You are here: Home Články / Articles 2000 Mýty o přímé volbě prezidenta

Mýty o přímé volbě prezidenta

Debata o lidoveckém návrhu zavést v České republice přímou volbu prezidenta namísto současné volby prezidenta parlamentem je zajímavou směsí neznalosti a demagogie. Komentátoři i politici, kteří si přímou volbu nepřejí, totiž tvrdí, že takový způsob volby prezidenta by znamenal vážný zásah do ústavního pořádku. Někteří dokonce tvrdí, že by u nás musel vzniknout prezidentský systém. Jiní zase namítají, že prezidentem by v přímé volbě mohl být zvolen pouze člověk podporovaný silnou stranou.

Ve skutečnosti přímá volba prezidenta vůbec nemusí znamenat radikální zásah do ústavy nebo dokonce vytvoření prezidentského systému. Kdyby se čeští politici a komentátoři alespoň občas přestali pokoušet vynalézt znovu kolo a rozhlédli se po Evropě, viděli by, že například na Slovensku se před časem změnil způsob volby prezidenta z nepřímé na přímou, aniž by byla radikálně přepsána ústava. Rakouský prezident je volen v přímé volbě a má přitom méně pravomocí něž parlamentem volený český prezident..

Přímá volba nečiní prezidenta automaticky ústavně silnějším. Prezident má vždy pouze takové pravomoci, které parament zakotví do ústavy. Přímá volba ovšem staví prezidenta do trochu jiné role vůči politickým stranám a parlamentu. To, že prezident neodvozuje svůj mandát od politických stran v parlamentu ale přímo od lidu, ho činí při výkonu funkce na politických stranách méně závislým. Přímá volba tak paradoxně mnohem lépe vyhovuje tradiční české představě o nadstranickém prezidentovi. Prezident volený parlamentem je totiž zejména v prvním volebním období do určité míry zajatcem politických stran. Šlápne-li na příliš mnoho stranických kuřích ok, bude jen těžko zvolen do druhého období.

Systém nepřímé volby je též nevýhodný, pokud ve společnosti není k mání v podstatě nepolitická osobnost, jejíž morální autorita je tak nesporná, že se na ní může shodnout většina parlamentních klubů. Výsledkem pak může být zvolení „nejnižšího možného jmenovatele“ nebo naopak straníka, na němž se strany dohodnou v rámci nějakého politického obchodu. Ani jedna alternativa není samozřejmě důstojným řešením.

Přímá volba nenahrává automaticky kandidátům se silným stranickým zázemím. Prezidentem se samozřejmě může stát významný politik, ale pouze takový, který je přijatelný i pro voliče ostatních stran. Tedy osobnost konsensuální a integrující, nikoliv osobnost ideologická a rozdělující. Určitým nebezpečím přímé volby samozřejmě je, že se prezidentem za určitých okolností může stát i bohatý, populární demagog—například někdo, kdo má za sebou mocnou soukromou televizní stanici. Toto riziko je ovšem více než vyváženo klady přímé volby. Tím možná nejdůležitějším je skutečnost, že v kterékoliv nevyzrálé postkomunistické společnosti může při volbě prezidenta stranami dojít ke stejnému zablokování, kterého jsme byli svědky na Slovensku. Tam se nepřímá volba prezidenta stala nejen fraškou ale nakonec i hrou nebezpečnou pro samotný vývoj demokracie.

Literární noviny 6 - 2. 2. 2000