You are here: Home Články / Articles 2000 Nedospělá demokracie v evropské provincii

Nedospělá demokracie v evropské provincii

Reakce české společnosti a politiků na zářijové setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze i na úmysly anti-globalizačních aktivistů během zasedání MMF a SB v Praze protestovat vypovídají mnohé o stavu české demokracie a společnosti obecně deset let po pádu komunistického režimu. Jak už se v české kotlině stalo zvykem, téměř nikdo neuchopil zasedání MMF a SB, a s ním související protesty, jako výzvu k hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší proces globalizace, či jako výzvu ke skutečnému dialogu mezi dvěma stranami, z nichž každá má svůj díl pravdy. Mezi politiky se už tradičně o něco podobného pokusil pouze prezident Havel a stejně tradičně byly odezvou na jeho úsilí jen posměšné reakce většiny ostatních politiků.

Pokud se o procesu globalizace vůbec mluví, většinou se v české republice mudruje (často ironicky) o tom, jak, či zda vůbec, tento problém reflektovat; méně už nalezneme skutečně hlubokých úvah o problému samotném. Věrni svému normalizačnímu stigmatu, čeští intelektuálové i politici především kádrují ty, kteří o složitých problémech sužujících moderní civilizaci skutečně přemýšlí nebo na ně aktivně reagují. Diskuse o globalizaci a událostech s tímto procesem spojených tak často probíhá v ovzduší jízlivé netolerantnosti. Různé složité aspekty vývoje globální industriální civilizace se stávají jen poznámkami pod čarou k dalekosáhlým, často ironizujícím úvahám o těch, kterým tento proces nějakým způsobem upřímně leží na srdci.

Od mnohých českých komentátorů a politiků se tak například dozvídáme, že globalizace je údajně otřepané téma, které už bylo tisíckrát přemleto na nejrůznějších fórech. Dozvídáme se též, že ti, kteří o globalizaci chtějí diskutovat, jsou nenapravitelní levičáci, kteří jen tropí mnoho intelektuálního povyku pro nic. Tuto argumentaci pak mnozí politici a komentátoři používají i proti anti-globalizačním aktivistům. Ti jsou často označováni za jakési mladé blouznivce, kteří si módní téma globalizace vybrali jako ideologický prapor pro svůj politický radikalismus.

V svém souhrnu jsou reakce české politické a komentátorské scény na zářijové zasedání MMF a SB především jen dalším příkladem toho, že si česká společnost vůbec neví rady s velkými tématy, jako je například právě proces globalizace. Neví ani, jak reagovat na události, které přesahují svým významem hranice české kotliny. Taková témata a události jsou vnímány jako něco nepříjemného—cosi, co se nám násilím vtírá do poklidného provinčního běhu české politiky a poněkud bažinatého intelektuálního života.

Dobrým příkladem tohoto druhu uvažování jsou prohlášení a úvahy, zda nám vlastně bylo zasedání MMF a SB vůbec zapotřebí. Hledají se viníci. Tedy ti, kteří sem mezinárodní bankéře přilákali—a spolu s nimi i proti-globalizační demonstranty. Stejně jako v domácí české stranické politice, diskutuje se především o tom, kdo a jak nám může narušit „klid k práci“. Téměř zcela mimo kontext těchto diskusí zůstává skutečnost, že ať už se zasedání MMF a SB koná v ČR nebo někde jinde, Česká republika nepřestane ani na minutu být součástí složitých globálních procesů, které jsou koneckonců i příčinou toho, že mezinárodní bankéři zasedají a aktivisté proti nim protestují.

A je zde i tradiční česká vychytralost. Budeme se rádi podílet na možných pozitivních dopadech procesu globalizace, ale problémy s tímto rozporuplným procesem spojené, ani vášnivé diskuse o něm, k nám pokud možno netahejte! Jsou přece větší a silnější země, na jejichž půdě lze odehrát divadlo rozbitých výkladních skříní či zapálených aut. My budeme toto divadlo raději zpovzdálí sledovat na televizních obrazovkách.

Součástí tohoto provinčního uvažování je neschopnost nazírat velká témata a události v rovnováze: jak s jejich pozitivy, tak s jejich zápory. Není samozřejmě překvapující, když skalní zastánci globalizace odmítají naslouchat názorům odpůrců globalizace a naopak. Děje se tak i v jiných zemích. Průvodním syndromem maloměstského českého uvažování o světě je spíše něco jiného: Už dopředu jsou vytvářeny mytologizované fikce, kterými se navzájem strašíme. Například ta, že se Praha dozajista stane místem pouliční války. Dočista se přitom zapomíná, že se v Praze během zasedání odehrají události světového významu, které skutečně mohou částečně ovlivnit způsob, jakým naše civilizace funguje. Nám poskytují příležitost převzít díl odpovědnosti za běh světa.

Politici a policie se na zasedání MMF a SB ovšem většinou nepřipravují jako na příležitost k demokratické diskusi, ale jako na příležitost „zatočit“ s neposlušnými demonstranty. Když už nikým nemilované zasedání MMF a SB u nás máme, ukážeme alespoň světu, že nejsme žádný Seattle. Už dopředu je tak zmařena jedinečná šance dozvědět se nejzávažnější argumenty nejenom těch, kteří stojí v čele mocných mezinárodních finančních institucí ale i těch, kteří tyto instituce vidí kriticky.

Mladým radikálům se lze samozřejmě posmívat a odbývat jejich protesty blahosklonnými poznámkami typu „Však ono je to přejde“. Policie může demonstranty rozprášit vodními děly a slzným plynem. Nic to nezmění na skutečnosti, že právě částečně pod tlakem oněch „protivných“ radikálů jak MMF a tak SB začaly v poslední době přemisťovat fokus jejich pozornosti od necílených půjček a financování megalomanských projektů v rozvojových zemích například i k cílené podpoře zdravotnických kampaní a vzdělávacích či ekologických projektů. Jinými slovy: radikalismus sám o sobě není program, ale protesty proti příliš jednostrannému a zjednodušujícímu vidění světa ze strany světových finančních institucí mohou nakonec mít na jednání těchto institucí blahodárný účinek.

Je jasné, že nejradikálnějším proti-globalizačním aktivistům se ani v pražských ulicích, ani nikde jinde, nepodaří proces globalizace zastavit. Není nesnadné vidět, že jejich argumenty jsou stejně naivní, jako jsou argumenty těch, kteří nábožensky věří v nadpřirozenou moc neviditelné ruky trhu či schopnost vědy a techniky překonat všechny problémy naší civilizace. Neznamená to ale, že bychom neměli těmto radikálům naslouchat stejně, jako nasloucháme lidem s komplexnějším pohledem na současný svět. Otevřená diskuse s názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme, je jedinou cestou, kterou lze hledat cesty nakonec schůdné pro většinu. Ustrašené čekání na apokalypsu nebo naopak zastrašování všech, kdo by snad chtěli narušovat naše vidění světa, je cestou nikam.

Sedmá generace - 22. 8. 2000