You are here: Home Články / Articles 2000 Nice: Waterloo českých euroskeptiků

Nice: Waterloo českých euroskeptiků

Politici jedné mocné strany a různí komentátoři nás v posledních měsících ve zvýšené míře oblažovali více či méně intenzivními výrony euroskepticismu. Evropská unie je údajně přebyrokratizovaná a její rozhodování trpí paralýzou. Členské státy se prý skrytě snaží zabránit rozšíření o nové členy. Vnitřní reformy EU, na nichž rozšíření závisí, budou nejspíše zablokovány národními egoismy, které nutně převáží nad širšími zájmy. Pokud snad už EU na rozšíření přistoupí, nejraději by naši národní identitu rozpustila v evropském šálku kávy jako kostku cukru.

Summit EU v Nice ukázal, že čeští euroskeptici zase jednou soudili především podle svých vlastních měřítek. Jinými slovy: jsi-li provinciál či malý národní egoista, těžko najdeš na EU něco pozitivního. Jelikož se ale sjednocené Evropě nemůžeme vyhnout (i euroskeptik zahořkle uzná, že nemáme alternativu) bude domácí kritik EU alespoň sabotovat úsilí o připojení k unii podmračeným brbláním o rozhodovací impotenci EU a potřebě důsledně bránit (nikdy přesně nedefinované) národní zájmy.

Záplava skepticismu na adresu EU se zase jednou ukázala jako lichá především proto, že euroskeptici nejen evidentně neznají moderní evropské dějiny. Kdyby si prostudovali způsob, jakým se EU utvářela, zjistili by, že hledání kompromisů bylo vždy nesmírně složité, že to vždy vypadalo tak, že se Evropané na ničem nedohodnou, ale že se poválečné evropské demokracie nakonec vždy dohodly. Uvážíme-li, že před pouhými padesáti lety byla Evropa v troskách v důsledku světové války, jedná se o malý historický zázrak. Na druhou stranu právě tato válka je mementem, které od samotného počátku činí z evropského sjednocování především politický projekt.

Ti politici, kteří uvažují spíše jako účetní, samozřejmě musí být euroskeptiky. Z účetnického hlediska—kdo komu kolik a za co—je EU složitý a otravný projekt. Politici, kteří mají nejraději svůj národní smrádeček, mají zase z čerstvého evropského větru závratě. A euroskeptiky jsou pochopitelně i ti politici, kteří jsou raději velkými tlustými rybami v malém rybníku, než útlými štikami v tom evropském. Jenom v izolovaném domácím bahnisku mohou občany obluzovat populismem, hospodářsky si přilepšovat tím, že „v tom jedou“ s nejrůznějšími ekonomickými mafiemi (které se ze všeho nejvíce děsí průhledných evropských právních standardů) a oponentům kroutit krkem s pomocí nejrůznějších nedemokratických podrazů.

EU v Nice, navzdory všem možným úskalím, která ji ještě čekají, opět dokázala, že to dokáže. Ať už se rozšíření dočkáme v roce 2003 nebo třeba až v roce 2005, EU s námi reálně v novém rozhodovacím schématu počítá. Nyní tedy, jak se zdá, už zaleží opravdu především na tom, abychom i my skutečně dokázali, že to dokážeme. Náš vstup do EU otevře dveře nové generaci politiků, kteří budou muset být skutečnými Evropany. A kdo bude českým komisařem v EU? Jistě ne narcisistní euroskeptik nebo provinciální hulvát.

Literární noviny 52 - 20. 12. 2000