You are here: Home Články / Articles 2001 Forum 2000: nejlepší divadlo v Praze

Forum 2000: nejlepší divadlo v Praze

Americká divadelní kritička Carol Rocamora napsala v New York Times na podzim minulého roku, že přijela do Prahy, aby shlédla zajímavá divadelní představení. České divadlo jí nadchlo, viděla mnoho zajímavých režijních a hereckých výkonů. To nejzajímavější představení pod názvem Forum 2000 se ovšem podle jejího názoru konalo za režie prezidenta Havla ve Španělském sále na Pražském hradě.

Tento postřeh americké novinářky vypovídá mnohé o podstatě konferencí Forum 2000. Ty byly od prvního ročníku v roce 1997 koncipovány nikoliv především jako typické mezinárodní konference, na nichž je diskuse směrována k přijetí závazných doporučení nebo k vyprodukování jasných závěrů, které lze pak v hotové podobě nabídnout médiím nebo politikům. Pražská setkání světově proslulých intelektuálů, umělců, vědců a politiků byla zároveň „happeningy“, jejichž forma byla důležitou součástí jejich celkového efektu.

Forum 2000 se od začátku pokoušelo být především „prostorem“ diskuse o různých aspektech civilizačního vývoje na přelomu tisíciletí, především o rozporuplném a znepokojivém procesu globalizace. Nejednoznačnost tohoto procesu do značné míry určovala i dramaturgii konferencí Forum 2000. Stejně jako globalizace samotná, s jejími nesourodými aktéry v podobě různých civilizací, kultur a náboženství, snažilo se i Forum 2000 být diskusním prostorem, v němž se střetávají často protichůdné civilizační a kulturní pohledy na proces globalizace.

Právě z tohoto důvodu bylo důležité, aby účastníci reprezentovali nejen různé země, kultury a náboženství, ale i různé profese. Nesetkávali se proto, aby jeden konkrétní pohled na tak komplexní proces, jakým globalizace je, zvítězil a byl potom jako definitivní názor prezentován médiím dychtícím po jasných odpovědích. Setkávali se především proto, aby si navzájem naslouchali. A aby se pokusili o vytvoření určitého silového pole názorů, z něhož se při troše štěstí může vynořit nějaké nové poznání či určitá míra shody.

Nejzajímavějšími okamžiky pražských konferencí, jejichž pětiletá série se završila v říjnu tohoto roku, tak byly nejen zcela konkrétní výměny názorů ale často dokonce i jen způsob, jakým považovali účastníci za nutné reagovat na projevy jiných. Právě tyto naprosto konkrétní, často velmi emocionální reakce, poodhalily komplexnost a rozporuplnost procesu globalizace více, než logicky strukturované a pečlivě vycizelované projevy. Jinými slovy: možná jedině ti, kdo se fóra účastnili jako diváci, mohou ocenit jeho význam. Fórum mělo skutečně kvality skvělého divadelního představení nebo nenásilně režírovaného dialogu. A stejně jako divadlo skutečné, lze ho jen těžko převyprávět.

Toto je také důvod, proč česká i světová média byla k fóru z počátku kritická. To podstatné, co se na konferencích Forum 2000, dělo, bylo totiž velmi těžké zprostředkovat. Tím totiž bylo samotné dění nebo, chcete-li, „představení“. Pozorný a vytrvalý divák ovšem našel v tomto představení, řečeno možná trochu nadneseně, celé lidstvo. Z pražských představení ve Španělském sále a doprovodných multireligiozních meditací v chrámu Sv. Víta, se potupně, ale velmi platicky, vynořovalo rozporuplné drama rodící se globální civilizace.

Forum 2000 si od počátku kladlo za cíl spíše pojmenovat hlavní výzvy globalizace než najít hotová řešení. Václavu Havlovi i Elie Wieselovi, duchovním otcům konference, bylo už v roce 1995, když se japonské Hirošimě na pořádání konferencí shodli, jasné, že hledání jakýchkoliv smysluplných řešení různých aspektů procesů procesu globalizace musí předcházet intelektuální reflexe. A protože novodobé civilizační hrozby a výzvy jsou vnímány jinak v různých kulturách, civilizacích a náboženských okruzích, shodli se též, že Forum 2000 musí simulovat právě tuto názorovou pestrobarevnost.

Pozorovatelé i novináři, zvyklí na klasické konference, byli proto celkem pochopitelně nejprve zmateni postmoderním gulášem osobností, které Havel do Prahy pozval. Nositelé Nobelových cen za mír, vědeckou činnost i literaturu se mísili s bývalými i současnými známými politiky a představiteli všech světových náboženství. Nebylo jasné, jak budou všichni tito lidé, ze všech koutů naší planety, schopni spolu komunikovat, zda vůbec najdou společnou řeč.

Poměrně rychle se ovšem ukázalo, že navzdory kulturním a náboženským rozlišnostem, panuje mezi tvůrci veřejného mínění ze všech částí světa velká míra shody o základních hodnotách naší planetární civilizace. Jak několikrát řekl Václav Havel ve svých proslovech, když sumarizoval výsledky jednotlivých ročníků, ukázalo se, že v podloží všech civilizací, náboženství a kultur leží v podstatě stejné hodnoty. A že tedy, pokud budeme k druhým a „jiným“ přistupovat s pokorou a tolerancí, najdeme poměrně snadno společný jazyk.

Ukázalo se též, že hlavní výzvou procesu globalizace je dohonit a dostat pod kontrolu ujíždějící vlak ekonomické a technologické globalizace s pomocí globalizace politických institucí a globálních duchovních hodnot. Jenom ty mohou pomoci k tomu, aby nad negativními jevy spojovanými s globalizací, jako je bohatnutí bohatých částí světa na úkor těch chudých, převážily pozitivní jevy, jako je například globální hospodářská, ekologická, zdravotnická a vzdělanostní solidarita vyspělého světa se světem rozvojovým.Tato doporučení se také nakonec objevila v závěrečné tzv. Pražské deklaraci, stejně jako výzva k hledání skutečné globální odpovědnosti a porozumění.

V tomto kontextu bylo zajímavé vidět, jak na posledním ročníku konference, který se konal pouhý měsíc po teroristickém útoku na Spojené státy, dostávaly některé tyto pojmy, které v předchozích ročnících zněly poněkud dutě, nový a zcela konkrétní význam. Když například bývalý americký prezident Bill Clinton na poslední konferenci mluvil o nutnosti vytvoření systému globální solidarity bohatého světa s chudým, jakožto jednoho možného prostředku pro odstranění kořenů terorismu, měla jeho slova zcela konkrétní význam.

Možná právě toto je jeden z největších paradoxů konferencí Forum 2000. Kritici v minulosti často namítali, že pražská fóra přinášejí jen slova. Možná vyslovovaná slavnými lidmi v zajímavém prostředí, ale přece jen…slova. Po 11. září 2001 se změnila, zdá se, nikoliv slova samotná, ale jejich kontext a chápání. Téměř všechny výzvy, varování i doporučení, která zazněla z úst světových politiků, komentátorů a předních světových intelektuálů po útoku na USA, zazněly na konferencích Forum 2000.

Zejména čeští novináři se těmto varováním a výzvám často vysmívali jako jakémusi prázdnému globálnímu tlachu. Možná že příště budeme slovům lidí, kteří si světové uznání nevysloužili náhodou, a kteří se díky jednotlivým konferencím Forum 2000, do Prahy pravidelně sjížděli, naslouchat s větší pozorností a pokorou.

Esprit 21 - 26. 10. 2001