You are here: Home Články / Articles 2000 Mnoho povyku v českém rybníku

Mnoho povyku v českém rybníku

Náhoda tomu chtěla, že během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky zavedly pracovní povinnosti autora tohoto sloupku do Londýna a Washingtonu. Když odjížděl, blížila se teplota vody v českém rybníku k bodu varu. Policie pilně nacvičovala nikoliv na udržení pořádku ale na válku. Politici masírovali veřejnost siláckými slovy a někteří z těch pražských už dopředu zakazovali demonstrace. Mnozí komentátoři se poprvé pokoušeli zamýšlet nad světovými problémy a většině z nich to příliš nešlo. Od místních kachen, které jsou vycvičeny do omrzení mudrovat o posledních výrocích českých politických velikánů, nemůže nikdo očekávat, že náhle přestanou kejhat a začnou mluvit světovým jazykem. Někteří už dopředu věděli, že se nic „světového“ nemělo v Praze raději konat a ukazovali prstem na politické viníky očekávané anti-globalizační apokalypsy.

A co tak „světového“ se v Praze vlastně událo? Z londýnského a washingtonského pohledu, kde jsou světové události součástí každodenního života, nic moc. Dokonce ani těch několik rozbitých výkladních skříní a zkrvavených hlav nestálo většině britských a amerických médií za to, aby z nich udělala „story“ zdobící první stránky deníků. Zpravodajství dominovaly olympijské hry, sjezd britských labouristů, americká prezidentská kampaň, dánské referendum o přistoupení ke společné evropské měně, jugolávské prezidentské volby, krvavé bitky v Izraeli a katastrofa řeckého námořního trajektu.

Z pohledu zvenčí se prostě žádná katastrofa v Praze nekonala. Přijeli světoví finančníci a diskutovali o budoucnosti MMF a SB i o budoucnosti světa. Přijeli anti-globalizační demonstranti, většina z nich ze stejných důvodů jako finančníci. Přijeli i radikálové, kteří o ničem diskutovat nechtěli, rozpoutali pouliční bitky a rozbili pár výkladních skříní.

Ne, účelem těchto řádků není nijak zlehčovat to, co se v Praze stalo. Až na to, že co se v Praze odehrálo, není mimo břehy českého rybníka nic výjimečného. To, že se rybník nakonec začal skutečně vařit, bylo do značné míry dílem komentátorské a politické hysterie, která vpád velkého světa do Prahy doprovázela. Lid byl správně namasírován, válka byla už dopředu vyhlášena: několika stovkám profesionálních vrhačů dlažebních kostek se nemohlo nic lepšího přihodit. Těm tisícům, kteří chtějí skutečně diskutovat, se nemohlo pro změnu přihodit nic horšího.

Během „bitvy“ a po ní, začal z vařícího se českého rybníku vystupovat vskutku zvláštní odér. Jeden z vrcholových politiků požadoval demonstranty přímo střílet, druhý „jenom“ příště ostřelovat gumovými projektily. Komentátoři zase nenechali nitku suchou na zasedání MMF a SB: Když už nás to povedené zasedání stálo tolik peněz a rozbitých hlav, jak je možné, že nevyřešilo všechny zásadní problémy světa? Jinými slovy: když už jednou za několik desetiletí přistane na domácím rybníku mezi kachnami motorový kluzák, jak je možné, že se nejedná o fenomenální událost? Těžko říci. Možná budeme muset nejprve světu nabídnout něco více, než jenom vyleštěné kongresové centrum, nabuzenou policii, silácké řeči politiků a intelektuální provincialismus.

Literární noviny 42 - 11. 10. 2000