You are here: Home Články / Articles 2000 Několik lekcí ze senátních voleb

Několik lekcí ze senátních voleb

Senátní volby byly především porážkou samotného Senátu. Voliči opět dali jasně najevo, co si o této instituci myslí. Za chabý image Senátu přitom nenese vinu jen přesvědčení většiny voličů, že je tato instituce zbytečná a tedy i zbytečně drahá. Problémem jsou i slabé pravomoci Senátu. V neposlední řadě pak je problémem skutečnost, že opozičně-smluvní většina v Senátu se v rozhodujících okamžicích, jakým bylo například hlasování o ústavně sporném volebním zákoně, nevzmohla na to, aby využila absolutního veta, které Senát má v případě změn ústavy a volebního zákona. Jestliže v takových rozhodujících okamžicích hlasuje Senát jako kopie Sněmovny, nelze se divit, že se občané ptají, k čemu nám tato instituce vlastně je.

Zároveň je ovšem jasné, že Senát nelze jen tak zrušit nebo zreformovat. Museli by k tomu dát souhlas samotní Senátoři a ti takový souhlas nedají. Pokud by se Občanská demokratická strana, jejíž vůdce po prohře v senátních volbách pojednou začal mluvit o reformách Senátu, chtěla pokusit o změny nebo zrušení Senátu například vypsáním referenda o této instituci, narazí též. Zrušení Senátu přímo referendem, které by se uskutečnilo na základě obyčejného (nikoliv tedy ústavního) zákona by bylo evidentně neústavní. A referendum vypsané na základě ústavního zákona nebo zrušení Senátu ústavním zákonem by narazilo na odpor Senátorů.

Je tedy spíše na místě se zamyslet nad tím, jak učinit Senát smysluplnějším. Je docela dobře možné, že Senátoři by byli ochotni uvažovat o jakémsi obchodě se Sněmovnou, v němž by některé ústavní změny, které nemusí být nezbytně po chuti mocnému čtyřkoaličnímu bloku v Senátu, byly Senátem akceptovány výměnou za sněmovní souhlas s ústavním zákonem, kterým by se zvýšily pravomoci Senátu, zejména pak síla jeho veta.

Je bohužel nepravděpodobné, že by se ještě kdy podařilo Senát smysluplně navázat na krajské rozdělení země, tak jako tomu je ve většině zemí, kde horní komory existují. Senát v takovém pojetí by mohl být pojistkou proti tomu, aby velké regiony „válcovaly“ ty menší. Každý kraj, bez rozdílu velikosti a počtu obyvatel, by byl v horní komoře reprezentován stejným počtem Senátorů. Ti by nemuseli být ani voleni přímo, ale například krajskými zastupitelstvy—tak jak tomu je v některých evropských zemích.

Takováto změna by se ovšem nejspíše dala prosadit pouze v případě komplexní reformy volebního systému. Systém voleb v ČR je v současné době dokonale nepřehledný. Volí se separátně do čtrnácti krajských zastupitelstev a do osmdesáti jedna senátních obvodů v dvouročních porcích po dvaceti sedmi. Poslanci, pokud Ústavní soud nezruší nový volební zákon, zřejmě budeme volit ve 35 volebních obvodech. Když už máme 14 nových krajů, nedávalo by smysl, aby pro všechny vyjmenované volby existovalo jen 14 volebních obvodů? A nedávalo by smysl zapojit regionální volitele z krajů i do volby prezidenta, kterého nyní volí jen parlament?

Nízká účast voličů v regionálních a krajských volbách nemůže být jednoduše vysvětlena znechucením voličů z politiky, jak se o to snaží někteří komentátoři. Účast ve volbách do Sněmovny je totiž opakovaně poměrně vysoká—dokonce i v evropském měřítku. Zdá se opravdu, že nízká účast v regionálních a senátních volbách má co do činění spíše s nevyzkoušeností (v případě regionů) či neoblíbeností (v případě Senátu) těchto institucí.

Jedním z mýtů, který se vynořil po regionálních volbách, bylo, že posílila KSČM. Neposílila. Uspěla proto, že volilo málo voličů, z čehož samozřejmě profituje naše nejdisciplinovanější strana. Kdyby se voleb zúčastnilo přes padesát procent voličů, KSČM by dopadla mnohem hůře. V senátních volbách, navzdory nízké účasti, KSČM zcela propadla zásluhou dvoukolového většinového systému. Ten je komunistům nepřátelský, protože vítěz senátního klání musí nakonec dát dohromady více než 50 procent hlasů ve svém obvodu. Komunistům se v některých obvodech podařilo postoupit z prvního kola, neboť dali při nízké účasti dohromady dvacet až třicet procent hlasů svých disciplinovaných příznivců, ale v druhém kole se pak demokratická většina spojila a hlasovala pro nekomunistického kandidáta.

Podobnému problému izolace ovšem čelí i ODS. Tato strana je v jisté izolaci už od roku 1997, kdy se rozpadla Klausem vedená koalice. Namísto toho, aby se ODS postupně pokoušela rozevřít náruč směrem k ostatním stranám a občanské společnosti, uzavírá se stále více do svého vlastního gheta. Pokud se s někým spojila, bylo to spojenectví naprosto účelové, jako například opoziční smlouva s ČSSD. Nepřátel poněkud paranoidní strany postupně přibývá: ČSSD (kterou sice drží u moci, ale zároveň tvrdě kritizuje), čtyřkoalice, Hrad, občanská společnost a elity (samozvanci, kteří káží vodu, ale pijí plnými doušky víno).

Taková izolace strany, která má stabilní podporu jen asi dvaceti procent voličů, se nemusí vymstít v těch volbách (jak jsme viděli ve volbách krajských), kde se strany umisťují podle dosažených procentních zisků. Tam, kde kandidáti takové strany musí dát dohromady více něž padesátiprocentní většinu, je ovšem strategie „proti všem“ naprosto kontraproduktivní. Vyvolá totiž nezbytně reakci „všichni ostatní proti ODS“. Stratégové ODS by se měli zamyslet, zda poněkud paranoidní umanutí Václava Klause nepřáteli na všech stranách, stranu vážně nepoškozuje. Klausův předvolební inzerát už téměř tradičně kandidáty ODS v senátních volbách spíše poškodil, než aby jim pomohl.

Senátní volby nebyly ani tak vítězstvím čtyřkoalice coby nového politického subjektu, ale především vítězstvím těch kandidátů, u kterých voliči cítili, že nejsou otroky přísné stranické disciplíny. Jedná se tedy do určité míry o vítězství občanské společnosti nad tupě pojímaným stranictvím.

Hlavním mýtem regionálních a senátních voleb je, že prohrála levice. Ve skutečnosti prohrála pouze ČSSD—a to nikoliv proto, že je to levicová strana. Prohrála proto, že se v nedávné minulosti zapletla do celé řady nesmyslných skandálů, v nichž účinkovali bývalí komunističtí aparátčíci z okolí premiéra, i proto, že Miloš Zeman sám se stal pro stranu neúnosnou přítěží. Bylo by naprosto naivní ČSSD odepisovat. Stačí, aby Zemana nahradil Gross nebo Špidla, aby vymýtili Šloufovce a jim podobné, a obklopili se novým týmem mladších politiků, a ČSSD může v příštích volbách velmi překvapit.

K nejzřejmějším důsledkům senátních voleb patří skutečnost, že je konec ústavnímu inženýrství opozičně-smluvního týmu. Pokud Ústavní soud zruší části nového volebního zákona, je též jasné, že případné pokusy smluvně-opozičně většiny ve Sněmovně nahradit zrušené části ustanoveními založenými na volební aritmetice vyhovující především ODS, narazí na odpor Senátu. Značně oslabeny jsou i šance Václava Klause stát se prezidentem v případě, že by Václav Havel svůj mandát nedokončil, neboť prezident je volen oběmi komorami parlamentu. ODS neobsadí ani funkci předsedy Senátu, jak si to vymiňuje opoziční smlouva. Co tedy zbývá z opoziční smlouvy kromě toho, že je Václav Klaus předsedou Sněmovny? V podstatě nic. O opoziční smlouvě lze nyní mluvit do značné míry v minulém čase.

Poslední postřeh: čtyřkoalice vznikla nejen proti opoziční smlouvě, ale i jako pravicová alternativa vůči Klausově ODS. Pokud by čtyřkoaliční politici, povzbuzeni volebním úspěchem, skočili do náruče Václava Klause (například v podobě různých politických obchodů), zruinují své šance uspět ve volbách v roce 2002. A naopak: pokud postaví do čela politika, jako je Josef Zieleniec nebo Helena Rögnerová, kteří oba reprezentují právě ono vymezení zejména proti ODS v současné podobě, má čytřkoalice slušné šance vyhrát v roce 2002. Zároveň by ovšem bylo naivní přeceňovat politické schopnosti čtyřkoaličních politiků: jsou zcela schopni toho, aby nechali čtyřkoalici zkušeným Klausem rozložit na původní pidistrany v návalu povolebního sebevědomí a nedostatku realismu.

Neviditelný pes - 22. 11. 2000