You are here: Home Články / Articles 2001 Druhá politická generace

Druhá politická generace

Jan Zahradil píše v NP (4. 7. 2001), že neví, zda mé rozhodnutí neangažovat se v nové politické straně je důvodem k radosti či ke smutku. Nakonec ale říká, že je spíše smutný. Je tomu tak proto, že, jak ironicky podotýká, by měl chtěl vidět coby jednoho z volebních lídrů, jak komunikuji „se svým osobním kouzlem, šarmem a nadhledem“ v kampani s davem potenciálních voličů „na náměstích, v supermarketech či kulturních domech českých měst a vesnic“.

Byl bych velmi překvapen, kdyby si přední politik ODS či příznivec Klausovy strany o mě myslel něco jiného. Ostatně já si o svém šarmu též nic moc nemyslím. Zajímavější je, že nám Jan Zahradil nepřímo vnucuje představu, že on, coby parlamentní politik, si svou pozici vysloužil na náměstích, v supermarketech či v kulturních domech českých a moravských měst a vesnic. Nuže, pravda je taková, že tento bývalý pracovník sekretariátu zahraničně-politický poradce Václava Klause se do parlamentu dostal tak, jak se tam dostala většina našich poslanců. Byl napsán na volitelné místo na kandidátku. Taková je podstata našeho volebního systému. Volební kampaň dělá několik charismatických tváří, ostatní se „vezou“. Já se rozhodně nepočítám k těm, kdo by byl schopen okouzlit davy v supermarketech. Na druhé straně si myslím, že například zahraniční politice rozumím lépe než Jan Zahradil.

Jak se na kandidátku ODS a do parlamentu dostal Jan Zahradil? Byl to neodolatelný šarm a kouzlo, kterým ve volební kampani přesvědčil davy, aby jej volily? Anebo to bylo tak, že jeho mocný šéf, který jako jediný v současné ODS dokáže oslovit a okouzlit ony zmíněné davy potenciálních voličů, nechal svého věrného služebníka napsat na volitelné místo?

A čím se Zahradil a ostatní členové současného vedení ODS stali pro stranického vůdce tak nepostradatelnými? Odpověď zní, že se k němu oportunisticky přimkli na konci roku 1997, kdy většina A-týmu ODS odešla do Unie svobody, nebo prostě zhnusená opustila stranickou politiku poté, co se ODS zmítala v drápech Pepů z Honkongu a neměla se k pokání či vysvětlování. Zahradilovi a dalším to nikdy nevadilo. Od té doby funguje ODS jako sekta pevně semknutá okolo neomylného lídra. Kouzlo a šarm těchto politických klonů Václava Klause jsou příslovečné.

Tito „politici“ by se ovšem měli i trochu bát. Tím, že se nechali vytáhnout k moci naprostou oddaností jedné jediné osobě, budou mít velké problémy, až se jim ten výtah porouchá nebo odporoučí. Můžeme se velmi těšit na okamžik, až se Jan Zahradil, Ivan Langer, Petr Nečas, Kateřina Dostálová, Libuše Benešová, Petr Štepánek či Miroslav Macek budou pro ODS na náměstích snažit okouzlit davy bez svého současného charismatického vůdce v pozadí. Předpověď zní: v ODS bez Klause budou rychle smeteni charismatickými regionálními politiky, kterým tak bude velet pud politické sebezáchovy.

Zahradil též polemizuje s mým tvrzením, že v ostatních demokratických stranách nastupuje nová politická generace. Právo 3.7. skutečně napsalo, že tvrdím, že ve čtyřkoaličních stranách a ČSSD nastoupily nové osobnosti. Jde ovšem o drobný významový posun. Ve skutečnosti jsem měl na mysli „druhou“ polistopadovou generaci. Co tím mám na mysli?

První polistopadová generace se skládala z lidí, kteří do vysoké politiky vstoupili hned po pádu komunismu a jsou těsně spojeni jak s úspěchy tak neúspěchy prvního období postkomunistické transformace. Zatímco různé neúspěchy by jim veřejnost pravděpodobně prominula jako nezbytnou daň zaplacenou za nesmírnou složitost postkomunistických reforem, většina občanů, jak ukazují opakovaně průzkumy veřejného mínění, je trvale znechucena především politickým stylem této první postkomunistické generace politiků.

Ten je založen na mnoha stereotypech chování zděděných z období normalizace—ideologické nesnášenlivosti, aroganci moci, lhaní coby legitimního prostředku politického boje, či chápání moci nikoliv jako nástroje služby veřejnosti ale jako prostředku k dosažení různých výhod. První generace politiků—především těch, kteří nebyli v období komunismu disidenty—byli a jsou především oportunističtí konformisté.

Politické strany, v jejichž čele tito politici stáli, a v některých případech ještě stojí, pro změnu zase fungují na principu demokratického centralismu, který se uplatňoval v komunistickém stranictví. Naše postkomunistické strany až dosud nefungovaly jako otevřené platformy a živé organismy, které čerpají podněty z občanské společnosti a neustále se snaží lákat do svých řad nové talenty, ale jako uzavřené bašty dominované skupinkami mocných mužů.

Vypjatá ideologičnost politických stran první postkomunistické generace je, zcela po vzoru pozdního komunistického režimu, doprovázena totálním ideovým cynismem. Politici tak do omrzení opakuji naučené fráze o liberalismu, konzervatizmu, nebo třeba sociálním státu, ale ve skutečnosti jsou tyto principy schopni kdykoliv obětovat, když dojde na dělení moci. Ideovost byla až dosud, stejně jako v pozdním komunistickém režimu, naprosto instrumentální.

Není divu. Vždyť, obrazně řečeno, většina politiků první generace v listopadu 1989 vyndala ze svých knihovniček obligátní spisy Marxe a nahradila je Miltonem Friedmanem či nějakým jiným zaručeně „tržním“, či třeba „sociálně demokratickým“ autorem. Jinými slovy: jazyk komunismu byl vyměněn za jazyk demokracie, ale z našich politiků (a koneckonců i z většiny občanů) se nezbytně nestali demokraté. Největším problémem první postkomunistické generace politiků je právě skutečnost, že o demokracii mají jen mlhavé ponětí. Většina z nich se domnívá, že demokracie je prostá vláda většiny—tedy, že i špinavosti jsou legitimní, pokud jsou založeny na rozhodnutí politické většiny.

První generace stranických předáků bude navždy svázána se jmény Václav Klaus, Miloš Zeman, Josef Lux, Jan Kasal, Jan Ruml, jakož i politiky, kteří operovali v jejich těsném závěsu. Volání po změnách v nejvyšších patrech politiky se ozývá už nějakou dobu. Nejjasnějším vyjádřením frustrace z pomalosti generačních změn tváří v tvář arogantnímu a často nedemokratickému chování politiků první generace byla výzva „Děkujeme, odejděte!“ na konci roku 1999.

K postupným změnám ovšem začalo docházet až v roce 2000. Veterána první postkomunistické generace Jana Rumla nejprve nahradil v čele Unie svobody, Karel Kühnl, který do vysoké politiky přišel až v roce 1996, a který strávil posledních deset let normalizačního období v exilu. V dubnu 2001 pak nahradil Miloše Zemana v čele sociální demokracie Vladimír Špidla, který se sice v politice pohybuje už od pádu komunismu, ale nezastával vysoké stranické funkce. V květnu tohoto roku svedl vítězný souboj s Janem Kasalem o předsednictví lidovců dynamický Cyril Svoboda. A na konci června se do čela Unie Svobody postavila Hana Marvanová. Jediným politikem v čele jedné z demokratických stran, který patří k první postkomunistické generaci, tak zůstává Václav Klaus.

Bylo by samozřejmě naivní si o politicích druhé generace dělat příliš velké iluze. Většina z nich se skutečně, jak říká Zahradil, pohybuje v politice už delší dobu, a téměř nikdo z nich tak v postkomunistickém období nebyl vystaven životu mimo politické ghetto. S výjimkou Kühnla, není v této druhé politické generaci nikdo, kdo po roce 1989 nejprve nasbíral zkušenosti v „civilním životě“. Nicméně všichni sbírali zkušenosti v nižších patrech politiky a nebyli od ostatních občanů odtrženi různými ochrankami, šoférovanými limuzínami, či speciálními privilegii vysokých ústavních činitelů. Nebyli ani zapleteni do různých pletich na nejvyšší úrovni. Zdá se též, že všichni tito „noví“ politici v nevyšších stranických postech jsou zdravě skeptičtí k arogantnímu stylu a metodám vládnutí svých předchůdců. Jedině politici druhé generace v ODS zůstávají, alespoň na povrchu, věrni svému vůdci. Vědí, že jakýkoliv pokus o změnu by vyústil v jejich nedobrovolný odchod ze strany, a že na náměstích, v supermarketech a kulturních domech českých a moravských měst a vesnic by si své pozice zpět rozhodně nevydobyli. ODS se tak spolu s KSČM pomalu stává jakýmsi skanzenem v naší politické krajině.

Neviditelný pes - 5. 7. 2001