Když bylo v červnu 1991 Václavu Klausovi padesát let, vyzařoval energii a kompetentnost. Svou liberální rétorikou si podmanil značnou část celé jedné generace lidí unavených bezduchými pseudomarxistickými hesly pozdního normalizačního režimu. Více než kdokoliv jiný reprezentoval změnu.
O deset let později je Václav Klaus protipólem změny. Většina jeho energie je již několik let soustředěna na bezduché politické hry, jejichž hlavním cílem je pojistit si účast na moci za každou cenu. Je politikem, kterého Západ stále více vnímá jako českou obdobu Vladimíra Mečiara. Tedy jako politika, který činí nepochopitelná zahraničně-politická prohlášení, a jako zpátečnického populistu brnkajícího na struny nacionalismu, který je ve svém zájmu ochoten útočit na média, měnit volební pravidla, nebo přepisovat ústavu.
Ačkoliv předseda ODS produkuje jednu knihu za druhou, už celá léta nepřišel se žádnou skutečně novou myšlenkou. Stále dokola opakuje své „větičky“ a soupeře chytá za „slovíčka “. Jeho nejvýraznější kvalitou už dávno není idejemi podepřený reformní étos, ale to, že je zdaleka nejschopnějším českým technologem moci. Nikdo z jeho nejbližších spolupracovníků mu přitom nedokáže říci pravdu. Od konce roku 1997 je obklopen oportunistickými přitakávači, kteří ví, že oponovat vůdci by se rovnalo jejich politickému konci.
Václav Klaus je ve vysokých ústavních pozicích nepřetržitě od roku 1990. Udržet se v nejvyšších patrech politiky bez ohledu na to, zda je moje strana ve vládě nebo v opozici, vyžaduje ovšem mít vyvinuté mimikry zdatného politického chameleóna. Tedy schopnost přesvědčit veřejnost jeden den o jedné věci a druhý den o pravém opaku a ještě z toho vytěžit.
Klaus je takový politický demagog. Vytrvale produkuje politické mýty, které úspěšně vnucuje médiím i veřejnosti. Českou politickou kulturu „obohatil“ o pojmy, jako je „sarajevský atentát“, „standardní versus nepolitická politika“, „toleranční patent“, nebo „duhová koalice“. Tím, že vnutil příznivcům i oponentům svůj slovník, byl schopen zužitkovat ku svému prospěchu dokonce i zdánlivé prohry či podvody na voličích.
Možná se Klaus od svých padesátin nijak výrazně nezměnil. To jenom česká veřejnost, neuvyklá demokratické politice a svobodným médiím, zavčas nezpozorovala talentovaného politického manipulátora. Neviděla, že už Klausovo vyznávání liberalismu je jistým mýtem, ačkoliv již před osmi lety bylo zřejmé, že mezi jeho liberální rétorikou a jeho politickou praxí, spoléhající na centralismus, kontrolu a autoritářské metody řízení, zeje velká propast. Zatímco Klausova politická a mediální kohorta skloňovala liberalismus ve všech pádech, Klaus už věděl, že liberální ideje byly sice efektivním kontrapunktem vůči komunistické ideologii, ale že uskutečňování takových idejí zmaří jeho šance vyhrát příští volby. A muži s tak rozměrným egem se po letech strávených v subalterních pozicích nechtělo odejít ze záře reflektorů na jevišti Moci.
K tomu, aby zůstal u moci byl předseda ODS nucen i jinými. Svými reformami ignorujícími právo stvořil mocné hospodářské skupiny. Tuneláři či podnikatelé, kteří nikdy nespláceli půjčky, zase potřebovali nějakého svého Klause. Potřebovali politika, který by je nejen chránil svým vlivem, ale který by též přesvědčivě obhajoval tezi, že prošustrované miliardy, tisíce okradených akcionářů a drobných střadatelů, jakož i všechny ty ekonomické tunely, jsou jen jakýmsi folklórem při pohledu do zpětného zrcátka transformace. A pokud se snad někde stala chyba, může za to národní banka.
Není divu, že se Václavu Klausovi v době jeho šedesátin již téměř vůbec nechce do Evropské unie. Ta je i při všech svých nedostatcích
standardním prostředím, kde platí civilizované normy chování.
Předseda ODS varuje, že bychom se mohli v EU rozpustit jako kostka cukru v kávě. V EU by se ovšem jako první rozpustil on sám. V lepším případě by se stal jen malou rybou ve velkém rybníce. Podíváme-li se na Klausův vývoj v posledních deseti letech, je jasné, že takové pomyšlení je pro něj nesnesitelné.
MF Dnes – 19. 6. 2001