You are here: Home Články / Articles 2001 Existuje prostor pro novou stranu?

Existuje prostor pro novou stranu?

Pouze voliči mohou autoritativně rozhodnout, zda založení nové české politické strany pod názvem Cesta změny bylo smysluplným politickým aktem nebo jen dalším z řady neúspěšných pokusů obohatit parlamentní politické spektrum o nový subjekt. Už nyní je ovšem jisté, že nejméně tři důvody pro založení nové strany pominuly, a že to tedy CZ nebude mít lehké.

Prvním z těchto důvodů je skutečnost, že jak strany čtyřkoalice tak sociální demokracie zvolily nové předáky, kteří jsou příslibem změny politického stylu—tedy něčeho, co požadují lidé okolo nové strany v reakci na celkové znechucení voličů chováním většiny stávajících politiků. Odchod Miloše Zemana z čela ČSSD a odchod některých jeho zkompromitovaných vládních poradců otevřely cestu k překonání Zemanovy arogance a neschopnosti komunikace. Právě tak zvolení Hany Marvanové do čela Unie svobody, Cyrila Svobody do čela Křesťanské a demokratické unie, a Michaela Žantovského do čela Občanské demokratické aliance mohou přispět ke změně politického stylu čtyřkoalice směrem k větší otevřenosti občanům a lepší komunikaci s nimi.

Změna v myšlení je patrná už z toho, že jak ČSSD tak čtyřkoalice už deklarovaly svou ochotu spolupracovat s občanskou společností. Vezmeme-li v úvahu nepřátelské reakce Zemana vůči například Impulsu 99, jedná se, přinejmenším v případě ČSSD, o významný posun. ČSSD dokonce nabídla občanským aktivistům možnost kandidovat ve volbách na kandidátkách strany. Předáci čtyřkoalice zase podepsali dokument o spolupráci se zástupci některých významných občanských sdružení a iniciativ. Tím otupili ostří pravděpodobně nejdůležitějšího programového bodu CZ, která chce vsadit právě na spolupráci s občanskými iniciativami.

Třetím důvodem, proč to CZ bude mít o voličů těžší, než by tomu bylo například na jaře tohoto roku, je nejenom skutečnost, že čtyřkoalice překonala problémy, které na jaře měla, ale že se zvolením Cyrila Svobody do čela KDU-ČSL, alespoň opticky, rozkročila směrem do politického středu. Dokud v čele KDU-ČSL stáli Jan Kasal a Miroslav Kalousek, byl celkový image nejen KDU-ČSL ale I čtyřkoalice mnohem pravicovejší. To vytvářelo poměrně velký politický prostor pro nějakou středovou stranu.

Diskuse o přípravách založení nové strany nastolují i hlubší otázky—například, zda vůbec pro novou politickou stranu existuje v Čechách ideologický prostor. Už jenom letmý pohled na současné parlamentní spektrum totiž naznačuje, že pokud jde o hlavní politické filozofie známé z evropských parlamentních demokracií, je český politický prostor poměrně zaplněn. Existují dvě strany levicové (komunisté a sociální demokraté), středová strana křesťansko-demokratická (lidovci) a několik stran pravicových, které se hlásí buď k liberalismu nebo konservatismu (Občanská demokratická strana, Unie svobody, Občanská demokratická aliance).

Kritici nové strany, kteří namítají, že nová strana nemá ideologický prostor, který by mohla obsadit, tak zdánlivě mají pravdu. Pro CZ naopak mluví skutečnost, že současné politické strany se sice oficiálně hlásí k různým ideologickým směrům, ale v praxi tyto ideje jen málokdy skutečně naplňují. České stranictví se zatím vyvíjelo spíše podle vzoru pozdní komunistické normalizace—tedy jako hlasité obhajování ideových principů na straně jedné a jako totální ideový cynismus v politické praxi na straně druhé. Nová politická strana by tedy mohla mít šanci, pokud by dokázala přesvědčit voliče, že mezi jejími idejemi a politickou praxí nebude existovat propast.

Otázkou ovšem je, zda je vůbec nutné, aby se nová strana jasně vymezila ve vztahu k nějaké existující politické filozofii. I na Západě se tradiční pojmy jako jsou například socialismus, liberalismus, nebo konservatismus používají stále více jen jako reklamní nálepky bez skutečného obsahu. Moderní politika je politika politického středu. Politické kroky stran a vlád nejsou posuzovány voliči podle toho, zda jsou svou podstatou „pravicové“ nebo „levicové“, ale zda jsou dobré nebo špatné. Pokud by se i v Čechách podařilo založit politickou stranu, která přesvědčí voliče, že jí jde více o „common sense“, než o ideologické vidění světa, mohla by taková stran uspět stejně, jako uspěly strany “třetí cesty“ například v Británii či Německu.

Po nové straně existuje poptávka i z dalších důvodů. Průzkumy veřejného mínění opakovaně vyjevují, že zhruba dvě třetiny voličů jsou znechuceny současnou politickou praxí v Čechách. Zhruba stejný počet voličů nedůvěřuje současným politickým stranám. Existuje i velká skupina nerozhodnutých voličů, kteří nemají tradičně koho volit. Nakonec buď nevolí vůbec, nebo se přikloní ke straně, kterou považují za nejmenší zlo. Velký počet voličů, zhruba třicet procent, se také definuje jako středově smýšlející. Může to znamenat, že by dali přednost rozumné, neideologické straně před stranami, které si dávají pravicová nebo levicová znaménka, ale které se nakonec často chovají zcela utilitárně a cynicky.

Jak už bylo naznačeno, největší šancí pro novou stranu by ovšem pravděpodobně nebyl důraz na program, ale na nový politický styl. Průzkumy naznačují, že občané jsou ze všeho nejvíce rozladěni právě chováním současných politických stran a jejich politiků. Strany se chovají jako uzavřené bašty, které ignorují podněty občanské společnosti. Pokud by nová strana byla schopna najít účinný styl komunikace s občany a ukázat, že jsou pro ni podněty z prostředí občanské společnosti důležité, mohla by si získat mnoho voličů.

Proti založení nové strany ovšem existují též pádné protiargumenty. Lze se například ptát, zda by nebylo lepší kultivovat strany již existující—tedy, zdali by zakladatelé nových stran neměli spíše vstoupit do těch, které už existují a pracovat na jejich „polidštění“. Žádná nová strana také s největší pravděpodobností nebude vládnout sama, pokud by se probojovala do parlamentu. Otázkou pak je, zda zakládání nových stran jen zbytečně netříští ty politické síly, které chtějí změnit současný stav—například, zda existence nové strany jenom zbytečně neubere hlasy současné parlamentní nesmluvní opozici, která je pro novou stranu přirozeným budoucím spojencem.

Viděno z obecnějšího pohledu, pokusy zakládat nové strany nejsou ničím neobvyklým ani ve velmi zaběhnutých demokraciích. Některé dokonce uspějí, jako se tomu stalo například před časem v Itálii. Není tedy třeba se nijak podivovat nad tím, že v demokracii tak mladé a nevyzrálé, jako je ta česká, pokusy založit nové strany vznikají. A vzhledem k neusazenosti postkomunistických politických poměrů by nebylo ani nijak překvapivé, kdyby nějaká nová strana uspěla.

Mosty 38 - 18. 9. 2001