You are here: Home Články / Articles 2000 PARTICIPACE OBČANŮ NA VĚCECH VEŘEJNÝCH

PARTICIPACE OBČANŮ NA VĚCECH VEŘEJNÝCH

Pojem „věci veřejné“ je v moderních demokraciích předmětem stálé diskuse. Za „věci veřejné“ je možné považovat všechna témata a všechno konání, která nejsou z nějakého specifického důvodu „neveřejná“ nebo nespadají už svou definicí pod pojem soukromí. Pojem „věci veřejné“ je politikum—a to v tom smyslu, že jakákoliv činnost ve veřejné sféře v demokratickém systému je politickým jednáním. Ovlivňuje totiž nějakým způsobem všechny ostatní členy demokratické „polis“.

I tzv. věci neveřejné—tedy ty záležitosti, které svou definicí nespadají do soukromé sféry, ale zároveň nemají být předmětem veřejného diskursu (například státní tajemství)--musí být v demokracii nejprve definovány prostřednictvím demokratického procesu. Proto i „věci neveřejné“ jsou v demokraciích v jistém slova smyslu „věcmi veřejnými“. Stejně je tomu s definováním hranic soukromé sféry. Zde pojem „věcí veřejných“ do určité míry souvisí s chápáním práva v moderních společnostech—tedy jeho dělením na soukromé a veřejné právo. Hranice mezi věcmi veřejnými, neveřejnými a soukromím ale není nezbytně zcela totožná s hranicí mezi veřejným a soukromým právem. Existuje celá řada soukromo-právních úkonů, které jsou politické rovině věcmi veřejnými.

Mluvíme-li o „věcech veřejných“ je též nutné definovat pojem veřejnosti. Političtí filozofové, jako například Juergen Habermas nebo Charles Taylor upozorňují, že veřejnost, je jednou ze základních forem občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor. Z této definice je jasné, že veřejnost je jevem poměrně velmi novým, který umožnily především moderní technologie komunikace, jež se vynořily s průmyslovým věkem. Pojem „věci veřejné“ pojmu „veřejnost“ časově předchází. Ale protože stále větší množství „věcí veřejných“ je „zpracováváno“ právě veřejností ve veřejném diskursu, je uvažování o veřejnosti v souvislosti s participací občanů na věcech veřejných důležité. Jinými slovy: jednou se základních forem participace na „věcech veřejných“ je v moderních společnostech racionální diskuse „věcí veřejných“ v onom prostoru, který se nazývá veřejnost.

Pojem veřejnosti hraje důležitou úlohu ve fungování moderních demokracií. Vedle mnoha dalších znaků je totiž demokracii možné popsat i jako systém, v němž vláda byla do určité míry učiněna odpovědnou veřejnosti. Veřejnost coby místo diskuse, které se potenciálně účastní každý, je prostor, v němž se vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou moc. Například Taylor ovšem zároveň zdůrazňuje, že novodobá veřejnost představuje diskusní prostor, který je v jejím sebeuvědomění chápán jako něco, co stojí mimo vlastní moc. Ta má sice veřejnosti naslouchat, veřejnost ale žádnou moc nevykonává.

Jinými slovy: politickou moc musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu. Veřejnost má pro fungování demokracie stejný význam jako právní stát, nezcizitelná lidská práva či různé dělby moci. Je důležitá především proto, že svoboda v západních liberálních společnostech se zakládá i na rozvoji společenských forem, v nichž společnost jako celek může fungovat mimo rámec státní sféry. Těchto forem, vedle veřejnosti, existuje celá řada a obecně se nazývají občanskou společností.

Veřejnost je tedy jednou ze základních forem participace občanů na věcech veřejných. Už tím, že se účastníme svobodného racionálního diskursu, participujeme na věcech veřejných. Ve skutečně demokratické společnosti tedy na věcech veřejných participuje i ten, kdo například říká, že ho nezajímá politika a nechodí k volbám. I tento postoj je jedním z těch, které formují pojmy veřejnosti a veřejného mínění.

Občané v demokratické společnosti ovšem mají mnohem více možností jak se účastnit věcí veřejných, než je jen obecný diskurs v rámci veřejnosti. Mohou se účastnit veřejného života i přímou angažovaností na nejrůznějších rovinách, které lze rozdělit do třech základních skupin: přímá účast v politice jako formě usilování o moc a výkonu moci; účast v různých formách občanské společnosti; profesní zařazení a výkon zaměstnání.

V západní politologii se vede dlouhodobě spor o to, zda politika a politické strany spadají pod pojem občanské společnosti. Někteří teoretici rozlišují mezi občanskou společností a politickou společností. Argumentují, že politické formace nepatří do občanské společnosti, protože předmětem jejich činnosti je usilování o moc a výkon moci. A jedním z definičních prvků občanské společnosti je i to, že stojí v jistém protikladu vůči státní moci. Na druhou stranu je ovšem jasné, že například sdružování v rámci politických stran a angažování se v nich jsou výraznými projevy občanské angažovanosti a participace na věcech veřejných. Jinými slovy: občan nepřestává být občanem jenom proto, že vstoupil do politické strany nebo proto, že vykonává politickou moc.

Navíc politika není jen výkonem moci ale i správou věcí veřejných, a správa je nepochybně též formou participace na věcech veřejných, i když se svým charakterem liší od participace v rámci občanské společnosti. Je tedy jasné, že aktivní účast v politickém životě je jednou ze základních forem participace na věcech veřejných, a že výkon politiky nelze v kontextu participace na věcech veřejných stavět do protikladu vůči méně politickým formám participace na věcech veřejných.

Záleží též na způsobu výkonu politiky. Moderní demokracie spoléhají na jedné straně na třídu profesionálních politiků organizovaných obvykle stranicky, jakož i na profesionální byrokracie, ale zároveň se politika odehrává též na úrovni občanské samosprávy. Všechny tyto formy výkonu politiky jsou formami participace na věcech veřejných, liší se jen úrovní profesionality a bezprostřednosti. Oblast politické samosprávy je jakýmsi protnutím správy státu a občanské společnosti. Jinými slovy: je tou oblastí, kde občanská společnost přímo spravuje věci veřejné.

Míru tohoto typu účasti občanské společnosti na správě věcí veřejných se v teorii politického myšlení vede dlouhodobý boj. Někteří filozofové, jako například Jean Jacques Rousseau si představovali, že stát bude občanskou společností pohlcen a výkon věcí veřejných bude záležitostí samotných občanů v rámci samosprávných komunit. Německý filozof G. W. F. Hegel zase viděl občanskou společnost jako poněkud nesvéprávnou entitu,v níž panuje příliš mnoho nesourodých partikulárních zájmů, a správu věcí veřejných měla mít podle jeho mínění na starost výkonná byrokracie, protože pouze ta je ztělesněním rozumu a je tedey schopna racionalizace.

V moderních společnostech se zvláštním způsobem kombinují obě tyto krajní vize. Správa věcí veřejných je záležitostí jak profesionálních byrokracií a politiků, tak samotných občanů. Dochází jak k posilování vysoce výkonných profesionálních byrokracií, tak k posilování samosprávných prvků, například prostřednictvím decentralizace státní moci. Zejména samosprávná forma správy věcí veřejných je důležitou formou přímé občanské participace na věcech veřejných.

Tento typ příme občanské účasti na správě věcí veřejných se zejména v západní civilizaci traduje už od dob antického Řecka. V rámci městských státu v ranně renesační Itálii se pak rozvinula celá škola myšlení o různých formách účasti občanů na správě věcí veřejných—tzv. republikanismus. Teoretici této školy, jedním z nichž byl například Nicolo Machiavelli, tvrdili, že republika může fingovat skutečně pouze tehdy, pokud se opírá o aktivní a uvědomělé občany. Mluvili proto o občanských cnostech, jako důležitém prvku republikánského zřízení. Na tuto školu pak navázaly různé proudy západního komunitarismu, které tvrdí, že člověk nachází naplnění pouze v práci pro komunitu, a že občanská angažovanost ve prospěch druhých je mnohem produktivnější než individualismus hlásaný teoretiky liberalismu. Uvědomělé občanství a angažovanost ve prospěch druhých vytváří sociální vazby založené na důvěře, což je důležitý sociální kapitál.

V praxi se západní společnosti vyvinuly tak, že kombinují prvky liberálního individualismu i komunitarismu. Bylo to koneckonců už francouzské osvícenectví, které shrnulo to, čím by moderní společnost měla být, do hesla „svoboda, rovnost, bratrství“. V této zdánlivě otřepané frázi je vlastně zakódováno i to, čím by ideálně měl být i moderní stát. V posledních dvou set letech se západní společnosti potýkaly s úkolem zkombinovat tři hesla francouzské revoluce do harmonického celku. Problém je, že svoboda, rovnost a bratrství jsou v jistém slova smyslu navzájem antagonistické. Proto také historie západní civilizace od Velké francouzské revoluce až po druhou světovou válku byla především historií extrémních socio-politických forem buď svobody (extrémní liberalismus), rovnosti (komunismus), či bratrství (extrémní nacionalismus založený na ideji kmenové, pokrevní spřízněnosti).

Teprve od druhé světové války se moderním demokraciím daří více méně harmonicky kombinovat všechny tři základní kvality postulované francouzským osvícenectvím. Demokratický stát ve dvacátém století postupně hledal své místo ve vztahu k občanské společnosti a tržnímu hospodářství. Většina moderních demokracií se stala prosperujícími svobodnými společnostmi nakonec právě proto, že byla schopna nalézt správnou míru rovnováhy mezi individuálními svobodami, volným trhem, společenskou solidaritou a autonomní občanskou společností (která funguje jako přirozená protiváha státu), v níž se občané angažují ve prospěch ostatních. V souvislosti s tímto vývojem se měnila i povaha a úloha občanské participace na věcech veřejných.

Na rozdíl od přímé politické participace jsou formy participace na věcech veřejných v rámci občanské společnosti mnohem početnější a barvitější. Aktem občanské angažovanosti je zrovna tak podepsání petice nebo účast na demonstraci, jako je jím výkon místní samosprávy nebo založení spolku na ochranu zvířat. Je tedy nutné rozlišovat mezi takovou občanskou participací na věcech veřejných, která na sebe nebere žádnou trvalou institucionální formu (například právě podpis pod petici či účast na demonstraci) a takové formy, které se projevují skrze instituce.

Mezi aktivity, které na sebe neberou nezbytně trvalou institucionální formu jsou i nejrůznější individuální snahy o kontrolu politické moci, od psaní dopisů jednotlivým politikům až po vyjadřování vlastních názorů Na nejrůznějších fórech nebo v médiích. Velmi důležitou novou formou občanské participace na věcech veřejných je stále intenzivnější komunikace jak jednotlivců tak různých skupin prostřednictvím moderních technologií. Ty umožnily nejrůznější nové formy občanské mobilizace, sdílení poznatků a vyvíjení nátlaku na politickou sféru. . Někteří autoři tvrdí, že v poslední dekádě došlo k úpadku občanské společnosti. Pomíjejí přitom částečně skutečnost, že nové technologie, jako je internet, změnily způsoby občanské angažovanosti. Na jedné straně v rozvinutých demokraciích jakoby stagnuje růst počtu nejrůznějších občanských asociací, na straně druhé roste díky moderním komunikačním technologiím suma přímé občanské angažovanosti a informovanosti.

Pokud jde o institucionální formy občanské společnosti, teoretici rozlišují zhruba pět základních forem institucí občanském společnosti: 1. Odbory a podnikatelské svazy; 2. Profesní svazy; 3. Jednorázové zájmové skupiny; 4. Skupiny prosazující veřejné zájmy; 5. Lobbistická uskupení.

Je přitom jasné, že zejména jednorázové zájmová sdružení a skupiny prosazující veřejné zájmy se mohou dělit na celou řadu podskupin. Mezi zájmová sdružení lze zařadit zrovna tak nejrůznější charitativní spolky, jako sportovní kluby či spolky na ochranu zvířat. Hranice mezi tímto typem sdružení a sdruženími prosazujícími veřejné zájmy je přitom často nejasná. Například spolek na ochranu toho či onoho může být jen zájmovým sdružením, ale může též formulovat a chránit širší veřejné zájmy. Zrovna tak lze definovat některé církve.

Mluvíme-li o veřejných zájmech, je též nutné rozlišit mezi skupinami, které obecně hájí nějaké existující zájmy, a skupinami, které se pokoušejí spoluformulovat a ovlivňovat politiku, tedy ty, kterým se v angličtině říká public policy groups. To jsou zejména nejrůznější skupiny, které formulují ucelené programy v různých oblastech, nabízejí expertizu, či přímo pracují s politickými stranami na formulaci politických programů. Patří sem pochopitelně I tzv. „think-tanks“—tedy skupiny, které se, zjednodušeně řečeno, zabývají přemýšlením o složitých společenských a politických tématech.

Z uvedeného rozlišení různých forem občanské společnosti je patrné, že některé z nich závisí na historickém vývoji v té které zemi více a některé méně. Například jistý druh spolkového života (například sportovní kluby) nebyl zcela zničen ani totalitním systémem, i když byl samozřejmě učiněn součástí institucionální pyramidy kontrolované shora. Jiné formy občanské angažovanosti či participace byly ovšem v totalitním systému nemožné. Vzato do důsledků, samotný pojem „věci veřejné“ byl rozmělněn. Veřejný prostor byl zcela ovládnut totalitním systémem a participace v něm byla možná pouze skrze oficiální struktury.

Budeme-li ovšem veřejný prostor a „věci veřejné“ definovat především jako pluralitu nejrůznějších témat, názorů a činů, kde se hierarchie hodnot a priorit utváří přirozenou cestou, pak můžeme říci, že veřejný prostor či „věci veřejné“ neexistovaly v totalitních systémech vůbec. Proto je tak obtížné v post-totalitních společnostech znovu vytvořit právě ty formy občanské participace, v nichž přirozená pluralita veřejného prostoru hraje důležitou roli.

Po pádu komunismu bylo poměrně snadné oživit ty části občanské společnosti, které jsou svou povahou víceméně apolitické. Nejrůznější charitativní sdružení či zájmové spolky byly mezi prvními výhonky nové občanské společnosti. Oživení skutečně kvalitních odborů a podnikatelských svazů, či vytvoření skutečných profesních svazů, bylo složitější nejenom proto, že například některé tyto instituce nemohly v komunistickém režimu existovat dokonce ani v jejich reglementované podobě, ale i proto, že tyto instituce se už svou povahou přesahují směrem k ovlivňování politické moci. A ta, jak se ukazuje ve všech postkomunistických zemích, je při své nezkušenosti s fungováním demokracie, značně citlivá na jakékoliv formy nátlaku či interferování s politikou ze strany institucí občanské společnosti.

Vůbec nejsložitější se ukazuje být vytvoření přediva takzvaných „public policy groups“—tedy těch skupin, které chtějí z pozic občanské společnosti do politiky přímo mluvit a ovlivňovat politická rozhodnutí. Tato část občanské společnosti je zatím velmi slabá ve všech postkomunistických zemích nejenom proto, že existence podobných uskupení (často spoléhajících na experty) je poměrně nákladná, ale i proto, že politická moc v nových demokraciích se s podobnými skupinami zatím nenaučila pracovat. Jinými slovy: politici nevidí taková uskupení jako zdroj inspirace ale jako možné soupeře.

V západních demokraciích se skupiny aktivní v oblastí tzv. veřejné politiky staly pevnou součástí demokratického procesu. Souvisí to s postupnou de-ideologizací politiky, která se od druhé světové vláky posunula od velkých ideologických střetů k politickému středu. Důležitá politická rozhodnutí nejsou většinou produktem nějaké ideologie ale složitých expertních debat, v nichž hrají významnou roli jak profesionální byrokracie, tak i občanské skupiny působící v oblasti veřejné politiky.

V české republice se občanská společnost od pádu komunistického systému v roce 1989 rozvinula především, pokud jde o asociace a sdružení prosazující určité zájmy a témata, která jsou svou povahou především nepolitická. Poměrně robustní občanský sektor se rozvinul v oblasti občanské solidarity s těmi, kteří z nejrůznějších důvodů trpí různými handicapy. Početné jsou i skupiny, jsou zaměřeny na ochranu a prosazování specifických zájmů, například nejrůznější ekologické skupiny. Méně početné než tyto nátlakové skupiny jsou ty, které veřejnou politiku pomáhají aktivně vytvářet a nebo i skupiny, které se zabývají politikou v celé její šíři.

Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem skutečnosti, že v České republice je ve vztahu k politické sféře občanská společnost poměrně pasivní a slabá, je ještě stále živá normalizační zkušenost většiny Čechů. Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde v posledních letech komunistického režimu existovaly vedle oficiální sféry poměrně rozsáhlé šedé zóny napůl oficiálních nebo na komunistické moci zcela nezávislých nezávislých občanských aktivit (například hnutí Solidarita v Polsku), v Československu byly jakékoliv projevy nezávislosti brutálně potlačovány. Disidentské gheto bylo poměrně malé a odsouzené k izolaci.

Zatímco zejména v Polsku miliony lidí už v pozdním komunistickém režimu aktivně participovaly v hnutích, jejichž cílem bylo změnit politické a sociální poměry, v Československu nic takového nebylo možné. Výsledkem bylo, že Češi a Slováci začali svobodnou občanskou společnost budovat znovu až teprve po pádu komunistického režimu. Mnohé návyky normalizačního období ovšem pochopitelně přežívají I deset let po pádu komunistického režimu.

Ten vytvořil „kulturu“ politické pasivity, v níž jakýkoliv pokus měnit věci veřejné mohl být kvalifikován jako pokus podvracet komunistický systém. Propast mezi „politikou“ a občanem byla tak hluboká, že ještě stále nebyla plně překonána. Není proto překvapující, že znovu se rodící občanská společnost má určitou tendenci zůstávat stranou ožehavých politických témat. A není překvapující, že postkomunistické, post-normalizační politické strany nechápou plně význam občanské společnosti při spoluvytváření kvalifikovaných politických rozhodnutí.

Post-normalizační česká demokracie ještě stále operuje s celou řadou stereotypů normalizačního chování. Politické strany samotné fungují spíše jako uzavřená hierarchicky organizovaná uskupení, v nichž se ještě stále uplatňují prvky demokratického centralismu. Většina občanů sice využívá svého práva volit, ale jinak ještě stále mnoho občanů se do politiky „nemíchá“. Tato kultura občanské pasivity ve vztahu k utváření demokratické politiky je největší překážkou rozvoje robustní a sebevědomé občanské společnosti.

Cest k překonání této občanské pasivity je několik, ale zdá se, že hlavní problém je generační. Je už nyní evidentní, že mladí lidé, kteří nejsou poznamenáni normalizačními traumaty jsou mnohem aktivnější ve vyjadřovaní svých občanských postojů. Téměř všechny velké veřejné akce v poslední době byly dílem mladých lidí. Starší generace samozřejmě mohou nesouhlasit s obsahem nejvíce viditelných z těchto projevů, jako jsou radikální ekologické a antiglobalizační protesty, ale nelze nevidět i pozitiva—tedy zejména vůli mladých lidí angažovat se ve veřejném prostoru. Navíc vedle těchto projev občanské společnosti, které někdy souvisí se sociálně patologickými jevy, existuje už I celá řada méně viditelných forem,a přitom konstruktivnějších forem angažovanosti mladých lidí.

Politická sféra by samozřejmě mohla napomoci většímu rozvoji občanské participace na věcech veřejných mezi všemi věkovými skupinami například schválením možnosti všelidového hlasování o některých otázkách. Diskuse před referendy by mohly výrazně přispět k oživení celospolečenské diskuse o důležitých otázkách. Důsledná decentralizace je další formou, která přispěje k zapojení občanů do participace na věcech veřejných. Důležitým krokem pak bude I vstup České republiky do Evropské unie. Česká veřejnost tak bude konfrontována s tématy přesahujícími hranice české politiky a bude mít možnost se přímo podílet na některých diskusích celoevropského významu.

Esej v knize: Soubor esejí - Filantropie v České republice a účast občanů na věcech veřejných - Community Partnership support initiative, Jihlava - 2000