You are here: Home Články / Articles 2000 Politika nepatří jen politikům

Politika nepatří jen politikům

Když Miloš Zeman nedávno zdůvodňoval nutnost přijetí nového tiskového zákona, mluvil o dvou typech politických sil, které existují ve společnosti. "První je ten, který svoji legitimitu získává ve svobodných volbách a musí se tedy ucházet o důvěru občanů jako voličů. Druhý typ je ten, který žádnou legitimitu tohoto typu nemá, ale který je o to ochotnější, protože mu nic jiného nezbývá, vytvářet prostřednictvím kuloárních intrik různé politické kombinace, vyvolávat mediální kampaně a antikampaně, aniž by byl kýmkoliv kontrolován". Čeští novináři, kteří podle Zemana evidentně patří k druhému typu politických sil, "propadli jistému sebevědomí, které není příliš zdůvodněno". Podle Zemana ten kdo něco umí, to dělá, ten, kdo to neumí, o tom píše.

Na sarkastickou poznámku ministerského předsedy je samozřejmě možné odpovědět též poněkud sarkasticky--totiž, že lidé, kteří skutečně něco umí, se české politice vyhýbají. Vědí dobře, že by za současné situace brzy utonuli v moři průměrnosti, zákulisních intrik a oportunismu. Naprostá většina poslanců se ve volebním systému poměrného zastoupení nikdy nemusela podrobit skutečnému výběrovému testu. S výjimkou nejvýraznějších osobností, jsou všechna ostatní jména na kandidátních listinách politických stran pro voliče anonymní masou. Nejviditelnější kvalifikací mnoha poslancu je jejich loajalita partajním orgánům nebo stranickým vůdcům. Situace je jiná při volbách do Senátu, kde voličským sítem nakonec projdou především osobnosti.. Volby do Senátu ovšem sedmdesát procent občanů ignoruje.

Za Zemanovými slovy se ale skrývá mnohem závažnější tvrzení než jen jeden z jeho mnoha sarkastických bonmotů. Ministerský předseda totiž sděluje všem těm, kdo nejsou profesionálními politiky, aby se do politiky nepletli. V demokratickém státě ale politika patří naprosto všem, nikoliv jen voleným politikům. Občané si volí své zástupce nikoliv proto, aby až do příštích voleb vykonávali všem ostatním uzavřenou profesi, ale proto, aby pro občany (za peníze daňových poplatníků) spravovali věci veřejné. Jedni tak, že vládnou, druzí tak, že ty, které vládnou, z opozice kontrolují.V demokratickém státě je mechanismus tvorby politiky komplexní, mnohovrstevný proces. Do politiky mají právo mluvit všichni, a to nejrůznějšími způsoby. Činí tak nejen nejrůznější nátlakové skupiny a občanské iniciativy, ale také média. Jakým způsobem ti u moci takové vlivy zpracují, záleží do velké míry na stavu politické kultury.

Západní média se samozřejmě snaží důsledně oddělovat reportování zpráv od názorů. Vyjadřování názorů je ovšem důležitou součástí tvorby politiky. Je například běžné, že nejprestižnější americká média oficiálně podpoří toho kterého kandidáta při senátorských nebo prezidentských volbách. Zrovna tak se vlivné mediální organizace vyjadřují pro nebo proti té které iniciativě vlády. Nikdo je přitom neobviňuje z toho, že se snaží měnit mocenské poměry. Přední komentáři na Západě nejsou žádní neumětelové, kteří se drží pera pouze proto, že neumí nic jiného. Někteří z nich jsou, po právu, mnohem váženější než naprostá většina politiků. Průzkumy veřejného mínění potvrzují podobný jev i u nás. Dokonce i kdybychom měřili pověstnou Zemanovou metodou, našlo by se na čtverečním metru poměrně slušné množství vzdělaných, talentovaných novinářů a analytiků.

Zemanova politická filozofie je typickou ukázkou postkomunistického myšlení. Politiku mají podle něj dělat pouze "profesionálové", kterým občané jednou za několik let odevzdají své hlasy. Tito "profesionálové" si pak se získaným mandátem naloží podle svého. Například tak, že se spojí ti nejmocnější a změní pravidla hry tak, aby omezili vliv všech ostatních.V rozvinutých demokratických společnostech přitom tvorbu politiky významným způsobem ovlivňují i političtí profesionálové, které vskutku nikdo nevolil. Jsou to nejrůznější takzvané “think-tanks” a další expertní skupiny, které tvoří celou jednu dimenzi občanské společnosti známou jako “public policy groups”. Politici jejich expertním stanoviskum a doporučením pozorně naslouchají.

V Čechách, kromě několika prvních vlašťovek takové skupiny zatím neexistují a politici těžce snáší i ostatní občanské iniciativy nebo významné komentátory, kteří se zajímají o věci veřejné. V nedávném televizním vystoupení Zeman například mluvil o prestižním diskusním fóru Lípa jako o jakési baště politických ztroskotanců. Dovedeno ad absurdum, Lípa reprezentuje vlastně jakýsi pokus zvrátit mocenské poměry. Ve skutečnosti se setkání Lípy účastní významní čeští odborníci, novináři, bankéři, a někteří současní a bývalí politici pouze s jediným cílem: učit se ve vzájemné diskusi rozumět složitým tématům.

Někteří naši přední politici ovšem trpí poněkud paranoidní představou, že jakákoliv iniciativa, která vznikne mimo politické strany, je pokusem připravit ty u moci o moc. Svědčí to nejenom o velké nejistotě politiků, že to, co činí, činí správně, ale též o základním nepochopení toho, co je demokratická politika. Naši politici ještě stále nechápou své účinkování v politice jako službu veřejnosti ale především jako službu sobě. Je proto přirozené, že kritické názory na svou činnost stejně jako náměty ke zlepšení poměrů (jakým byla například Dřevíčská výzva) chápou jako jakési vměšování "nelegitimních sil" do záležitostí, do kterých nikomu mimo stranické sekretariáty nic není.

Hospodářské noviny - 21. 11. 2000