You are here: Home Články / Articles 2000 Občanské iniciativy v kontextu politického vývoje od roku 1998

Občanské iniciativy v kontextu politického vývoje od roku 1998

Podepsání tzv. opoziční smlouvy mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998 bylo vcelku logickým vyústěním dlouhodobých snah předáků největších stran o posílení vlivu politických stran na věci veřejné. To, před čím opakovaně varoval prezident Havel—tedy před hypertrofií partajničení—se stalo skutečností. Jako záminku k posílení moci politických stran na věci veřejné využili straničtí předáci ODS a ČSSD především tzv. sarajevský atentát na konci roku 1997.

Pád vlády Václava Klause nebyl ve srovnání s fungováním moderních demokracií na Západě ničím neobvyklým. Koaliční spojenci ODS opustili koalici a Klausova strana se rozštěpila pot tlakem nejasností ve stranických financích. Prezident Havel mohl samozřejmě i v této situaci pověřit sestavením vlády znovu Klause, ale to dávalo malý smysl. Nejenom že bylo jasné, že Klaus nemá šanci vládu sestavit, ale navíc bylo nevhodné Klause sestavením vlády pověřit za situace, kdy bylo nejprve nutné objasnit, jaký byl vlastně rozsah nelegálních finančních operací ODS.

Havel nakonec pomohl sestavit vládu Josefa Tošovského, která byla vládou pouze překlenovací,a jejímž hlavním úkolem bylo dovést zemi k předčasným volbám. Tohoto úkolu se zhostila dobře a během svého působení byla jednoznačně nejpopulárnější vládou od roku 1990. Klaus jmenování Tošovského vlády ovšem nikdy nepřijal. Namísto toho vytvořil mýtus tzv. sarajevského atentátu, v němž se političtí „atentátníci“ uvnitř jeho vlastní strany spojili s jeho politickými odpůrci vně ODS. Celé spiknutí pak údajně dirigovaly temné síly okolo tzv. Hradu.

Na jaře 1998 Klaus vytvořil poměrně obsáhlou teorii spiknutí, v níž nemalou roli hrála Havlova údajná záliba v nepolitické politice. Skutečnost, že Tošovského vláda byla částečně složena i z nestraníků, posloužila Klausovi k tomu, aby teorii nepolitické politiky úspěšně „prodal“ svým následovníkům.

Je možné se domnívat, že ještě před volbami v roce 1998 měl Klaus připraveno uzavření opoziční smlouvy jako jednu z variant povolebního vývoje v případě, že by ODS nezvítězila jasnou většinou. Účelem smlouvy bylo od samého počátku pomstít se všem „sarajevským“ spiklencům—prezidentovi, menším stranám a centrální bance. Klaus se toho rozhodl dosáhnout dvěma způsoby: omezit politický vliv svých odpůrců spojením se stranou, proti které před volbami mobilizoval a dosáhnout takových změn ústavy a volebního zákona, které by politické odpůrce dlouhodobě marginalizovaly.

Je pravděpodobné, že už podepsáním opoziční smlouvy sledoval Klaus i svůj další politický cíl—eventuální vystřídání Václava Havla v prezidentském úřadě svou osobou. Jako zkušený politický stratég si Klaus uvědomil, že tohoto cíle může dosáhnout právě jen spojením s ČSSD. Opoziční smlouva byla ovšem též vhodným nástrojem k dělení moci na různých úrovních.

Miloš Zeman na argumentaci Klause přistoupil, zejména když opakovaně obhajoval ústavní změny z dílny obou stran, zaměřené na omezení pravomocí prezidenta a centrální banky. Oba straničtí předáci našli společnou půdu především v jejich úsilí posílit vliv svých politických stran a jejich sekretariátů na úkor ostatních institucí. Součástí tohoto úsilí byl i záměr přijmout nový volební zákon, který by výrazně omezil vliv menších stran a pomohl vytvořit systém dvou nebo tří politických stran.

Opoziční smlouva se nakonec na podzim roku 1999 dostala do krize zejména proto, že ČSSD si uvědomila, že změna volebního zákona, tak jak byla původně naplánována, by se mohla rovnat politické sebevraždě pro ČSSD. Ta totiž ztratila od voleb více než polovinu svých příznivců.

Klausova politická ofensiva na podzim roku 1999 měla několik cílů. Mezi ty ovšem nikdy nepatřil ten, který Klaus udával jako hlavní—tedy snaha vypovědět opoziční smlouvu, která se údajně přežila. Naopak. Klaus pouze potřeboval vytvořit situaci, která by mu umožnila na sjezdu ODS v prosinci roku 1999 prohlásit,, že k opoziční smlouvě neexistuje alternativa. Takový vývoj by mu dovolil pomoci ČSSD se schválením rozpočtu, aniž by ODS ztratila tvář. Zároveň tak mohl ČSSD donutit k přijetí některých ústupků.

Zrušení opoziční smlouvy nebylo mezi Klausovými cíly, protože takový vývoj by mu znemožnil dokončit politické dílo, které započal v roce 1998—tedy vytvořit situaci, kdy ODS bude mít v roce 2002 reálné šance zvítězit ve volbách takovým způsobem, že bude schopna vládnout sama nebo jen se slabým koaličním partnerem. Zároveň vytvořit situaci, v níž jediným možným kandidátem na funkci prezidenta bude právě Václav Klaus—ať už prezident Havel zůstane nebo nezůstane ve funkci až do roku 2003.

Opozičně smluvní spojení též umožňuje ODS, aby se mohla přímo nebo nepřímo podílet na politické a ekonomické moci. ČSSD tak byla—nikoliv zcela proti své vůli—zatažena do spojenectví, které změnilo charakter politického systému v České republice tak, že se začal podobat spíše některým nevyspělým latinskoamerickým demokraciím, kde vládne korupce a nepotismus, než demokraciím západoevropským. Prorůstání politické a ekonomické moci dosáhlo od roku 1998 nových rozměrů. Dvouhlavý stranický hybrid si v podstatě rozdělil moc ve všech důležitých oblastech. V roce 1999 pak též zahájil útok na nezávislá média, zejména ta veřejnoprávní.

Politická a ekonomická paralýza byla vcelku nevyhnutelným produktem opoziční smlouvy v její původní podobě. Opozičně smluvní partneři tak prohloubením opoziční smlouvy reagovali i na vzrůstající nespokojenost občanů s tímto stavem. Dodatky k opoziční smlouvě znamenají, že se obě strany staly de facto koaličními partnery, neboť budou spolupracovat I na základě společného programu.

Ani možné zdynamizování politického a ekonomického vývoje, ke kterému by mělo dojít na základě prohloubení opoziční smlouvy, nic nemění na skutečnosti, že opozičně-smluvní partneři pokračují v udržování politického režimu, který je ve své podstatě proti-občanský. Jde o režim, jehož hlavním cílem je dát dvěma politickým stranám kontrolu na rozsáhlými oblastmi společenského, politického a ekonomického dění v zemi. Tato partokracie je nebezpečná nejenom tím, že v mnoha směrech redukuje demokratické rozhodování a diskusi v zemi na předem dohodnutá řešení dvou stranických sekretariátů, které jednají především ve vlastním zájmu. Je nebezpečná i tím,že je ve své podstatě neliberální.

Občan byl zredukován na pasivního konzumenta stranické politiky, která je navíc často jen virtuální hrou. V té jsou uměle nastolována témata, která jsou pro společnost nepodstatná, zatímco důležitá témata jsou obcházena. Klausova politická ofenzíva na podzim roku 1999, jejímž výsledkem mělo údajně být vytvoření tzv. superkoalice, byla prázdnou virtuální hrou, která stravovala téměř veškerou energii české politiky v době, kdy bylo třeba usilovně pracovat například na urychlení našeho přibližování Evropské unii.

Není překvapivé, že občané museli na zmrtvění české politiky v roce 1999 začít nějakým způsobem reagovat. Opozičně smluvní partneři sice uspěli ve vyšachování svých politických soupeřů z centra českého politického dění, ale—paradoxně—svým chování probudili džina pro ně mnohem nebezpečnějšího. Rok 1999 tak bude zapsán do historie jako rok, v němž se výrazně začala k životu probouzet občanská společnost. Šlo o proces ne nepodobný tomu, který se o několik let dříve udál na Slovensku, kde se občanská společnost aktivizovala proti nedemokratickým praktikám Vladimíra Mečiara.

Vznik dvou velkých občanských hnutí v druhé polovině roku—Impulsu 99 a výzvy Děkujeme, odejděte! nebyl izolovanou událostí. Navázal na dřívější aktivizaci občanů v podobě petičních akcí a výzev. Za zmínku stojí výzva Jsme v NATO!, k níž se několik tisíc občanů připojilo na protest proti chování Zemanovy vlády a špiček Klausovy strany v době intervence NATO v Jugoslávii. Už tehdy se ukázalo, že mocenský kartel ODS a ČSSD může nejenom výrazně zpomalit naše přibližování k EU ale svou národně socialistickou ideologií a provincionalismem může Českou republiku vážně poškodit i v očích vojenských spojenců na západě.

Tzv. Dřevíčská výzva, v níž se významní nezávislí ekonomové obrátili na socialistickou vládu a jejího opozičně-smluvního partnera s náměty ke zlepšení ekonomické situace, byla další důležitou občanskou iniciativou. Reakce Zemana I Klause na tuto dobře míněnou iniciativu byla příznačná: opozičně-smluvní partneři se cítili ohroženi a výzvu smetli se stolu s pomocí slovníku hodného období pozdní normalizace.

Za zmínku stojí i rozsáhlá akce ekologických iniciativ, kterou se snažily zabránit dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně. Možná že důležitější než rozhodnutí vlády temelínskou elektrárnu dostavět byl—podobně jako u ostatních občanských iniciativ—způsob, jakým se politici k legitimním aktivitám ekologů stavěli. Odsudky převažovaly na diskusí; angažovaný občan byl stejně jako v ostatních případech viděn jako nekvalifikovaný šťoural.

Vznik občanské iniciativy Impuls 99 byl do určité míry vyprovokován právě způsobem, jakým politici reagovali na předešlé občanské iniciativy. Impuls 99 bývá často obviňován z toho, že byl od počátku zaměřen proti ODS a ČSSD. Ve skutečnosti Impuls byl a je zaměřen proti určitému způsobu politického chování, který v opozičně-smluvní politické realitě převládl. Cílem Impulsu bylo od počátku otevřít zablokovanou českou politiku. Toho chtěl a chce dosáhnout především kultivováním prostoru veřejné diskuse, nastolováním důležitých témat a upozorňováním na různé politické nepravosti.

Skutečnost, že to byli právě nejvyšší představitelé opozičně-smluvních stran, kteří cítili potřebu na Impuls nevybíravě útočit, vypovídá více o situaci v těchto stranách a jejich cílech než právě o Impulsu. Klaus i Zeman, a jejich straničtí následovníci, dali jasně najevo, že se občanskými iniciativami nejenom pohrdají, ale že se jich v podstatě bojí. Nezávislý, angažovaný občan je čímsi, co nezapadá do smluvně-opoziční politické hry, v níž veškeré dění v zemi má být pod kontrolou dvou stranických sekretariátů. Obě velké strany ukázaly, že o aktivní spolupráci občanů ani o jejich dobře míněnou kritiku nemají zájem. V systému hypertrofovaného stranictví má mít podle jejich mínění občan jedinou možnost se veřejně angažovat: vstoupit do politické strany. Skutečnost, že existující politické strany—s jejich vnitřní rigiditou a starostí především o sebe samé—jsou pro občana nepřitažlivé, není pro stranické bosy důležitá. Angažovaný občan mimo stranický systém je nebezpečný, protože je stranicky nekontrolovatelný.

Vznik výzvy Děkujeme, odejděte! byl do určité míry vyprovokován způsobem chování stranických bosů k Impulsu 99 podobně, jako Impuls vznikl jako reakce na chování politických předáků největších stran k ostatním iniciativám. Skutečnost, že výzva Děkujeme, odejděte! byla ve své podstatě radikálnější než předešlé výzvy a vymezovala se zpočátku především negativně, bylo samo o sobě výrazem frustrace ze zablokovanosti politických poměrů v naší zemi.

Je velmi pravděpodobné, že se probouzející občanská společnost bude dále aktivizovat a některé její části se budou i politicky angažovat. Je to vcelku přirozená reakce na nebezpečí, které České republice hrozí v podobě ekonomicko-politického kartelu, jehož chapadla dnes zasahují téměř všude. Nejedná se o žádný souboj mezi „nepolitickou politikou“ občanské společnosti a „standardními“ demokratickými postupy politických stran, jak dění v naší zemi demagogicky interpretuje Václav Klaus. Jde o souboj mezi zastánci demokratické, otevřené společnosti a těmi, kteří podlehli pokušení demokracii oklešťovat v zájmu své vlastní moci a výhod.

Mosty 9 - 29. 2. 2000