You are here: Home Články / Articles 2001 Na scéně demokracie - a za scénou

Na scéně demokracie - a za scénou

V českém politickém myšlení se vyskytuje několik zajímavých stereotypů, které se vynořují kdykoliv si někdo s někým potřebuje vyřídit účty. Patří k nim například mýtus o závislých nezávislých osobnostech nebo mýtus o hradní nepolitické politice. Podle toho, jak často který komentátor či jiná veřejně činná osobnost používá tato a další klišé, lze poměrně snadno určit, zda tato osoba je schopna nezávisle analyticky myslet, nebo jen přežvýkává klišé, která jí do korýtka nasypali velcí mágové z čel politických stran a mediální scény.

Člen tzv. velké mediální rady Petr Štěpánek, který svá stanoviska k otázce závislých versus nezávislých osobností vysvětlil před několika dny v Lidových novinách (kterýžto článek přetiskl NP 6.6. 2001), hájí svou nezávislost vskutku zajímavým způsobem. Je sice přívržencem mocné politické strany a jejím jménem i leckde vystupuje a kandiduje, ale to nic neznamená. Nikdo by si totiž neměl myslet, že nezávislost mediálních rad spočívá v tom, že budou složeny z bezpohlavních apolitických osob. Vždyť o tom není v zákoně (ve starém ani v novém) ani slovo!

Názor, že by straníci neměli zasedat v orgánech, které mají být nezávislé (na politických stranách) je jen produkt stranické xenofobie, kterou milovníci hradní nepolitické politiky údajně dlouhodobě vytvářejí ve spolupráci s hlavním proudem české žurnalistiky. Proč by měli v radách zasedat jen nestraníci? Jsou skutečně nezávislí, či apolitičtí? Samozřejmě že ne, praví Štěpánek. Vždyť různé nezávislé osobnosti své politické názory obvykle prosazují daleko brutálnějším způsobem než lidé, kteří své osudy transparentně spojili s nějakou politickou stranou.

Jinými slovy: skutečně nezávislí jsou členové především politických stran! Zato milovníci nepolitické politiky jsou závislí. Není sice jasné přesně na kom a na čem (nakonec se ovšem vždy najde nějaký ten věčně konspirující Havel, který už pomohl svrhnout komunistický režim), ale to je jedno. Jedná se, jak napsal v článku sugestivně nazvaném „Sametový Únor na scéně“ (MfD, 29.5.2001) politolog Bohumil Doležal, o jakési společenství Pravdy a Lásky, které nám podvrací formální postupy a tím ohrožuje demokracii. Přídomek společenství Pravdy a Lásky se coby nadávka natolik zalíbil stínovému ministrovi zahraničí za ODS Janu Zahradilovi, že jej hned použil ve svém komentáři v NP (5.6.).

Nuže dobrá, když je bratrstvo Pravdy a Lásky tak odporné, pojmenujme si bratrstvo zaručeně standardních postupů a nehasnoucího respektu k zákonům. Říkejme mu třeba bratrstvo Kočičí pracky! Toto veleúspěšné bratrstvo nám úspěšně zprivatizovalo hospodářství do svých vlastních rukou, zamořilo zemi korupcí, opakovaně se pokouší převzít kontrolu nad veřejnoprávními médii, a nejnověji (v hrůze z toho, že by u nás mohly začít platit civilizované evropské postupy a normy) se pokouší sabotovat náš vstup do Evropské unie. Je to ale všechno v pořádku, neboť se to všechno děje prostřednictvím standardních politických postupu, jejichž jedinou zárukou jsou politické strany a v nich sdružené nezávislé osobnosti typu Petra Štěpánka!

Doležal, ve shodě s nezávislým straníkem Štěpánkem, ve svém článku argumentuje, že způsob, jakým občanští aktivisté zasáhli do způsobu volby Rady České televize, je obcházením formálních postupů demokracie. Varuje, že takovéto obcházení formálních postupů je „širokou cestou do pekla totality“. To je ovšem velmi zjednodušený obrázek fungování demokracie a politolog by to měl vědět. Existuje totiž celá řada příkladů, na nichž by se dalo demonstrovat, že cestou do pekla totality byla leckdy i věrnost dohodnutým formálním postupům. Celá řada diktatur vznikla bezduchým následováním „demokratických“ ústavních postupů.

Demokracie přežívají a vzkvétají i díky mnohým jiným kvalitám, než je následování dohodnutých formalit. Jakkoliv jsou dohodnuté formální postupy důležité, různé demokracie, například v latinské Americe, i při zachování „dohodnutých formálních postupů“ opakovaně kolabovaly především proto, že pod slupkou formálních mechanismů a institucí bylo vakuum. Jinými slovy: pod institucemi a mechanismy neexistovala silná občanská společnost a sebevědomá veřejnost, která by držela politickou sféru pod veřejnou kontrolou. Demokracie často nastoupily cestu k totalitě nikoliv proto, že občanská společnost nebo nějaká jiná nepartajní síla nerespektovala dohodnuté formální postupy (ty si koneckonců může odhlasovat jakákoliv momentální politická většina), ale proto, že slabá občanská veřejnost nereagovala, když politici začali „dohodnutých formálních postupů“ zneužívat ve svůj prospěch.

Podle Doležala (a nepochybně i Štěpánka) občanská společnost a s ní spojené osobnosti nemají žádný změřitelný mandát. Ve skutečnosti mají přesně takový mandát, jakou míru vlivu na chování politiků si veřejnost demokratickými metodami vydobude. Ve společnosti, v níž si politici (třeba i ve shodě s formálními postupy, které si odhlasuje například nějaký opozičně-smluvní svazek) dělají, co chtějí, a občané jsou jim dobří jen jednou za čtyři roky coby masa, kterou je nutné správným způsobem namasírovat a nechat hodit hlasy do volebních uren, je samozřejmě mandát občanské společnosti mizivý. Tam, kde silná veřejnost politikům jasně řekne, že ne každý „formální postup“, který si vymyslí, je přijatelný jenom proto, že se skrze nějaký mocenský handl podařilo dát dohromady momentální politickou většinu, občanská společnost má silné postavení a odpovídající demokratický mandát.

Co bylo tak nedemokratického na tom, jak jednala například tzv. Občanská liga, která vystoupila proti způsobu, jakým naši politici chtěli zvolit Radu ČT? Osobnosti sdružené v této iniciativě vydaly protestní prohlášení a pohrozily, že začnou objíždět zemi a vysvětlovat občanům, co si myslí o některých politicích. Nijak se to neliší od toho, co běžně dělají jiné odnože občanské společnosti, jako jsou například odbory nebo profesní svazy. Nikdo nevyhrožoval povstáním lidových milicí, násilím, terorem, jako tomu bylo v roce 1948.

V reakci na tento zcela legitimní protest a tlak politici začali přemýšlet, zda jsou si svým jednáním jisti natolik, že jim nevadí, co o nich na náměstích během volební kampaně budou občanům říkat „jakési osobnosti bez mandátu“. Evidentně si nebyli jisti, že by tento souboj o voliče s osobnostmi „bez mandátu“ vyhráli a nakonec rozumně ustoupili.

Doležal to nazval „zbabělostí tzv. demokratických stran“. Ve skutečnosti se jednalo ze strany politiků o docela racionální kalkul. Politikům bylo jasné, že v této konkrétní kauze šlápli vedle, a že souboj s občanskou společností by tentokrát asi prohráli—a to za rok, přímo u volebních uren. Nešlo o nic jiného, než co je běžné ve všech demokraciích—totiž o jeden z mnoha střetů názorů a zájmů mezi politickou sférou a občanskými iniciativami, který v tomto případě skončil kompromisem.

Problematické na celé kauze není to, že politici ustoupili jednomu (jak tvrdí Doležal, „mocnému“) uskupení občanské společnosti. Problematické je a zůstane, že to opět učinili tak, že porušili (stejně jako porušili zákon v případě volby rady předešlé) formální postupy, které pro volbu rady byly stanoveny. K tomu je ovšem Občanská liga nevyzývala. Poslanci tak učinili sami, neboť nějaké porušení formálních postupů je pro ně evidentně maličkost, když se snaží co nejrychleji vybřednout z kaše, do které svým vlastním přičiněním dostali.

Neviditelný pes - 8. 6. 2001