo jak v Bosně tak v Kosovu. I když se poválečná situace v Jugoslávii nedá srovnat například s totální porážkou Německa v roce 1945 (která umožnila důkladné vypořádání s válečnými zločiny), přece jenom zásah a následný pobyt mezinárodních sil na území Bosny a Kosova umožňuje i postupné vypořádávání alespoň s těmi válečnými zločinci, které se před mezinárodní tribunál podaří přivést.

Skutečnost, že v případě Čečenska a bývalé Jugoslávie má mezinárodní společenství dvojí metr samozřejmě nesnižuje význam toho, že v Jugoslávii mezinárodní společenství vojensky zasáhlo proti masovému porušování lidských práv. Rozdíl v počínání mezinárodního společenství v bývalé Jugoslávii a Čečensku ovšem ukazuje, že jsme ještě stále velmi vzdáleni okamžiku, kdy i mezinárodní právo a lidsko-právní standardy budou platit stejně po celém světě. To nebude možné, dokud demokratické principy nezvítězí a nezakoření se trvale právě v mocných zemích, zejména v Rusku a v Číně. Lze argumentovat, že pokud by demokracie v těchto dvou zemích skutečně zvítězila, dostane pojem „mezinárodní společenství“ zcela jiný význam, než má dnes. Výrazně by se pochopitelně v takovém případě změnila i váha a rozsah jurisdikce mezinárodních tribunálů pro válečné zločiny.

Respekt 25 - 12. 6. 2000