You are here: Home Články / Articles 2000 Třetí cesta Václava Klause

Třetí cesta Václava Klause

Na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu přednesl Václav Klaus projev, ve kterém podrobil zdrcující kritice tzv. třetí cestu v hospodářství a politice. Klausova definice „třetí cesty“ byla ale značně účelová. Svůj argument začal tak, jakoby ještě stále bojoval s tím konceptem „třetí cesty“, který kdysi razili proponenti „socialismu s lidskou tváří“. Z jeho slov nakonec ovšem vyplynulo, že za „třetí cestu“ považuje i tu „druhou“—tedy moderní sociální demokracii, zejména v blairovském podání.

Útok na moderní sociáldemokratismus pod pláštíkem kritiky „třetí cesty“ z dob reformního komunismu je dobrou ukázkou Klausova způsobu argumentace. Semletí několika různých konceptů dohromady mu umožňuje používání četných argumentačních faulů. Pod pojem „třetí cesta“ tak zařazuje celou řadu nelichotivých, anti-demokratických atributů, které nemají nic společného ani s praxí západoevropských sociálních demokratů ani jeho současných politických oponentů doma.

Klaus též používá pojmu „třetí cesta“ jako synonyma pro „nestandardní“ postupy. Nezdá se, že by mu vadilo, že takto pojatá kritika „třetí cesty“ přichází od politika, který měl v čele vlády šest let na to, aby prokázal výhody své „první cesty“, ale nepraktikoval nic jiného než nestandardní postupy. Reformy hospodářství pod Klausovou taktovkou byly směsicí silných řečí o pravicově-liberální politice a etatistických praktik. V politice Klaus už několik let nabízí jen nestandardní třetí cesty. Opoziční smlouvy, jimž předcházejí různé mobilizace, či superkoalice, jsou toho dobrým příkladem.

Klausově argumentaci na davoském fóru západní politici nevěnovali velkou pozornost. Ti se dnes na samolibého profesora z Prahy dívají většinou s ironickým nadhledem. V post-komunistické domácí realitě je ale Klausův způsob argumentace mnohem účinnější—a tedy i nebezpečnější. Klaus je doma s podobným druhem demagogie, který předvedl v Davosu, úspěšný především proto, že jeho argumentace nese nesmazatelné stopy toho přístupu ke světu, který jeho generaci vštěpili leninští marxisté.

V tomto myšlení se svět černobíle dělí na ty kteří mají monopol na „pravdu“ a ty ostatní—třídní nepřátele. Monopol na „pravdu“ přitom není monopolem na skutečnou pravdu ale pouze na takovou pravdu, která může posloužit k rozdrcení nepřátel a k udržení či dosažení moci. Obsah používaných ideologických pouček je veskrze irelevantní; jsou dobré pouze k tomu, aby se s nimi dalo nálepkovat, mobilizovat, osočovat.

Tento v podstatě bolševický pohled na svět vyhovuje celé jedné generaci lidí nejenom proto, že je jednoduchý, ale i proto, že se nikdy nenaučili myslet v jiném kontextu. Klaus toho mistrně využívá. Rétoriku nesnášenlivého pravičáctví (které má jen málo společného se skutečným pravicovým liberalismem) obratně špikuje v české historii oblíbeným národním socialismem.

Klaus samozřejmě dobře ví, že v moderním světě nejde primárně o „třídní“ souboj mezi pravicí a levicí. Skutečný souboj v moderních společnostech se vede o to, zda to budou demokracie otevřené nebo naopak zploštělé neliberální polodemokratické systémy, ovládané různými ekonomicko-politickými mafiemi. Jazyk „marxismu naruby“, který ve svém vlastním mocenském zájmu používají v souboji se zastánci otevřené společnosti lidé, jako je Klaus, je pro demokracii stejně nebezpečný jako nacionalistická rétorika lidí typu Vladimíra Mečiara. To, že se tito dva politici vzájemně tolik obdivují, ostatně není žádná náhoda.

Právo - 6. 3. 2000