You are here: Home Články / Articles 2000 Politici z Marsu

Politici z Marsu

Václav Klaus se nedávno ohradil proti neustálé kritice, jež se snáší na hlavy českých politiků, s tím, že naši politici nejsou přece žádní Marťani. Nebyli k nám importováni odněkud zvenčí. Politici nemohou být v souhrnu ani lepší ani horší, než je úroveň české společnosti obecně.

Klaus měl tentokrát pravdu i přesto, že proti jeho argumentu lze mít námitky. Například: být politikem přece není obyčejné zaměstnání. Lidé, kteří do politiky jdou, na sebe berou odpovědnost za správu věcí veřejných a jsou k tomu vybaveni mocí rozhodovat o osudu nás ostatních. Občané si je vydržují ze svých daní. Měli by tedy přece jen být něčím více, než jen věrným odrazem společenské průměrnosti.

Ale na takovou námitku je zase možné odvětit, že koneckonců politiky si vybírají a v politických funkcích udržují občané. Jestliže občanům na jedné straně vadí, že věci veřejné spravují lidé, kteří se často chovají jako Marťané, ale na druhé straně proti tomu nic nedělají, proč by se politici měli snažit o změnu? Jinými slovy: problémy naší politiky jsou společným dílem jak politiků tak veřejnosti. V demokraciích se politici chovají takovým způsobem, jaký jim dovolí občanská veřejnost.

Politici, politické strany a politické instituce obecně mají být v demokraciích jen převodními pákami mezi společností a státem. Jakákoliv instituce nadaná mocí má ovšem vždy tendenci tuto moc používat k vlastnímu prospěchu, pokud jí kromě institucionálních mechanismů nedrží v šachu ještě nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu ve společnosti, který vychází z rozumu—tedy „veřejnost“ coby jedna z forem občanské společnosti. Demokracii je tak možné popsat i jako systém, v němž vláda byla do určité míry učiněna odpovědnou veřejnosti.

V tomto kontextu není hlavním problémem české politické scény to, že se politici chovají svévolně a arogantně. Problémem je, že slabá česká veřejnost politikům takové chování dovolí. Ať už si myslíme o kvalitě české demokracie cokoliv, žijeme ve svobodných podmínkách, kde se občané mohou beztrestně vyjadřovat k věcem veřejným, žádat nápravu špatností, dát najevo své mínění—a to nejen u volebních uren.

Jenomže navzdory tomu, že se téměř denně dozvídáme o nových skandálech, v nichž figurují přímo i nepřímo politici (mimo jiné i tak, že špatnými zákony či rozhodnutími povodeň nepravostí umožnili), veřejnost na ně nevyvíjí žádný velký tlak a nevolá je k odpovědnosti. Normalizační stereotypy chování přetrvávají na obou stranách: politici nechápou svou činnost jako službu veřejnosti, ale jako výkon moci; veřejnost zase svou nespokojenost ventiluje převážně brbláním do pivní pěny. Politické preference největších stran zůstávají setrvalé. V tomto kontextu pak naši politici nejsou žádnými Marťany. Máme přesně takové politiky, jaké si zasloužíme.

Literární noviny - 12. 7. 2000