Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 2001 Nesnesitelná lehkost demagogie

Nesnesitelná lehkost demagogie

Způsob, jakým předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus "vybruslil" ze šlamastyky, do které se dostal zásluhou svých výroků během setkání předsedů parlamentů kandidátských zemí s vedením Evropského parlamentu, vypovídá mnohé o tom, jak funguje nejen tento politik ale celá naše politická scéna. Vraťme se proto k této politické události z hlediska, které bychom mohli obrazně nazvat anatomie politického chování našeho nejviditelnějšího politika.

Ačkoliv Klaus na setkání vystupoval ve funkci předsedy sněmovny a reprezentoval jak parlament tak Českou republiku, svého vystoupení zneužil k jednomu ze svých pověstných protievropských útoků. Promluvil o plíživé integraci kontinentu, a automatickém posilování pravomocí Evropského parlamentu, i o své touze de facto vrátit integrační procesy zpět deset let--před maastrichtskou smlouvu. Zaútočil na údajné zneužívání teroristického útoku na Spojené státy pro "plíživé poevropšťování bezpečnostní a obranné politiky".

V České republice vcelku po právu vypukla politická vřava. Politici i komentátoři se zcela legitimně ptali, jakým právem Klaus v roli představitele země a jejího parlamentu pronesl projev, který je v příkrém rozporu s většinovým míněním v parlamentu a oficiální pozicí české zahraniční politiky.

Klausovi příznivci ovšem okamžitě začali mluvit o druhém sarajevském atentátu. Jinými slovy: Klause evidentně nelze kritizovat, když není v České republice. Z nějakého důvodu je to považováno za zradu či, v lepším případě, za nekorektnost. Je evidentně v pořádku, když předseda Poslanecké sněmovny v zahraničí, bez mandátu od sněmovny, zneužije svého projevu k výpadu proti EU, ale údajně není v pořádku, když se o Klausovi začne mluvit bez Klause.

Klaus samozřejmě dobře ví, proč je důležité, aby se o něm nemluvilo bez něj. Většina českých politiků a komentátorů se totiž ve vztahu ke Klausovi chová jako myš uhranutá kobrou. Jsou schopni lecjakého kritického soudu za Klausovými zády, jsou dokonce schopni přijít i s pádnými logickými argumenty. V přítomnosti maestra české politické scény se ovšem většina z nich rozpustí jako kostky cukru v kávě a začnou buď opakovat víceméně to, co říká Klaus, nebo alespoň začnou používat jeho pojmosloví. Tam, kde je Klaus přítomen, se prostě diskuse odvíjí pod jeho taktovkou.

Během pětihodinové diskuse ve sněmovně, která se konala pouze za účelem posouzení Klausova vystoupení v Bruselu, předseda ODS ukázal, proč je tak těžké mu být soupeřem. Už skutečnost, že diskusi zahájil okamžitě po svém příjezdu z Bruselu a nikoliv až o několik dnů později, jak původně navrhl předseda čtyřkoalice Karel Kühnl, svědčí o Klausově skvělém citu pro politickou hru. Věděl, že několik dalších dnů domácích diskusí nad jeho výroky by ho jen zbytečně dále poškozovalo. Navíc Kühnl nebyl v době, kterou určil pro diskusi Klaus, v České republice.

Na Lubomíra Zaorálka, jediného oponenta, který v Klausově přítomnosti nezačal tát jako zmrzlina na kamnech, Klaus neváhal křičet, že lže. Věděl, že se to bude dobře vyjímat v médiích. Těm ostatním vysvětlil, že v Bruselu de facto neřekl, co řekl, nemínil to, co ve skutečnosti mínil, a že s budoucím členstvím České republiky v EU má jen ty nejlepší úmysly. Proč jsou mu podsouvána zlá slůvka a větičky? Vždyť se přece jenom snaží rozproudit diskusi o tom, jak má vypadat Evropská unie, do které je třeba Českou republiku dovést! Co na tom, že ze všeho, co Klaus o EU říká, není jasné, proč by Česká republika do EU vstupovat vlastně měla.

Již druhý den po Klausově vystoupení usoudili někteří komentátoři, že se vlastně jednalo jen o bouři ve sklenici vody. Moudře též napsali, že Klaus na rozdíl od ostatních politiků alespoň má na EU jasný názor a nebojí se ho prezentovat. Klaus skutečně hájí naše národní zájmy, dodali dokonce okouzleně jiní, z nichž někteří si ještě den před tím dovolili vůči předsedovi ODS kritický osten. Bez Klause, který má odvahu "jít do čelních střetů", by se údajně žádná diskuse o EU u nás ani nekonala.

Potíž je v tom, že ostatní strany mají na EU také poměrně jasné názory. Jenomže většinu českých novinářů tyto názory nezajímají, protože nejsou dostatečně kontroverzní. Politici reprezentující proevropské strany jsou prostoduše nedemagogičtí. Řeknou-li, že chtějí do EU, skutečně to tak míní. Když se jich zeptáte proč, odpoví popravdě, že je to pro Českou republiku po všech stránkách výhodné, staneme se součástí otevřeného demokratického prostoru z mnoha šancemi pro naše lidi. Upevní se tak naše demokracie i právní prostředí a naše ekonomika konečně začne fungovat méně jako mafiánský kapitalismus a více jako standardní systém. To ovšem většině novinářů nestačí. Pravdou ovšem též je, že většina proevropských politiků není schopná prezentovat své názory tak vehementním způsobem, jak to činí Klaus, když prezentuje své demagogické myšlenkové konstrukce.

Jiným dobrým příkladem toho, jak Klaus politicky operuje, bylo jeho jednání v případě kauzy vyšetřovaného televizního magnáta Vladimíra Železného. Ačkoliv setkání Klause se Železným bylo skandálním projevem neúcty k nezávislosti orgánů činných v trestním řízení (zvláště zvážíme-li, že Klaus neváhal tvrdit, že jsou u nás kriminalizováni úspěšní podnikatelé), Klaus své jednání o několik dnů později zametl pod stůl se slovy, že jeho čin byl jen výrazem loajality.

Novinářská obec a opozice v rozvinuté demokracii by se oprávněně zeptala, proč je Klaus tak loajální právě k Železnému. Vždyť to byla právě Železného televize, která před několika lety odvysílala reportáž, že Klaus má vilu ve Švýcarsku. Kdyby nás chtěl Klaus skutečně přesvědčit o své loajalitě, musel by nejprve zveřejnit obsah mimosoudního vyrovnání se Železným. Opoziční politici opět nechali tuto aféru projít bez většího ruchu. Klaus byl koneckonců zrovna doma a dokázal se tedy postarat o "úklid" nepořádku, který jeho setkání se Železným na chvíli natropilo.

Ať už si myslíme o předsedovi ODS cokoliv, je jasné, že je dominantní postavou české politiky, která dokáže přinutit své soupeře, aby diskutovali způsobem, který určí právě Klaus. Je to on, kdo nastoluje hlavní témata k veřejné diskusi a je to on, kdo dokáže určit, která témata nastolená opozicí je třeba smést se stolu. Když potřebuje, dokáže svá taktická pochybení obrátit ve svůj prospěch s použitím té nejtěžší demagogie.

Z normálního sporu uvnitř jeho strany a následného pádu vlády--událostí běžných ve všech demokraciích--se tak stane "sarajevský atentát". Povolební kolaborace a dělení moci i prebend s "levicovým nebezpečím", proti kterému mobilizoval před volbami, je nazvána smlouvou o politické stabilitě a jediným možným řešením povolebního patu (jakoby normální menšinová vláda, která může být kdykoliv odvolána, pokud bude například zadlužovat stát, takovým řešením nebyla). Z legitimního vyšetřování lidí, kteří jsou podezřelí z těžkých hospodářských deliktů, nebo dokonce již byli pravomocně odsouzeni, se stane "kriminalizace úspěšných". Integrace Evropy založena na veřejně dostupných mezinárodních smlouvách a ratifikačních aktech v členských zemích se stane "plíživým" procesem. A z útoku na samotnou podstatu procesů, na nichž je založena EU, se stane "legitimní debata" o národních zájmech. Podobných příkladů je mnoho.

Nadcházejícím Klausovým hitem je "obava z nestability po parlamentních a prezidentských volbách". Předseda ODS už nyní na volebních shromážděních varuje proti zvláštní koalici lidí, kteří odmítají respektovat výsledky demokratických voleb, pokud nejsou spokojeni. Jinými slovy, předseda ODS varuje proti samozvancům, zejména z prostředí občanské společnosti, kteří chtějí rušit "klid k práci". Nebo ještě jinak: pokud povolební vyjednávání nedopadnou tak, jak si představuje Klaus, bude to zásluhou samozvanců, kteří nerespektují "standardní demokracii". Měli bychom si možná s úlevou vydechnout, že "demokrat" Klaus nemá k dispozici lidové milice.

Mosty 51 - 18. 12. 2001