You are here: Home Články / Articles 2000 Václav Klaus a Miloš Zeman tváří v tvář propojenému světu

Václav Klaus a Miloš Zeman tváří v tvář propojenému světu

V nedávné televizní debatě dostali Václav Klaus a Miloš Zeman možnost vyjádřit se k procesu globalizace. Od dvou politiků, kteří se již léta pohybují v intelektuálně ubíjejícím prostředí stranické politiky, v níž na vše existují prefabrikované odpovědi, nikdo nečekal osvěžující myšlenky. I přesto je ale na pováženou, když dva politici, kteří mají v rukou osud této země, odbudou tak významný jev, jakým globalizace je, zlehčujícími frázemi.

Je to na pováženou hned z několika důvodů. Proces zrychlujícího se propojování ekonomických a technologických aktivit na planetární úrovni má totiž celou řadu dopadů, které jsou důležité i pro budoucnost České republiky. Pokud se naše školství, věda, komunikační systémy, dopravní infrastruktura a obecně i zásadní hospodářské aktivity včas přizpůsobí rapidně se měnícímu mezinárodnímu prostředí, budeme z procesu globalizace těžit. Pokud nástup globalizace včas nezachytíme, zůstaneme na periférii, na kterou nás zavlekl komunistický systém—a to i navzdory našemu možnému budoucímu členství v Evropské unii.

Když premiér Zeman odbude úvahy o tom, co nového a podnětného může dnes česká společnost nabídnout světu s tím, že vlastně nic (neboť po mnoho let musí prý být naší hlavní starostí snaha vycouvat ze slepé uličky, do které nás dostal komunistický režim), ukazuje, že jen málo chápe podstatu procesů, které se odehrávají okolo nás. Kdyby podobným způsobem uvažovali před několika desítkami let politici tehdy zaostalého Taiwanu, Jižní Koreje či Singapuru, nikdy by v těchto zemích nedošlo k ekonomickým zázrakům. Nejde přece o to pouze vycouvat ze slepé uličky na stejnou křižovatku, ale též o to, s jakým programem a vizí—do jakého světa.

Ačkoliv se Klaus i Zeman shodli, že proces globalizace je všeobecně přeceňován, je zde prý už dlouho, a je jen postupný, ve skutečnosti globalizace v onom smyslu, ve kterém se o ní mluví dnes, existuje poměrně krátkou dobu a jedná se o revoluci v pravém slova smyslu. Ta zásadním způsobem mění nejenom povahu a rozsah ekonomických aktivit ale i samotnou podstatu moderní lidské civilizace. Transformace industriální západní civilizace v postindustriální po druhé světové válce posunula těžiště výrobních procesů od kolektivních činností, v nichž člověk fungoval jako stroj, k individuálním neindustriálním činnostem, při nichž se stále více uplatňují specifické znalosti a často i tvůrčí přístupy. Komunikace ve výrobních procesech i v celých demokratických státech se stále méně odehrává v centralizované vertikální podobě a stále více v decentralizované horizontální podobě.

Globalizace přidala k těmto novým procesům další prvek: nové technologie i vědecké poznatky postupně rozmělnily nejrůznější bariéry mezi lidskými společenstvími, včetně státních hranic. Kapitál, zboží a služby se stále více chovají tak, jakoby hranice už neexistovaly. Bariéry, které jim ještě stojí v cestě, budou rozmetány--i navzdory obranným reakcím politických elit rozvojového světa, jak jsme toho byli svědky při nedávné konferenci Světové obchodní organizace v Seattlu.

Nejzávažnějším úkolem je nyní vytvořit efektivní nadnárodní politické instituce, které mohou být rovnocenným partnerem nadnárodních hospodářských gigantů, a které mohou vytvořit globální regulační rámec pro globální ekonomiku, včetně globální solidarity bohatších s chudšími, nebo planetárně závazných ekologických pravidel. Nadnárodní politická integrace je svým způsobem vynucována hospodářskou globalizací, protože národní státy jsou pro nadnárodní společnosti neefektivními partnery. Nebezpečím je, že je proces nadnárodní politické integrace o mnoho pomalejší než proces globalizace ekonomické. To, jak rychle se tyto rozevírající se nůžky podaří zavřít, může rozhodnout o tom, zda proces globalizace přivodí planetární katastrofu nebo rozvoj.

Evropská unie je právě takovým nadnárodním projektem. Když se ale naši dva přední politici rozhovořili o EU, ze slov Klause bylo jasné (jako už koneckonců mnohokrát), že podemílání role národních států chápe téměř jako jakousi organizovanou subversi. Pohovořil o vlastenectví i o tom, jak je mu proti mysli koncept jednotného evropského občanství. Ve skutečnosti je postupná eroze národních států ve prospěch nadnárodních integračních procesů nezbytným výsledkem převratného ekonomického a technologického vývoje v posledních dvou dekádách. Pokud by chtěli politici ubránit národní stát v současné podobě, museli by se pokusit o nemožné--vrátit vývoj zpět do industriálního věku. Pro Českou republiku není dobrým znamením, že u jejího kormidla stojí dva politici, kteří zřejmě vinou dlouholetého zaujetí bojem o moc v malém provinčním státe, ztratili schopnost vidět širší kontext.

MF Dnes - 7. 1. 2000