You are here: Home Články / Articles 2001 Emancipace od Havla

Emancipace od Havla

Občanská revolta vyvolaná pokusem politických stran získat vliv v České televizi výrazným způsobem změní českou politiku nejenom proto, že během revolty došlo k přeskupení politických sil, v němž byla výrazně oslabena opozičně-smluvní spolupráce občanských a sociálních demokratů. Nejdůležitějším odkazem masového občanského odporu probuzeného nenechavostí politiků ve vztahu k ČT je především emancipace občanské společnosti, která se s vervou vrátila do veřejného prostou, který postupně vyklidila po rozpadu Občanského fóra na začátku devadesátých let.

Hlavním mluvčím občanské společnosti byl až do televizní krize prezident Václav Havel. Byl to on, kdo občany opakovaně vyzýval, aby nepřenechávali veřejný prostor pouze politikům. Politické strany zase varoval proti jejich přílišné rozpínavosti i přepjatému partajničení a nabádal je, aby se snažily z prostředí občanské společnosti získávat inspiraci. Bylo to ovšem celou řadu let marné volání. Technokratické pojetí demokracie v podání Václava Klause, v němž dominují politické strany a pro občanskou společnost v něm není místo, bez problémů vítězilo nad Havlovým pojetím už proto, že se opíralo o vzorce chování, kterým Češi přivykli v období normalizace. Složité moralistní konstrukce o dobru a zlu, či o potřebě robustní občanské společnosti, která by byla protihráčem i partnerem politických stran, byly příliš složité pro občany uvyklé pasivitě normalizační éry, s jejím schizofrenním rozštěpením na chování veřejné a soukromé.

Bez aktivní občanské veřejnosti politické strany vcelku bez problémů obsadily veřejný prostor. Občané-voliči sice proti tomuto jevu remcali, politikům nestále něco vyčítali a v průzkumech veřejného mínění dávali najevo, že jsou politikou a politiky znechuceni, ale aktivně se proti takovému stavu věcí veřejných nebouřili. Dokud existovala v českých zemích víceméně standardní politická situace, v níž se navzájem kontrolovaly nejenom strany vládní a opoziční ale také strany uvnitř vládní koalice, existovala jistá záruka, že zneužívání politické moci nezajde příliš daleko. Zlom nastal uzavřením opoziční smlouvy, která otupila i tyto kontrolní mechanismy. Dvě největší strany z rozdílných částí politického spektra si bez skrupulí začaly dělit politický vliv, přepisovat stavu, manipulovat volebními pravidly.

Různé pokusy občanské veřejnosti tomuto stavu čelit, jako byl Impuls 99 nebo výzva Děkujeme, odejděte!, neuspěly nejenom díky nezkušenosti svých protagonistů, ale i proto, že se neopíraly o mobilizující události typu krize v ČT, které by tak či onak oslovily většinu občanské veřejnosti. Opozičně-smluvní strany, používající celý arsenál výraziva připomínajícího normalizační éru, byly tak schopny výzvy těchto iniciativ ustát. Dění v ČT je ovšem typickým příkladem toho, jak mocní nakonec často přecení své síly. Jejich útok na ČT, která je viděna většinou obyvatel, jako „nás všech“, byl katalyzátorem, který rozdmýchal největší občanskou revoltu od roku 1989.

Co je na této občanské revoltě důležité, je nejenom probuzení občanské společnosti, která razantně vykázala politické strany do patřičných mezí a donutila politiky konat v rekordně krátkém čase, ale především skutečnost, že tak občanská společnost vlastně poprvé učinila bez Václava Havla jako hlavního referenčního bodu nebo svého mluvčího. Jinými slovy: občanská společnost se emancipovala a našla svůj vlastní hlas. Posunula tak českou politiku definitivně za Havla a Klause—za Klause proto, že návratem do veřejného prostoru, neguje občanská společnost jeho okleštěné, partokratické pojetí demokracie; za Havla proto, že ač se do značné míry naplnila jeho vize demokracie, občanská společnost již Havla nepotřebuje jako svého hlavního mluvčího.

Literární noviny - 17. 1. 2001