You are here: Home Články / Articles 2001 Končí Havlova a Klausova éra

Končí Havlova a Klausova éra

V posledních deseti letech se v české společnosti odehrává souboj mezi dvěma pojetími demokracie. Jedno z nich reprezentuje Václav Klaus, druhé Václav Havel. Klausovo pojetí demokracie se vyznačuje zdůrazňováním individualismu a hlasitě deklarovaným lpěním na „standardních“ mechanismech, mezi kterými hrají stěžejní roli politické strany. Občanské iniciativy, chtějí-li zasahovat do politiky, by se měly změnit v politické strany. Pro občanskou společnost není v takovém pojetí demokracie místo.

Havel tvrdí, že demokratický systém nemůže stát jen na politických stranách. Skutečně vyspělá demokratická společnost potřebuje také robustní občanskou společnost, která nepřenechá veřejný prostor pouze politikům. V minulosti Havel opakovaně kritizoval vypjaté partajničení a zbytnělou moc politických stran. Ve skutečnosti se na tomto jevu ovšem podílely nejen špatné vlastnosti politiků, lidsky zformovaných obdobím normalizace, ale především slabá občanská společnost. Jinými slovy: české politické strany vcelku přirozeně obsadily veřejný prostor, který jim pasivní občanská společnost přenechala. Nebylo tedy divu, že v takové situaci postupně rostla chuť politických stran podmaňovat si i instituce, které ve slušné demokracii mají zůstat nezávislé.

Havel sice opakovaně občany vyzýval k větší občanské angažovanosti, ale jeho moralistická vize společnosti, v níž jde o vítězství dobra nad zlem, byla pro většinu občanů, poznamenaných cynismem normalizační éry, pouze jakýmsi politickým barvotiskem. Klausův technokratický koncept demokracie byl po dlouhou dobu úspěšnější. Srozumitelné bylo i to, že Klaus vidí demokratickou společnost především jako kolbiště různých zájmů, mezi kterými vítězí ty, které najdou silnější podporu. Jeho rétorické lpění na standardních mechanismech parlamentní demokracie se ovšem začalo postupně střetávat s ekonomicko-politickou praxí, kterou Klaus sám stvořil. V ní se prosadily zájmy, které parlamentní demokracii a právní stát obcházejí.

Když nyní Klaus brání „demokracii“ proti „havlokracii“, neříká vlastně nic jiného než to, že brání své úzké pojetí demokracie, proti pojetí širšímu a barvitějšímu. V kontextu dění okolo České televize je ovšem Klaus a jeho koncepce demokracie poprvé v posledních deseti letech v těžké defenzívě. V tomto střetu vítězí havlovské pojetí demokracie založené na silné občanské společnosti, která odkazuje politické strany do patřičných mezí.

Důležitá je zejména skutečnost, že se tak vlastně poprvé děje bez Havla. Zatímco v minulosti byl prezident tak či onak hlavním referenčním bodem všech pokusů oživit občanskou společnost jako politicky angažovaný organismus, tentokrát probuzená občanská společnost našla svůj vlastní hlas. Dřívější iniciativy, jako byl Impuls 99 nebo Děkujeme, odejděte!, sice nevznikly na popud Havla, ale byly opozičně-smluvními politiky tak jako tak úspěšně démonizovány jako jakési hradní iniciativy—možná i proto, že se nakonec k Havlovi obracely se žádostmi o politickou podporu. Bohatě rozvrstvené občanské hnutí okolo ČT ovšem ani při notné dávce fantazie s Havlem spojováno být nemůže navzdory tomu, že Havel podpořil rebelující redaktory. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se česká občanská společnost emancipovala a posunula za Havla.

Posunula se ovšem i za Klause. Občanská revolta spojená s děním v ČT je totiž jasně namířená proti snahám politických stran rozparcelovat si veřejný prostor a kontrolovat ho. Podstata revolty tkví v tom, že občanská společnost dobývá zpět prostor, na který si politické strany udělaly monopol. Občané, ústy svých revoltujících mluvčích, politickým stranám říkají, že nemají nic proti stranám jako institucím, ale chtějí, aby strany nepřekračovaly hranice, v jejichž rámci mají působit. Toto je pro českou demokracii velmi zdravý vývoj, který nás během několika týdnů posunul o světelné roky dopředu, pokud jde o kvalitu české demokracie a její kompatibilitu s demokraciemi západními.

Občanské probuzení svým způsobem končí Havlovu a Klausovu éru v české politice—Havlovu proto, že ač do značné míry naplňuje jeho vizi demokracie, už ho nepotřebuje jako hlavního mluvčího; Klausovu proto, že překonává jeho zmrzačené a okleštěné pojetí demokracie. Tím, že se česká společnost posunuje k bodu, kde hlavním ohniskem politických konfliktů přestane být, jak se zdá, spor o povahu demokracie, ukončuje se první historická etapa polistopadového vývoje. Společnost se vydává na cestu, v níž si politici budou vědomi síly občanské společnosti a budou tudíž mít méně místa pro předstíranou ideologičnost i cynické mocenské pakty typu opoziční smlouvy. Budou tak nuceni zabývat se více řešením věcných problémů--tedy tím, pro co si je veřejnost především vydržuje.

Hospodářské noviny - 11. 1. 2001